Povinná mžouradla
Občan může jen přihlížet. Je ubezpečován, jaká je to pro něho výhoda, že zaplatí za žárovku sto korun a ne deset a jak si Matka Země oddychne, když bude mít v lustru zašroubovaná mžouradla. Na tom jsou mrzuté dvě věci. Jedna, že občan opravdu může jen přihlížet, protože pokud budou žárovky zakázané, nezbude mu nic jiného, než kupovat mžouradla. Druhá, že absolutně není komu věřit. Jedni žonglují metrákovými objemy oxidu uhličitého na hlavu, jiní zkoumají dobu svícení. Nezaujatý není v této debatě nikdo. Přitom už máme jeden přechod z jednoho světelného zdroje na druhý, bez zákazů a příkazů. Nejsou to jen petrolejky, které taky nikdo nezakázal, když přišly žárovky, jsou to halogenové žárovky v automobilech. Ty nahradily klasické žárovky bez povyku, protože byly průkazně lepší a cenově přístupné.
Pokud by byla lepší a cenově přístupná mžouradla, lidi by si je kupovali a žádná Evropská unie by nemusela nic zakazovat a přikazovat. Jenže pak by si mluvčí Osramu Reglindis Pfeifferová nemohla pochvalovat, že „všichni zúčastnění na tom jenom vydělají“. Ona tím zdvořile myslela i spotřebitele, ale to byl spíš žert: že na tom vydělá Osram, o tom nemusíme ani vteřinu pochybovat.
