27.5.2019 | Svátek má Valdemar


PSI: Velcí psi v naší rodině

17.1.2019

Máme doma vlkodava. Už druhého v pořadí. Z toho se dá odvodit, že nám reprezentanti tohoto psího plemene učarovali. Pokusím se obšírněji popsat proč, a jakou to mělo historii.

Diana

Oba jsme s manželem měli zkušenosti s chovem velkých psů. Já měla jako dítě fenku německého ovčáka Astu, můj muž choval jako kluk slovenského čuvače. Naše tři děti vyrůstaly ve společnosti Diany – nezapomenutelné fenky německé dogy, dobré jako chleba s máslem.

Diana, Vánoce 2004

Diana, Vánoce 2004

Dianu jsem do rodiny přivedla já v roce 1995. Vídala jsem ji běhat za plotem jedné vilky ve městě, kde jsem v té době pracovala. Černobíle flekatá, tehdy bezejmenná, psí dorostenka pobíhala sem a tam podél plotu a smutně sledovala kolemjdoucí, zatímco její matka dekorativně spočívala na terase.

Udivilo mě, že působí tak plaše a že úplně postrádá tu obvyklou hravost a rozjívenost štěňat jejího věku. Trochu jsem se na ni poptala (to víte, malé město) a doslechla jsem se, že je posledním štěnětem z vrhu. Její majitel se prý vzteká, že na ni už nemůže najít kupce, protože je příliš stará na včasnou výchovu.

V té době jsme se stěhovali z městského bytu na vesnici – do domu manželovy rodiny, který jsme opravovali. Naši synové se těšili, že budeme mít psa. A mě tehdy napadlo, že bychom mohli zpoza toho plotu vysvobodit tu malou smutnou psí holku. Její majitel – člověk viditelně zklamaný z chovu velkých psů (a veskrze vhodný maximálně tak k chovu tamagoči) nám fenku s ulehčením prodal. Upozornil nás, že „to zvíře“ nemá průkaz původu, ale že to jistě nevadí.

Diana na dvoře 2005

Diana na dvoře 2005

V dané situaci jsme neprůkazný původ neřešili, protože tehdy nám šlo jen a jen o tu konkrétní psí bytost. Těsně před tím, než jsme si fenku odvedli, nám bývalý majitel dobrácky doporučil, abychom neváhali při výchově přitlačit, protože zrovna včera to zvíře „musel“ seřezat, jelikož mu vytahalo sazenice muškátů ze všech květináčů. Holka šikovná, pomysleli jsme si, ale nahlas jsme to raději nekomentovali. Rychle jsme si psí holku odvezli domů. Pojmenovali jsme ji po odolné a statečné bohyni lovu, i když povahově to byla spíše křehká květinka.

Trvalo nějaký čas, než se Diana naučila nám důvěřovat. Stačilo, abych vzala do ruky lepačku v úmyslu plácnout mouchu, která vlétla do kuchyně, a Diana se bázlivě nahrbila. Z toho jsme usoudili, že si u milovníka muškátů zažila svoje.

Snažili jsme se jí to krušné dětství vynahradit, měli jsme ji rádi a ona měla ráda nás. Jasně že nebyla úplný andílek. S potěšením likvidovala čerstvě vysazené keře na dvoře a hrabala jámy. Když jedné z mých sestřenic rozkousala nové lodičky (prostě jí divně voněly), pochopili jsme, že se u nás konečně cítí bezpečně. Dostala sice vyhubováno, ale ke kousání vyfasovala prímovní kost z lisované kůže ze Zverimexu, díky které byly další boty její pozornosti ušetřeny.

Stárnoucí Diana, 2006

Stárnoucí Diana, 2006

A pak se narodila naše dcera. To byly Dianě čtyři roky. Samozřejmě jsme dávali bedlivý pozor, aby se jí v Dianině přítomnosti nic nestalo. Ale naše plachá doga nám nikdy nedala důvod k obavám, že dcerku ohrozí. Máme nádherné (a nekvalitní) společné fotky asi rok a půlleté Anny Marie a Diany. Holčička se na nich batolí po dvoře a doga se nad ní tyčí ve starostlivém postoji.

Krátce před Vánoci 2007 nás Diana navždy opustila. Bylo jí dvanáct let, když umřela, což je na dogu věk přímo metuzalémský. Jakmile jsme to obrečeli, moudře jsme se usnesli, že dalšího psa začneme shánět až na jaře a že bude lépe vybavený pro pobyt ve venkovním prostředí.

V těch časech jsme všichni trávili hodně času v práci a ve škole. Nelíbila se nám představa, že by na nás pejsek celou dobu čekal zavřený v domě. Hledali jsme takového psa, kterému by nedělalo potíže přečkat hodiny naší nepřítomnosti venku, aniž by mu bylo zima. Chtěli jsme odolné a silné plemeno a jednoznačně to vyhrál vlkodav. Líbila se nám jejich síla a důstojnost. Současně nás bavil dojem rozcuchaného rošťáka, který vlkodavové vyvolávají díky drsné a naježené srsti kolem očí a pod dolní čelistí.

Psáno v r. 2019. Pokračování příště.

Foto: archiv M. Dvořáková

Miroslava Dvořáková Neviditelný pes


Diskuse


V. Glover
21:15
19.1.2019

M. Dvořáková
21:42
19.1.2019

V. Glover
7:41
20.1.2019

Z. Vave
13:38
18.1.2019

Z. Hanča
20:58
17.1.2019

E. Šusová
19:37
17.1.2019

M. Dvořáková
21:43
19.1.2019

M. Dvořáková
18:20
17.1.2019

Z. Lika
19:34
17.1.2019

M. Beda
20:16
17.1.2019

Z. Jenny
20:24
17.1.2019

Z. Matylda
17:54
17.1.2019

Z. Tora
17:34
17.1.2019

M. Dvořáková
18:49
17.1.2019

A. Bytová
15:03
17.1.2019

D. Ruščáková
15:01
17.1.2019

M. Beda
14:38
17.1.2019

Z. Janaba
11:58
17.1.2019

D. Ruščáková
14:59
17.1.2019

A. Bytová
15:07
17.1.2019

Z. Tora
17:36
17.1.2019

T. Zana
11:22
17.1.2019

Z. Inka
11:06
17.1.2019

Z. Jenny
10:29
17.1.2019

A. Lex
9:35
17.1.2019

Z. Yga
8:24
17.1.2019

Š. Matyášová
8:36
17.1.2019

J. Hlavsová
9:31
17.1.2019

Z. Yga
11:45
17.1.2019

Z. Lika
8:22
17.1.2019

Z. Xerxová
8:27
17.1.2019

Z. Yga
8:38
17.1.2019

Z. Lika
12:06
17.1.2019

Z. Xerxová
13:07
17.1.2019

Z. Lika
13:21
17.1.2019

Š. Matyášová
8:01
17.1.2019

Z. Xerxová
6:49
17.1.2019

Z. Inka
7:27
17.1.2019

Š. Matyášová
8:00
17.1.2019

Z. Yga
8:03
17.1.2019

Š. Matyášová
8:37
17.1.2019

Z. Yga
8:44
17.1.2019

počet příspěvků: 42, poslední 20.1.2019 07:41