Já jsem volil u nás ve Zvoli, Ljuba v Praze. Takže dojmy. Nejdřív ten můj. Vždycky mi přijde legrační, jak tam musím ukázat legitimaci a oni hlásí, že jsem to já, třebaže se ve vsi známe. Kdo čte mé úvodníky asi vytuší, kam mířím, na ty hokus pokusy s korespondenčními volbami – asi nás to čekají taky a povede to ke zhoršení důvěry, nejen k volbám, ale i v demokracii jako politický systém (třebaže krajní stoupenci takzvané občanské společnosti volby pokládají za přežitek, který vede k nadvládě většiny). Zpátky k dnešním volbám, ohlásili mě, kdo jsem a šel jsem za plentu. Volili jsme místní zastupitelstvo a senátory. Žlutá obálka pro senátorské volby, šedivá pro místní. Pro místní jeden papír. Kdo je kdo? Křížek pro celou sestavu. Nebo křížkovat osoby? Napříč? Kolik je v zastupitelstvu lidí? To jsou základní otázky.

Měl jsem to vcelku jednoduše vymyšlené dopředu a stačil mi jeden křížek a bylo hotovo, jen jsem si představil, že někdo mohl mít za plentou nejasno a hlavní nejasno bude mít volební komise, až bude s nejasny voličů zápolit.

Ljuba se vrátila z volební Prahy rozvrkočena. Měla se vyznat v oboustranně potištěné plachtě. Lucie Stuchlíková v podcastu Vlevo dole poznamenala, že by se tou plachtou dala vykrýt podlaha při malování. No jo, ale jak to udělat jinak, když je subjektů tolik? Holt, demokracie je složitá a kdo ji nahlíží z diktatury, diví se: kakoj chaos!

Víc nevidím, co bych měl k volbám podotknout, v průběhu víkendu se sem vrátím, stay tuned.