Je tomu už hodně let, to jsme ještě měli naši druhou kníračku Erisku. Tenkrát byla taková normální zima, jaká v naší středoevropské kotlince bývávala. To znamená, že přišlo proudění ze severovýchodu a z ruských plání přineslo mrazy. A tak zamrzla brněnská přehrada. Pěkně na hladko, celá celičká.

Od bystrcké přehradní zdi (tam se černal plácek volné vody) až po vzdutí, k řece Svratce, u Veverské Bítýšky. Obrovská, ten rok nahladko zamrzlá vodní plocha - ráj pro bruslaře, nádhera. Silný led, vrzal a sténal, vytvořily se v něm vzduchové bubliny, které jednoho trochu děsily a tu a tam malé prasklinky, ale když si člověk dával pozor, mohl bez úrazu dojet po několika kilometrech až pod hrad Veveří.

Měli jsme zaparkované auto na Sokoláku, přezuli jsme se do bruslí a hurá! Už jsme si to drandili mezi lesnatými kopci po hladině našeho prýglu. Někde u otočky pod hradem sebou páneček sekl, jen to zadunělo. Eriska ho starostlivě poskákala, takže mu chvilku trvalo, než své důstojné pozadí opět zvedl. Protože už se začalo stmívat a mrzlo, až praštělo, rozhodli jsme se vydat zpět k autu, na několika kilometrovou bruslařskou pouť.

Konečně jsme s bolavýma nohama dorazili na parkoviště, když páneček zjistil, že nemá od auta klíče. Jak spadl pod veverským hradem, chybička se vloudila, kapsička u bundy nebyla zapnutá na zip a klíče v čudu, někde v mrazivé tmě na ledové hladině. (To kdyby se stalo mně, to by bylo řečí!!!) Takhle jsme stáli na zmrzlých třaslavých nohách v bruslích a přemýšleli - co teď?

Napadla mě spásná myšlenka. Páneček, šikovný kutil se zlatýma ručičkama, se do auta vloupe! K mému zděšení NEVĚDĚL JAK!

Až když jsem mu vytkla, že kdejaký zlodějský puberťák to dokáže, tak se pochlapil a za pár minut byl uvnitř. Tak jsme dostali do relativního tepla utahaného psa a my zase ke studeným botám, ale ulevili jsme tak bolavým nohám, nezvyklým po letech na takovou zátěž.

Co dál? Jak odjedeme? Bezradnost mého automobilového odborníka mne trochu šokovala, přiznávám. Asi výchovné zábrany slušného člověka. Opět jsem mu připomněla, že v každém i béčkovém filmu si hrdinové, nebo padouši, jak se to vezme, vlezou pod volant a spojí ze dva, tři, čtyři drátky, udělá to blik zajiskřením, následuje střih a hrdina nebo paďouši mizejí s autem v dál.

Tak tohle, v našem případě trochu drhlo. Napřed se musel oddělat kryt pod volantem (naštěstí páneček se zlatýma ručičkama vozí v kufru óbrovskou nástrojovou výbavu), já musela svítit přesně baterkou (v tomto okamžiku už jsem za ledacos nepovedeného mohla, protože jsem svítila špatně) a podporovat morálně pánečka v kradení vlastního auta.

Také mi není jasné jak se mohutní hrdinové – nebo padouši, dokáží směstnat v tak malém prostoru pod volantem, aniž by nemuseli demontovat sedadlo řidiče. Ale budiž, nakonec to můj páneček se zlatýma ručičkama s funěním dokázal a auto naskočilo. I v tom mrazu, prosím! A začalo vyrábět teplo a energii na jízdu, bože, jak já si toho pohybu směrem k teplému domovu vážila. A těch zlatých ručiček!

Pokaždé, když jedu lodí nad tímto místem, tak si vzpomenu na klíče od auta, které tam někde hluboko v bahně, spí svůj vodní sen. Možná už se rozpadly, ale hlavní je, že my jsme stále s pánečkem spolu a máme na co vzpomínat.

K této vzpomínce mě inspirovala Dede svým povídáním o zavřeném záchodu a ri o zapomenutých klíčích od domu :)