Jako dnes se pamatuji, jaké slovo jsem nakreslil jako první a jaké jsem jako první přeslabikoval. Napsat jsem uměl nejprve své jméno, byl to pro mě ale jen obrázek a na něm jsem se učil písmena. Když jsme šli kolem kina, přečetl jsem na něm první slovo: ROKOKO. Měl jsem z toho radost. Udělal jsem to sám a bez cizí pomoci. Měl jsem pocit velkého objevu: proměnil jsem čáry ve slovo, uměl jsem číst. Podobný pocit mám dodneška, pokud mně tyto čáry sdělují něco nového.

I když je to složitější: Rokoko byl název biografu, což mi řekl dědeček, který šel tehdy se mnou. Vždy je to čtenář, kdo musí systému znaků přisoudit význam a potom jej dešifrovat. Být čtenářem, ale znamená víc než znát písmenka. V životě všichni čteme nejen to, co je v nás, ale i svět kolem nás, abychom mu rozuměli nebo se o to alespoň snažíme. Čtení skoro jako dýchání je jedna z našich základních funkcí, napsal klasik. Nedříve musíme umět číst, abychom mohli psát. A společnosti, které neumějí psát, jsou podle Lévi-Strausse tzv. studené společnosti: Neznají posloupnost událostí, která vytváří naše pojetí dějin. Zřejmě proto některá stará náboženství předepisovala, že kniha, která spadne na zem, musí být jako znehodnocená spálená a Samuel Rushdie uvádí, že u nich doma, když byl dítě, se musela kniha, která spadla na zem, políbit, i když to byl třeba jen telefonní seznam. Patříme k civilizaci knihy. Uctívání knihy je jedním ze znaků gramotnosti.

Nejstarší text má jméno Sefer Jezirah, tedy Kniha stvoření, jejím autorem má být dle tradice Abraham a je prý z šestého století. Stojí v něm, že Bůh stvořil svět z deseti čísel a dvaadvaceti písmen a z nich byly stvořeny i všechny skutečné bytosti ve třech sférách kosmu: světě, čase a lidském těle. Proto se říká, že Vesmír je v naší židovsko-křesťanské tradici pojímán jako psaná Kniha a klíč k jejímu porozumění je v naší schopnosti správně ji číst. A ten, kdo hodně čte, má hodně životů, protože v knihách, které přečetl, nachází stopy svého života a učí se je interpretovat.

Jenže jak promění naši tradici tablety, na kterých je možné vymazat každou knihu jedním kliknutím na tastaturu? Kam uletí písmena z obrazovky? Sbírá je někdo v nebi a zase z nich skládá nové knihy? Je možné se s písmeny rozloučit, nebo nás doprovázejí celý život od chvíle, kdy jsme se naučili číst, a vedou nás za ruku světem, jako nás vodili rodiče, když jsme byli malí?

Naše štěstí by mohlo být v tom, že idea je vždy košatější než skutečnost už také proto, že předchází každé věci: nejprve musí být myšlena, než byla věc stvořena, takže písmena je možné vymazat jen z obrazovky, ale ne z nás. Proto taky neumím odpovědět na otázku, co pro mě první knihy, které jsem přečetl, znamenaly. To bych musel nejprve zapomenout všechny další, které jsem přečetl.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus