19.3.2024 | Svátek má Josef


ESEJ: Evropská demokracie

14.10.2017

Pod dojmem událostí posledních let a s pohledem na Španělsko si pokládám otázky: Víme vůbec, co je to vlastně demokracie, když ji neustále vyhlašujeme za nejlepší způsob vlády? A proč současně tvrdíme, že se jedná o jeden z pilířů euroatlantické civilizace? Hledáme v praxi způsoby vládnutí alespoň trochu přibližné teorii demokratické vlády? A řídíme se pak jimi? Katalánské referendum o nezávislosti nám díky vyhrocení situace nabízí zajímavý pohled na realitu.

Především jsem si pozorně přečetl spoustu komentářů. Některé zdůrazňují neústavnost referenda, kterou potvrdil i španělský ústavní soud, jiné naopak zdůrazňují právo národů na sebeurčení a některé se nevyhýbají pohledu na rozdílnost měřítek přístupu EU. Obvykle se mluví o nadbíhání Skotům (osamostatnění Skotska jako trest Británii za odchod z EU) v kontrastu s chladným přístupem ke Kataláncům a jejich snaze o samostatnost.

Ať už má autor komentáře jakýkoli přístup, téměř vždy se dají najít konkrétní zájmy. Spor Katalánska s centrální vládou o samostatnost je tak jenom zrcadlem, do kterého se promítají. A tím je pak výběr „argumentů“ a způsob jejich interpretace limitován. Zájmy jsou prosazované drsně bez ohledu na deklarovaná demokratická pravidla. Přitom právě ta opomíjená pravidla jsou demokratickými principy, na které se neustále odvoláváme.

Uvážíme-li význam slova demokracie jako vládu lidu, kterou si asi nelze představit jinak než jako diskusi o sporných záležitostech ovlivňujících společné chování a uspořádání demokratické komunity zakončenou nějakým obecně přijatým řešením, nemůžeme se vyhnout závěru, že základním principem demokracie je svobodná diskuse.

A pokračujme dál. Diskuse je umění rozhovoru, kde se střídají tvrzení a námitky podepřené racionálními argumenty. Cílem takového rozhovoru je přiblížit se optimálnímu řešení tím, že účastníci si navzájem vyvracejí nesprávná, neobhajitelná mínění. Základním cílem je, že každý účastník musí správně pochopit smysl tvrzení ostatních a odpovídat na ně v souladu s pravidly logiky. Tato metoda se učila už na středověkých univerzitách, a to jako třetí a nejvyšší složka trivia na artistických fakultách. V univerzitních disputacích bylo pravidlem, že kdo chtěl vznést námitku, musel nejprve reprodukovat mínění, proti němuž chce namítat, a teprve když předchozí řečník s touto reprodukcí souhlasil, mohl argumentovat proti.

Přenesme se teď na současnou politickou scénu. Zachovávejme si ale pořád povědomí o tom, co je diskuse. Je jasné, že ve velké skupině lidí, kterou nazýváme politickým národem, se bezprostředně takových diskusí nemohou zúčastňovat všichni občané. Proto vznikla zastupitelská demokracie, kde na úrovni samospráv a státu jednají zvolení zástupci. Systém musí být nastavený tak, aby umožňoval zastoupení všech důležitých názorových směrů. Jednání zastupitelů navíc musí být otevřené vůči všem občanům/voličům, aby mohli politiky, kteří již nepředstavují relevantní společenský názor, ve volbách vyměnit za jiné.

Pokud správně funguje zpětná vazba zastupitelů a občanů, dochází neustále k přenosu aktuálních informací o důležitých problémech, které se týkají jednotlivých voličských skupin, do zastupitelských sborů. To samozřejmě musí fungovat kontinuálně, tedy i v mezivolebním období. Na odpovídajících úrovních pak je možné správně definovat příčiny vedoucí k nespokojenosti občanů a hledat jejich optimální řešení.

Výše uvedené popisuje optimální fungování demokratického uspořádání velké skupiny lidí. Například politického národa. A realita?

Každý politický národ musí vyřešit několik základních problémů. Těmi nejdůležitějšími jsou svrchovanost nad vlastním územím, jeho ochrana před vnějším ohrožením a zajištění vnitřní bezpečnosti.Obecně je můžeme nazvat základním národním zájmem. To znamená najít širokou shodu na tom, jak se národní stát postará o zachování vlastní existence, jakým způsobem a případně i s jakými spojenci zajistí svou bezpečnost před vnějším ohrožením a jakým způsobem bude pro své občany garantovat vnitřní bezpečnost, ochranu života, zdraví, majetku…Je příznačné, že například v Česku není jasně formulován národní zájem, který by současně podporovala většina relevantních politických sil.

Vyhrocená situace na pyrenejském poloostrově je také názorným příkladem, jak Španělé přechod od diktatury k demokracii nezvládli.První demokratická ústava, výrazně ještě ovlivněná generálem Frankem byla přijata až v roce 1978.

Vznik demokratické konstituční monarchie (jedná se o zcela nové uspořádání společnosti oproti monarchii a diktaturám) vyvolal potřebu nově definovat vztahy mezi většinově španělsky hovořícími Kastilci (Španěly) a velkými menšinami, především Basky a Katalánci. To ovšem tzv. demokratická centrální vláda jaksi přehlédla. Zakotvila v ústavě formální autonomii, ale ve skutečnosti zůstala centrální vládou. Baskové si svou reálnou autonomii nakonec vynutili cestou ozbrojených (teroristických) akcí. Katalánci získali autonomii zcela bezzubou, protože vláda bez vlastních peněz je jen loutkou v rukou těch, kteří peníze přidělují. A přidělovačem peněz zůstala vláda v Madridu.

Ukažme si tento problém na pro nás srozumitelnějším příkladu bývalého Československa. Od 1. ledna 1969 vznikla Slováky dlouho požadovaná federace. Jenže v podmínkách diktatury jedné státostrany byla tato federace zcela formální a Slováci měli k takovému státoprávnímu uspořádání postupně čím dál větší odpor. Pozvolna se touha po vlastním státu rozšiřovala mezi stále větší počet lidí (to je fakt, za který ručím osobně – na Slovensku mám z doby svých studií řadu dobrých známých a vývoj jejich názorů od sedmdesátých let až do léta 1992 jsem měl možnost sledovat v přímém přenosu)a postupně se formoval se politický národ Slováků s požadavkem na státní území a vlastní suverenitu. Pomíjím zde historické paralely. V roce 1992 se ve volbách tato skutečnost plně projevila a reálně již nebyla žádná možnost rozpadu státu bez použití násilí zabránit. Ostatně na příkladu Jugoslávie vidíme, že ani válka mezi politickými národy nemůže vytvořit společný demokratický stát. Nejlepším řešením tak byl uskutečněný „sametový rozvod“.

Vraťme se do Barcelony. Již v ústavě z roku 1978 byla pro některé regiony včetně Katalánska zajištěna určitá autonomie. Aniž bych znal detaily, na základě dalšího vývoje si dovolím vyjádřit názor, že pro mnoho Katalánců byla nedostatečná a proto si vynutili další změnu v roce 2006. Nespokojenost však stále rostla a v roce 2014 katalánská vláda vyhlásila referendum, ve kterém se 80% z 41% hlasujících vyjádřilo pro samostatnost. To už je opravdu nepřehlédnutelné varování centrální vládě, že by se měla problémem zabývat.Demokraté definují hlavní příčiny katalánské nespokojenosti a mají možnost hledat řešení, které uspokojí obě strany při zachování jednotného státu. Čas byl.

Jenže když čas plyne a nic se neděje, nespokojenost, která se původně projevovala jen u menšího počtu lidí, se v populaci neustále rozšiřuje.V centru naopak roste nervozita.Referendum 2017, které mohlo napětí vyřešit elegantně jako právně nezávazný průzkum veřejného mínění (podle některých informací chtěla referendum naprostá většina Katalánců, ale odpůrci samostatnosti je chtěli využít k tomu, aby dokázali, že samostatnost podporuje jen menšina)se změnilo nasilový zákrok proti vlastním občanům, kteří chtějí v klidu vyjádřit svůj názor, byl projevem neschopnosti používat demokratické postupy. Proto dnes můžeme prohlásit, že Španělsko není demokratická země.

Jakékoli potlačování práva na svobodné vyjádření názoru, prznění jazyka tak, že se ztrácejí skutečné významy slov, urážlivé nálepkování skeptiků hledajících fakta…To a spousta jiných technik znamená potlačování demokracie. Je až neuvěřitelné, že lidé, kteří právě tyto způsoby používají, se sami považují za vzorové demokraty a liberály.

Uvedu příklad. Klimatické změny. Žádný soudný člověk, který má i jen matnou představu o geologickém vývoji Země nemůže být „popíračem“ klimatických změn. Za posledních 700 mil. let se Český masiv posouval po zeměkouli od jižního pólu až k současnému 50stupni s. š., a přitom zažil období dna mořského šelfu, mělkého tropického moře, tropických pralesů až se v současnosti dostal do severního mírného pásu. V souvislosti s tím prožil i řadu dob ledových i tropických. Kupodivu bez účasti člověka. Iniciátorem změn klimatu byly především Slunce a sopky. Proto jsem zastáncem názoru, že vliv člověka na klimatické změny je jen jednou z neprokázaných hypotéz. Vážným důvodem je i doba moderních měření. Historické záznamy mluví o tom, že ke změnám v průběhu staletí docházelo po celou dobu, ze které máme písemné záznamy. Například v době prvních faraonů byla Sahara velmi dobře zazvěřenou stepí. A je to jen nějakých 5 tis. let zpátky v čase. Jedno z nejstarších měření teplot v Evropě je v pražském Klementinu a i to trvá jen cca 250 let. A při sledování teplotních řad nesmíme pominout i vliv zvyšování teploty efektem tzv. tepelného ostrova, které velká města tvoří. Ten nárůst může v období průmyslové revoluce představovat i 2 – 3 K. Pokud někdo za „popíračství“ nehodné diskuse označí můj názor podložený nějakými (v diskusi vyvratitelnými informacemi) je právě on tím typickým představitelem nositelů jediných správných pravd. A staví se tak do jednoho šiku s antidemokraty.

Takových příkladů kolem sebe vidíme až příliš mnoho. Politická korektnost je systém vymazávání významů slov. Ale jak se máme domluvit, když si pod jedním výrazem každý představuje něco jiného? To ve svém důsledku znamená, že „politicky korektní vyjadřování“ je protidemokratické. Jako příklad uvedu starší historku z ústeckého kraje. Romové si založili fotbalový klub, který se proslavil (nejméně dvakrát) rvačkou proti soupeři, který byl fotbalově lepší. Další klub proti těmto bitkařům z obav o vlastní zdraví odmítl nastoupit. Byli označeni za rasisty a náhradní utkání s romskou skvadrou odehráli členové pražského zastupitelského sboru.

Moje hodnocení? Klub založený na etnickém principu (FK ROMA) je rasistický. Zkušenost předcházejících potlučených fotbalistů je dostatečným varováním a ospravedlňuje další klub k opatrnému zacházení se zdravím vlastních hráčů. Zástupci diplomatického sboru (společně s mainstreamem ve sdělovacích prostředcích a na serverech nejrůznějších aktivistů) protestovali proti českému rasismu. Následně si zahráli čutáles s rasisty. Kam se ztratila demokracie?

Již vícekrát jsem se vyjádřil v tom smyslu, že demokracie nejsou ani svobodné volby. To je jen korektiv v obsazení zastupitelských sborů tak, aby lépe vyjadřoval názory voličů. Demokracie je svobodná a nepřetržitá diskuse a respekt k jejím závěrům.