Dobrý tvůrce ví, že pro udržení pozornosti diváků je nutné zachovat suspens. V tom prezident beze zbytku uspěl: co bude dál, krom kovaných politologů typu Jiřího Pehe a Bohumila Doležala nikdo netuší.

Je úsměvné, jak někteří zúčastnění před pár měsíci po Klausově příslibu, že nepřipustí vládu založenou na přeběhlících „ať zprava nebo zleva“, prezidenta chválili za jeho zásadovost a poté, co mu dostál v praxi, nemohou mu najednou přijít na jméno. Tehdy totiž šlo o riziko, že šéf ČSSD pro svůj hypotetický kabinet získá přeběhlíky zprava, nyní jde o realitu již identifikovaného(-ých) přeběhlíka(-ů) zleva hotovícího(-ch) se podpořit Topolánka. Takhle to nejde, zlobí se naši konzervativci nemile zaskočení tím, že prezident dodržel slovo, hlava státu navrženou vládu jmenovat musí - máme přece parlamentní demokracii, žádný prezidentský systém!

Tím si ovšem sami skočili na lep. V parlamentním systému nemá ústřední roli premiér, ani prezident, nýbrž – jak vyplývá ze samotného názvu – parlament. A zatímco prezidentova legitimita je dána parlamentní volbou před čtyřmi lety, Topolánek je prvním šéfem kabinetu v Česku, jemuž Poslanecká sněmovna odmítla vyslovit důvěru. Předseda ODS je premiérem prozatím výhradně z vůle prezidenta, který ho přes první neúspěch znovu formálně jmenoval, a vyskakovat si tedy příliš nemůže.

Jinou kapitolou jsou postranní úmysly Václava Klause: pokus o likvidaci jeho nástupce v čele ODS, jenž svou slabost zakrývá sebevědomou rétorikou, začal, vyústění dramatu je ve hvězdách.