Než tedy Kubice definitivně zmizí, bude dobře si připomenout, proč vlastně se stal tak slavným a proč vlastně je nyní "odejit". Do povědomí široké veřejnosti se dostal v období před volbami, kdy se politický boj vyhrotil doslova na ostří nože. Politický slovník se obohatil o pojem "šibal". Tento šibal se přisál na strukturu sociální demokracie tak silně, že po osmi letech vládnutí - a sání - bylo už těžké rozeznávat šibala od nešibala, gaunera od politika. Zvolání Jiřího Paroubka "na pana Kočku nesahejte" už nikdo nevygumuje z dějin této doby - přinejmenším tak snadno ho nevygumuje, jako bude vygumován Jan Kubice. Je to smutný fakt, že musíme vyslovovat jména Jiřího Paroubka, Václava Kočky, Miroslava Jansty, Stanislava Grosse, Františka Mrázka i Tomáše Pitra jedním dechem. Jan Kubice se pokusil udržet svoji lodičku v téhle vodě, stejně bouřné jako smrduté, tím, že se obrátil s prosbou o pomoc na parlamentní komisi. Měl stejnou naději na úpěch jako ta mladá dívka, která ze strachu před znásilněním zaklepala na dveře vykřičeného domu. Po půl roce nevíme nic konkrétního ani o výsledku vyšetřování případů obsažených v "Kubiceho zprávě", ani o výsledku vyšetřování úniku Kubiceho zprávy do tisku. Jen to je jasné, že zpráva byla nehorázným způsobem využita k ovlivnění výsledků parlamentních voleb a tato nechutnost zlověstně přeznamenala to, co následovalo a v čem žijeme dosud. A také je jasné, že pohled do zprávy byl pohledem do stoky.

Stud je pojem neznámý, přinejmenším v dimenzích české politické špičky. Takže Kubice musí odejít, jakožto člověk, který vadí absolutně všem. Proč nebylo nic, ale vůbec nic objasněno, třebaže se změnila vláda? Je to prosté, milý Watsone, řekl by slavný detektiv: Protože na tom nikdo nemá zájem.