Vyhlášení války se nekonalo, proklamace vítězství taky ne, atomovka zůstala ve skladu, žádný z předpokládaných scénářů pro Putinovu prezentaci na Rudém náměstí v Moskvě se neuskutečnil. Car bez koruny jen opakoval nudnou proklamaci o vnucené válce, jelikož Západ chystal útok. Ano, historicky to bezpochyby cosi připomíná – záminky proti spojenecké válce v Iráku, i my jsme se zúčastnili. Rozdíl je ale zásadní: argumentace o zbraních hromadného ničení byla zveřejňována před útokem, nikoli po něm, takže diktátor měl čas i možnosti obvinění čelit.

Drama se tedy nekonalo, jen hanba: režim přešel mlčením neúčast náčelníka generálního štábu Gerasimova. Co je s ním? Je raněný? Popravili ho? Stejně jako ve Stalinově je i v Putinově Rusku všechno možné. Nekonala se air show, přelet vojenských letadel. Údajně kvůli špatnému počasí. To neumí ruské letectvo za špatného počasí létat? Dobrá zpráva pro protivníka. Navíc jsme všichni viděli na fotkách modré nebe s kadeřavými mráčky.

Ovšem největší hanbu vyvolala televize Al-Džazíra, která přinesla reportáž o tom, že Rusové odmítají převzít od Ukrajinců svoje padlé a nechávají je v mrazácích. To je mimo komentář, zbývá než hluboké a absolutní pohrdání. Napadá mě, jakpak se asi cítí Rusové žijící ve svobodném světě, k nimž se takové informace dostanou. Stydí se za Rusko, která dopustilo takový režim? Asi jak kdo.

Toto jsou věci mediálně zajímavé a lze k nim zaujímat stanovisko, ale praktického významu mnoho nemají. Významnější je projev nově potvrzeného francouzské prezidenta Emmanuela Macrona k evropskému parlamentu. Řekl zde, že proces vstupu Ukrajiny do Evropské unie by reálně trval několik let a pravděpodobně několik desetiletí.

V současné atmosféře jakési euforie fandění někomu, kdo se pere, aniž sami musíme s ním do ringu, vyžaduje takové prohlášení značnou odvahu.. Je totiž realistické, a realismus je v dnešním západním světě takřka mimo zákon. Reálná skutečnost je taková, že ukrajinská krize má bezpočet možných řešení, ale nejméně pravděpodobné je, že boje utichnou, dojde k dohodě, nastane mír a Ukrajina tiše vstoupí do Evropské unie. Situace kolem Krymu, Donbasu a Luhansku se dá připodobnit k problému v Severním Irsku – tedy jde o ideologicky odlišnou enklávu zasazenou do většího celku, zde jde o národnost, v Irsku o náboženství. Kompromis je nemožný. Konsensuální řešení je nepředstavitelné – vždy se najde neústupná menšina, připravená k boji nebo k teroru. Volodymyr Zelenskij bude jednou vzpomínat na tu to dobu jako na prime time svého života, kdy byl respektován, bylo mu nasloucháno a nikdo ho nezpochybňoval. To vydrží, dokud válka trvá.

Závěr z toho všeho? NATO dostal po třiceti letech smysl a střední a východní Evropa získala strategický význam. Odskákala to Ukrajina svým utrpením a pokud ji čeká nějaký benefit, tak za hodně dlouho, jak realisticky odhadl Emmanuel Macron.