Nechal sem se tím sajlentvojsem ukecat a sotva sem to udělal, vypláz na mě ze skrýnu jazyk dlouhatánskej hedlajn, že prej českej futbaltým bude hrát v šest večer s Emérikou (ve Státech je tou dobou dvanáct). Čeknul sem tajm a ... demit, bylo pět minut po middej. Vždyť ty český plejeři už pět minut dupou trávník v Gelsenkirchen a já u toho nejsem ani virtuálně! Už sem vytahoval nohu z poza tejblu, když moje voči zavadily vo jinej hedlajn. Buš prej těm emerickejm čutálistům pár minut před začátkem dal kól in person a řek „Giv´em hell,“ ztropte jim peklo. Nevim jak se ta pekelnická rada dostala ven mezi slušný lidi, ale asi se u toho zrovna nachomejt ňákej skandálista vod ňůspejpru a ten si to zjevně nenechal jen pro sebe. Enyvej.

Vypálil sem z lajbrery rychlostí predátora v honičce za Abů Medůzou a ranoval k Jonatánovi do kafetérky Brodvej o-le, vole, abych ty naše gajs mentálně podpořil proti plejerům uhranutejm Azazelem s fejsem americkýho prezidenta. Ale Jonatan jen krčel ramenama, že prej dneska tývý ve stóru nemá a že prej včéra ho měl jen kvůli tomu, páč hrál jeho tým, Mexiko proti Iránu. Ale že prej to mám zkusit v Che Bella Pizza na Amsterodam aveňů. Taky u Mexičanů.

Vystartoval sem tam ... a vejral jak indián na parmazán. Pod stropem visel gigaskrýn, velkej jak brouken ving vod rogala. V lajně pod tývý postával banč studentů z Kolumbie a čučel hypnotizovaně na ten velkej skrýn. Udělal sem hned to samý. Vedli sme 1:0. No bylo to možný? Vždyť ten plej nemoh trvat dýl než pár minut ... Že by? Vejral sem na to s fejsem fixovanym na Kollera jak hamburger přišroubovanej hasákem k plejtu a vůbec ale vůbec neslyšel nasranej vojs jednoho z těch mexickejch pidilidí u picy, co že jako chci. Zapích sem namátkou finger do grilovanýho čikenstejku a vodnes plejt vo flór vejš k litltejblu před skrýnem.

U tejblu už seděl ňákej fensy blekskýn v nažehlenym širtu a vočima šmejdil po tývý. Nakláněl se nad svym plejtem jako kdyby zápolil s zemskou gravitací, ale von si jen hlídal širt, aby si ho nepocmrndal dresingem z kebabu. Sitdaunoval sem k němu a během chvíle taky šmejdil vočima po skrýnu tývý. Dobrejch dvacet minut sem byl nejistej, jestli sem ty český plejaře neuhranul, protože se na tom hřišti motali jak křížaly v presingu. Nemohli se prokličkovat z defenspásu, protože je Azazelovci uzavřeli do meltingpotu před naší brankou.

A pak se stalo, po čem každej českej fanda toužil ... Rosickej se utrh a načut merunu s takovou ďahou, že si emerickej gólman jen protřel panenky vobroušený ultrazvukem. Všechny signalizační diody zbarvený v národních barvách se ve mě seply a spustily alarm: góóól! Dloubnul sem přitom mimoděk do paže toho frajera vedle ... a pak trochu vochlad. Vejteminit. Něco tady nehraje. A pak ajgadit. V celý picérce sem byl jedinej, kdo se radoval, že Češi vedou.

No to byl ale depresivní fíling! Představoval sem si, co se asi děje v žižkovskym pabu U Veverků nebo U kozla. Nic z toho se do picérie u Mexičanů na Aprmenhetnu neprofiltrovalo. Měl sem z toho zjištění fakt depku. Hrome, neměl bych vlastně fandit Azazelovcům? Sem přece taky emerickej vobčan, nyt? Ale kdesi hluboko ve střevech pořád zůstávám žižkovskym pepíkem a sem nadšenej jak Mirek Dušín, když to vontové ve sportu vod Čechů dostanou, jakýkoliv, emící, frantíci, ruksáci i němí, fíni i dýni ...

Po tom mym mimoděčným dlubu se fency frajer po mý levý straně dal nenápadně do řeči. Byl to jeden z těch mudrců, co všechno věděj a všechno znaj. Během chvilky zanalyzoval techniku emerickýho týmu a pak se chtěl pustit i do českýho, ale nějak se domák, že s nima táhnu, čejndžnul rétoriku na režim pochlebování a celej brejk prndal, jak sou Češi kůl a supr, smárt a kouhíziv. No fajn tedy.

Ten frend byl prej z Trinidédu, ale taky z Jůes. Zeptal sem se ho tedy, jak řeší schízu a jestli nemá z toho dablsityzenšipu depku. A von že prej né, protože Trinidéd a Jůes táhnou politicky za jeden kord. „No a co ve sportu,“ zeptal sem se ho. Sport? Chvíli na mě vejral jak farmář z Minesoty na trakař plnej sloty a pak řek „Ve sportu sem domorodec.“ Tak tomu sem fakt hned rozuměl.

Zůstal sem v tý picérce až do konce mače a ještě jednou si tiše prožil ten krásnej pocit výhry. To když Rosickej zavěsil třetího fíka. Když sem hedoval aut, u entrydóru mě stopnul jakejsi lokální bojař a ptal se jak že prej ti naši plejeři hráli. Řek sem mu jen „No naši kluci je dostali.“ Zasmál se a nechal se hned slyšet, že emíci sou nejlepší a že ten futbalčempionšip vyhrajou. Hmmm, zaskučel sem a prchal tam vocuď do lajbrery.

Lhal sem mu? No nelhal! Řek sem mu pravdu? No neřek! Ale co, dobře mu tak. Ať se poučí. Vždyť v Emérice když někdo řekne „naši“, vůbec není jasný, co tím básník myslí ...

Další události komentovány na Žižkovák v Brůklynu