16.7.2018 | Svátek má Luboš


ÚVAHA: Demokracie, legalita a legitimita

3.1.2018

Ve své úvaze Evropská demokracie (14. 10.) jsem se zamyslel nad podstatou demokracie jako svobodné a plnohodnotné diskuse, která umožňuje, aby si společenství občanů pojmenovalo své zájmy a cíle a nastavilo pravidla vzájemného chování ve shodě se sdílenými morálními pravidly.

Takové tvrzení je pravděpodobně přijatelné pro většinou lidí, kteří o tom někdy přemýšleli. Jenže když se pustíme do větší hloubky, začneme narážet na řadu problémů. Jedním z těch podstatných, které můžeme v současnosti sledovat v přímém přenosu ze Španělska, je vztah mezi legalitou a legitimitou.

Jaký je význam těchto slov z různých úhlů pohledu a kde dochází ke konfliktní situaci?

Z filosofického hlediska je legitimita (Kant) všestranné oprávnění a ospravedlnění, kdežto legalitu lze odvodit pouze z existujícího předpisu nebo zákona. A tak mezi právníky, kteří jsou zastánci přirozeného práva, vládne přesvědčení o oprávněnosti (legitimnosti) určitého chování a jednání, které je právními pozitivisty vykládáno jako protiprávní. Právní pozitivisté ztotožňují legitimitu s legalitou. A právě tento střet se odehrává ve sporu Španělsko versus Katalánsko.

Nejprve bychom se ale měli letmo podívat do historie celého poloostrova. Pro novodobé dějiny je důležité období od poloviny 17. stol. Do té doby byla Katalánsko skrze osobu panovníka součástí Aragonského království. Sňatek Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského (1469) vytvořil podmínky pro sjednocení obou království do jednoho státního celku pod vládou Karla I. v 16. stol. V roce 1640 došlo k povstání Portugalska a Katalánska proti španělské nadvládě. Portugalci svou nezávislost obhájili, katalánský pokus byl potlačen po dvanácti letech. Přesto si Katalánsko zachovalo rozsáhlou autonomii. O tuto autonomii Katalánci přišli až na začátku 18. stol. s nástupem francouzských Bourbonů na španělský trůn. Autonomie byla obnovena po roce 1931 a opět zrušena po vítězství generála Franka v občanské válce (1939). Ústava z roku 1978, která ze Španělska vytvořila konstituční monarchii, určitou autonomii Katalánsku opět přiznala.

Katalánci (cca 7,5 mil. lidí) jsou národ, který má vlastní jazyk, historii, kulturu i obývané území. S ústavou nebyli spokojeni, a tak v roce 2006 prosadili její dílčí změnu. Nespokojenost však stále rostla a v roce 2014 katalánská vláda vyhlásila referendum, ve kterém se 80 % z 41 % hlasujících vyjádřilo pro samostatnost. Jakákoli další jednání o změnách ústavy ale centrální vláda odmítla, a tak následoval další pokus o referendum (2017), které se však centrální vláda snažila zmařit i za cenu použití násilí. V říjnu autonomní katalánský parlament přijal rezoluci o nezávislosti. Centrální vláda využila svou ústavní pravomoc, katalánský parlament rozpustila a na prosinec vyhlásila volby. V nich ale opět vyhrály strany, které si svrchovanost Katalánska přejí.

Tolik na úvod. Je zřejmé, že se zde střetávají dva pro demokracii důležité principy. Dodržování pravidel – v tomto případě španělských zákonů – a právo na sebeurčení národů, zakotvené v Chartě OSN. Rezoluce Valného shromáždění OSN ze dne 16. prosince 1952 dokonce zdůraznila, že právo na sebeurčení je předpokladem pro plné uplatnění základních lidských práv.

Najít správnou odpověď, jak dál, to je samozřejmě zadání pro politiky. Ale při pozorném sledování vývoje procesu si můžeme všimnout, že tato situace rozhodně nespadla jen tak odněkud z Marsu, ale v průběhu dlouhých období se pomalu vytvářely podmínky k tomu, aby mohla nastat. A dosazením do obdobných procesů, které již v historii proběhly, se můžeme pokusit odhadnout, která řešení jsou téměř jistě nesprávná.

Nejprve se zmíním o Česku. V roce 1918 vznikla Československá republika. Bylo to výsostně politické rozhodnutí vítězných mocností. Oficiálně byl vznik zdůvodněn právem na sebeurčení národa československého. Do vínku tak nově vzniklý stát dostal naděleny problémy, které naše dějiny provázely a ovlivňovaly celé 20. stol. Především žádný národ československý nikdy neexistoval. Na české straně byly využity historické hranice, na Slovensku ale žádná jižní historická hranice neexistovala a byla vytvořena uměle. Přitom se na území nového státu vytvořila významná menšina. Německé obyvatelstvo českých zemí se na základě stejného práva na sebeurčení domáhalo připojení k Německu nebo Rakousku a Maďaři chtěli být připojeni k Maďarsku. Jejich ambice se nenaplnily. 

Latentní napětí mezi národy se na konci 30. let přetavilo do protektorátu na české straně a do samostatného, ale o maďarské oblasti okleštěného Slovenského státu. Obnovený stát byl po vysídlení významné části německého obyvatelstva z Čech a Moravy národnostně výrazně stabilnější i s poměrně významnou maďarskou menšinou na Slovensku. Přesto došlo po pádu komunistické moci k potížím s nastavením nových pravidel se soužitím Čechů a Slováků. Od samého počátku se objevovaly náznaky, které nakonec dospěly k rozdělení státu. V Česku vzniklo OF, na Slovensku VPN. Pak následovaly spory o název státu a státoprávní uspořádání. Nové politické strany vznikaly obvykle jen v jedné republice a v ní také měly své voliče, na federální úrovni bylo pusto. Skutečně neznám případy, že by například čeští voliči dávali hlasy například HZDS, stejně tak ODS, která na Slovensku postavila své kandidáty, tam získala jen minimum hlasů. Proto si dovolím tvrdit, že zadání pro rozdělení státu dostali pánové Klaus a Mečiar již při volbách 1992 a dokázali je správně pochopit.

Československo už bylo svým politickým uspořádáním demokratický stát. Proto se řešila legalita i legitimita tohoto kroku ve všech vrcholných orgánech. Legální způsob rozdělení politici našli ve federálním zákoně o zániku federace. A o jeho legitimitě by dnes už nikdo pochybovat neměl. Protože podle Kanta je legitimita všestranné oprávnění a ospravedlnění. Oprávnění vyplynulo z výsledků voleb a ospravedlněním je skutečnost, že tento rychlý krok odvrátil neustále se prohlubující spory, které mohly přerůst i v ozbrojený konflikt.

Na Balkáně se ovšem situace vyvíjela značně odlišně. Po druhé světové válce vznikla na území zaniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců Jugoslávie v čele s J. B. Titem. Po jeho smrti vznikl pro řízení státu kolektivní orgán, který měl zastupovat všechny národy a republiky. Ekonomické problémy a hluboké neshody na způsobech jejich řešení vedly v roce 1991 k vyhlášení samostatnosti Slovinska a Chorvatska. Srbové, reprezentovaní prezidentem Miloševičem, se pokusili rozpadu státu zabránit. To ovšem vedlo k vyvolání ozbrojených konfliktů. V případě rozpadu Jugoslávie se Miloševič opíral o legalitu a rozdělení země odmítl. Války pak byly plné etnických čistek a násilí na civilním obyvatelstvu.

Všimněme si, že existují významné paralely mezi vývojem v Československu i Jugoslávii. Obě země vznikly jako mnohonárodnostní v důsledku rozpadu Rakousko-Uherska po Světové válce. V průběhu II. světové války se rozpadly a obnoveny byly až po ní. Pak následovala diktatura jedné strany a po jejím konci nastoupily problémy s nalezením nového demokratického státoprávního uspořádání. To se ani v jednom případě nepodařilo nalézt, ale v našem případě federace zanikla legitimním způsobem, Jugoslávská federace zanikla ve válkách, protože se Srbové zaštítili legalitou a legitimní požadavky ostatních nebrali v úvahu.

Podíváme-li se teď na události v Katalánsku a pokusíme-li se najít nějaké paralely se situací v Československu a Jugoslávii, zjistíme, že skutečně existují. Historicky se Katalánsko vyprofilovalo jako samostatná entita ještě před tím, než se stalo součástí Aragonského a později i Španělského království. Zažilo období, kdy požívalo širokou autonomii, i období, kdy byla autonomie zcela zrušena. Tak tomu bylo i v době vlády generála Franka. Jistá autonomie byla obnovena až před cca 40 lety a byla částečně posílena v roce 2006. 

Katalánci se ale dále cítí být diskriminováni, protože na rozdíl od Baskicka nemají změněný daňový systém. Jejich daňové příjmy inkasuje centrální vláda, a výše rozpočtových výdajů je tak závislá na rozhodnutí centrální vlády. Pocit odporu k centru sílí. Mimořádné volby vyhlášené centrální vládou na prosinec 2017 opět vyhrály strany, které mají samostatnost ve svých programech. A to při 81% účasti voličů. Přesto centrální vláda odmítá uznat, že většina voličů v regulérních volbách projekt samostatnosti podpořila. Místo toho, aby uznala legitimnost požadavků Katalánců, které vedou k odstředivým tendencím, a pokusila se vyjednat nějaké řešení přijatelné pro obě strany, pokouší se uplatňovat argumenty a pseudoargumenty založené na platné legislativě, proč se „separatisty“ nemůže jednat. Je to zjevná cesta do slepé uličky. Reálně existující problém se sice dá zametat pod koberec, tvrdit, že neexistuje, potlačovat či zesměšňovat jeho nositele. Může to dokonce vydržet i celkem dlouhou dobu. Ale nakonec se spor vždy projeví v podobě, která může způsobit velký malér.

Příkladů máme nespočet. Socialistický tábor tak dlouho úspěšně budoval socialismus a doháněl a předháněl kapitalismus, až zahynul na úbytě. EU tak dlouho trvala na svém a ignorovala požadavky Británie na alespoň malé změny, že přišlo většinové rozhodnutí Britů o exitu. V třicátých letech velmoci tak dlouho „věřily“ panu Hitlerovi, až z toho byla světová válka.

Zajímavý je také poznatek, že Anglie, Skotsko a Wales, které jsou soustátím již déle než 300 let a žádné emancipační snahy Skotů se v době prosperity říše neprojevovaly, jsou dnes opět ve hře.

Řekl bych proto, že v dobách, kdy uspořádání vztahů mezi etnickými národy tvořícími obyvatelstvo státu je bezproblémové a přináší prospěch všem, je legalita také legitimní. Ovšem v průběhu času, kdy se podmínky pro život jednotlivých etnických národů v konkrétním státu mění, může dojít ke konfliktní situaci mezi legitimními požadavky menšího národa a legalitou vlastního státu. Ta ale vyhovuje většinovým národům. Odpovědnost za budoucnost země tak nutně přechází na většinový národ. V demokratickém prostředí zahájí diskusi a pokouší se najít řešení, které by vyhovovalo jak menšinovému národu, tak i většinové společnosti. Výsledkem může být úprava poměrů od změn zákonů až po rozdělení státu.

Pokud diskusi odmítne a používá sílu - demagogií počínaje až po policejní nebo dokonce vojenské prostředky - a argumentuje legalitou, nelze takové jednání považovat za demokratické.

Kdo sleduje dění ve Španělsku, tak ví, jak se chová centrální vláda v Madridu. Ale v podstatě shodné měřítko lze uplatnit i na poměry v EU. Na jedné straně nepochybuji o tom, že je potřeba najít nějaké společné evropské řešení pro zachování naší civilizace. Na straně druhé ale současný trend umělého odstraňování národů a naivní pokusy vytvořit cosi jako evropského občana, který by vznik jednoho evropského státu umožnil, považuji za dílo choromyslných. Budoucí Evropa by měla být společenstvím spolupracujících svrchovaných států obývaných a spravovaných politickými národy. A základním ukazatelem nízké rizikovosti projektu by měla být shoda legality a legitimity.



RODIČE ZNAJÍ: Takhle reálně vypadá rodinná dovolená!
RODIČE ZNAJÍ: Takhle reálně vypadá rodinná dovolená!

Z reklamního letáku cestovní společnosti se směje manželský pár sedící na úhledném plážovém lehátku. Před ním si společně hrají děti. A teď zpátky do reality, takhle rodinná dovolená většinou nevypadá.

Diskuse


M. Valenta
13:33
3.1.2018

J. Berger
12:20
3.1.2018

J. Berger
13:29
3.1.2018

M. Pesat
13:49
3.1.2018

J. Berger
14:08
3.1.2018

M. Pesat
14:49
3.1.2018

A. Alda
12:01
3.1.2018

P. Rudolf
7:54
3.1.2018

M. Pesat
10:16
3.1.2018

M. Polák
13:47
3.1.2018

M. Pesat
14:56
3.1.2018

P. Rudolf
19:05
3.1.2018

R. Mayer
18:14
3.1.2018

C. Horák
3:51
3.1.2018

J. Kanioková
22:35
3.1.2018

počet příspěvků: 17, poslední 4.1.2018 05:05









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.