V Čestlicích u Prahy je akvapark a tam vypukla mela kolem muslimek v burkinách. Burkiny, to jsou ty celotělní chaláty, už kolem toho byl povyk na plážích ve Francii. Akvapark burkiny toleruje, lidi se bouří: ono totiž než vlezete v akvaparku do vody, musíte si celé tělo ve sprše umýt mýdlem.

Takže lézt tam jaksi v kabátě je ošemetné. Do sporu se nechaly vtáhnout dvě ministryně, Karla Šlechtová za místní rozvoj a Michaela Marksová za ministerstvo práce a sociálních věcí. Paní Šlechtová velmi rozumně soudí, byvši dotázána, že je to věc akvaparku samotného. Žádný zákon burkiny nezakazuje a když to akvapark trpí, je to jeho věc. Je ovšem kupodivu, že to trpí, ale k tomu se dostaneme. Střízlivě to posuzuje i ministryně Marksová a poznamenává, že kdyby těch žen mělo být víc, byl by to problém.

On by to neměl být problém, kdyby akvapark nastavil nějaká pravidla. Ta někdy bývají pitomá – když kupříkladu ještě za totáče jsem byl v termálním bazénu hotelu Gellert v Budapešti (dneska je to asi nad finanční síly smrtelníka, nevím), musel jsem mít na hlavě koupací čepici, třebaže jsem už tenkrát měl hlavu jako koleno. Taková měli pravidla. Kdyby akvapark zakázal burkiny, měl by na to plné právo. Jestlipak by naše dámy mohly do veřejně přístupného a tamním tuzemcům otevřeného akvaparku dejme tomu v Dubaji v bikinách? Asi sotva, jiný kraj, jiný mrav.

U nás nejsou ženy majetkem mužů, vydobyly si svéprávnost a když se jim zlíbí chodit do bazénu v miniplavkách, nikdo jim do toho nemluví. Na burkinách budí odpor nikoli fakt zahalení – potápěčský neopren taky zahaluje. Odpor budí ten macho majetnický vliv v pozadí. Myslím si tedy, že kdyby těch muslimek v burkinách mělo být víc, jak se stará ministryně Marksová, že by si to zasloužilo bojkot akvaparku: ve prospěch těch ujařmených žen, středověce zatíženou kulturou donucených hrát podřadnou roli ve společnosti.