Stalo se to v dávných pradávných dobách. Uklidňovala se situace po provedené měně a soudruzi zjistili, že levněji a efektivněji vyjde odměnit pracující lid stylem chléb a hry. Tedy po chudé dobírce v JZD udělat výlet na estrádu. I vyjel si pan Josef a paní Anežka s družstevníky do světa. Tedy do Prahy.

Neboť do Prahy se jezdívalo jednou, dvakrát do roka na nákupy. Porvat se v Bílé Labuti o jinej svetřík, než jaký měly všechny baby ve vsi a na vokrese, kouknout se do masny na Václaváku a koupit dětem domů dvacet deka šunky a sklenici znojemskejch okurek atd. atd. Večer se zarazilo do nóbl dvouhvězdičkový restaurace.
Josef s Anežkou chtěli dokázat, že nejsou žádný vidláci a chudáci a objednali si biftek. Protože z filmů věděli, že biftek si dávají lidé mohovití. Bohužel nevyhodnotili správně název.

Ten biftek byl tatarskej.

Ostatní požírali knedlovepřozélo, svíčkovou a další známé pochutiny, neb lid vesnický je konzervativní. Anežka s Josefem čekali a čekali, až jim ofrakovaný číšník postavil na stůl kýženou krmi. Oba s úžasem zírali před sebe. Místo talíře s flákotou, bramborama a velkou oblohou, které vídali ve filmech, jim na stole přistála ošatka s topinkama a na Josefa i Anežku mdle zíralo z kopičky čehosi nevábného syrové vejce.
Ostatní vesničané začali cosi tušit, přestali jíst svá knedlovepřozéla a svíčkové a se zájmem hleděli ke stolu oněch dvou nešťastníků.
Hluk v restauraci postupně umlkal. Anežka si dodala odvahy, vzala vidličku, kousek oné hromádky vložila do úst a.... zaječela na celý sál:
"Pepo!!! Dyť je to syrový!!!"

Mohutný výbuch smíchu jim byl odpovědí. I když se pan vrchní nabízel, že jim tatarák připraví, odmítli. Zaplatili a šli se na Václavák nakrmit opečeným liberečákem s chlebem a hořčicí.

Je to už přes padesát let, Josef s Anežkou už jsou dávno na pravdě boží, ale pověst o jejich kulinářském výzkumu překročila hranice tisíciletí.
A je to dobře, neboť jak praví klasik ptakopysk: "Žijeme tak dlouho, dokud si o nás lidé povídají..."