Úterý 13. února
Firma, která na přání zaměstnavatelů zjišťuje, jak racionálně využívají jejich zaměstnanci internet, údajně zjistila, že úředníci státní správy v pracovní době velmi rádi hrají na počítači karty, sledují dětskou pornografii a dokonce i sex se zvířaty. Je příjemné zjistit, že naši byrokrati nejsou žádní suchaři.

Podle Paroubkovy zprávy pro nadcházející sjezd ČSSD (dostala se do rukou Práva), byla počátkem krize, která v minulých letech postihla ČSSD, zkaňhaná prezidentská volba. Tenkrát prý chyboval Špidla a jeho lidé, kteří si Zemanovu kandidaturu nepřáli, ale straně to jasně nezdůvodnili. Chyboval i Zeman, který o kandidaturu velmi usiloval, ale straně to jasně neřekl a o správnosti své kandidatury členy dostatečně nepřesvědčil. V té souvislosti Paroubek odsuzuje Zemanovu posedlost „deratizací“ strany. Zdůvodnění vypadá na první pohled jako Kádárův výklad důvodů maďarské „kontrarevoluce“ z r. 1956: ne jedné straně chybná politika kliky Rákosi – Gerő, na druhé straně zrádná politika kliky Imre Nagye. Na rozdíl od tohoto výkladu na Paroubkově kritice něco je (Špidla a Gross neměli odvahu přímo říci: Zemana nechceme). Navíc se zdá, že povolební konflikt mezi Paroubkem a Zemanem může mít kořeny právě v Zemanových nárocích na další „deratizaci“ strany (např. odstranění Sobotky a Zaorálka), které Paroubek odmítl provést.

Josef Tošovský, jak vyplývá z toho, co píše dnes MfD, nebyl formálně vzato spolupracovníkem StB, postižitelným dle lustračního zákona. Byl „jen“ ideovým spolupracovníkem a jeho spolupráce spočívala ve vyhotovování expertíz a ovšem i ve vypracovávání charakteristik vybraných zahraničních návštěvníků ČSB podle zadání příslušného důstojníka StB. Spolupráce byla tak říkajíc součástí jeho pracovního úvazku v bance. Kdosi s uspokojením konstatoval, že pan Tošovský na nikoho nedonášel a nikomu neublížil. Tak jednoduché to zase není. K problému se ještě vrátíme.

Z článku Pavla Vernera v dnešním Právu jsem pochopil, že nemám co kecat do případů, jako je ten ředitele Lamberta (účast v Lidových milicích), Tošovského (jakási neformální spolupráce s StB), nebo Nohavici (spolupráce, jak se zdá, spíše formalizovaná) – a to proto, že mne „nikdo nikdy nenutil vstupovat z důvodů kariérních mezi surové tlamy i flintičkáře do Lidových milicí“, ani mne nikdy nenutili „dnes beztrestní muži z StB ke spolupráci“. Podle vymezení pana Vernera jsem „měl štěstí svým tehdejším „nevýznamem“ nezaujmout“ (ta druhá ze dvou možností, které mi nabízí, totiž že bych na to byl příliš mladý, nepřichází v úvahu, starý jsem na to byl tak akorát). Protože jsem oprsklý, dovolím si toto doporučení ignorovat. Pan Verner tvrdí, že „krátká milicionářská minulost Františka Lamberta nekazila jeho dnešní manažerské výkony, zvěst o Nohavicových a Tošovského setkáních s estébáky neubrala na kvalitě ani textům a melodiím, ani bankéřské výkonnosti“. To jistě ne, ale přece jen to je něco, co se rozhodně dělat nemá, a co je v menší nebo větší míře nechutné. Takoví lidé vzbuzují nikoli náhodou dojem, že jsou schopni lecčeho. Navíc v případě pana Lamberta došlo k porušení platného zákona. Pan Verner dále píše: „Ostatně není členství v Lidových milicích a spolupráce s estébáky ze stejného soudku jako masový podpis umělců pod Antichartou, či kupování levné nafty od sovětských okupantů?“ Možná to je ze stejného soudku, ale rozhodně to není totéž: je rozdíl mezi tím, když někdo demonstruje z donucení loajalitu, a tím, když někdo udává své spolubližní politické policii, která fakticky pracuje ve službách okupantů. Je opravdu zvláštní, že v tomto případě český člověk necítí rozdíl, který v situaci historicky o něco vzdálenější, ale podobné, je pro každého zcela jasný: na české umělce hajlující na jakési opičárně za protektorátu je sice kormoutlivý pohled, ale jim tenkrát šlo o krk nebo aspoň o koncentrák. Konfidenti gestapa byli vlastizrádci. Těm prvním hrozil nanejvýš malý dekret (většinou se mu vyhnuli urychlenou novou kolaborací s KSČ), těm druhým po zásluze špagát.

Německá teroristka Brigitte Mohnhauptová bude po 24 letech podmíněně propuštěna z vězení. Nikdy nelitovala hnusných zločinů, kterých se dopustila - např. únosu a vraždy Hannse Martina Schleyera. Četl jsem někde v českém tisku, že prý jakousi polehčující okolností byla jeho nacistická minulost. Houbeles. Odkdy platí, že lidé s nacistickou minulostí se smějí vraždit spíš než jiní? Německá zelená světice Antje Vollmerová zdůraznila, že Mohnhauptová si odseděla víc než mnozí nacističtí zločinci, a vyzvala německou veřejnost k odvaze odpustit. Chápu, proč se německý soud rozhodl tu s odpuštěním mrchu propustit. Propuštění neznamená odpuštění. Jen konstatování skutečnosti, že už s největší pravděpodobností není nebezpečná a je zbytečné vyhazovat peníze za její hlídání a opečovávání. Nevidím žádný rozdíl mezi Brigitte Mohnhauptovou a Ilse Kochovou – snad jen ten, že paní Mohnhauptová dostala ke svým zrůdným aktivitám shodou okolností menší prostor. Mám jakési podezření, že paní Vollmerová je obětí jakéhosi optického klamu: teroristka je jí bližší, protože je to, jak říkávali ruští bolševici o kriminálnících, bytost „sociálně blízká“.

V MfD proběhla anketa, v níž osobnosti odpovídaly, zda mají řidiči vědět, kde jsou policejní radary, a shodli se na tom, že je to jejich základní lidské právo. Protože nejsem žádná osobnost, mohu si dovolit mít názor zcela opačný. Smyslem měření rychlosti není, aby řidiči dodržovali předepsanou rychlost tam, kde jsou radary, ale aby ji dodržovali všude.

Primátor Bém si dá v úřadě na šest týdnů pauzu a odjede slézt Mount Everest. Bude zajímavé zjistit, zda to pražskému magistrátu uškodí nebo prospěje, za šest týdnů by se možná už dalo něco poznat.

Středa 14. února
Titulek v dnešním Právu zní: „Rozvědka: Tošovský s StB nespolupracoval“. To může být pravda nanejvýš v tom smyslu, že nebyl evidován jako spolupracovník StB, protože spolupráci s StB měl v popisu práce: samozřejmě pokud jsou dokumenty, z nichž vychází MfD, pravé. Zatím jejich pravost nikdo nezpochybnil.

Komunisté a sociální demokraté jsou pro to, aby si „církve hradily všechno ze svého“, píše rovněž Právo. Podle poslankyně Rujbrové „majetek, na který církve uplatňují nárok, vybudovali občané“. Je paní poslankyně opravdu přesvědčena o tom, že Svatovítskou katedrálu stavěli samí komunisté jako je ona? A domnívá se, že ten poměrně velmi skrovný majetek, který vlastní protestantské církve, si tyto církve nakradly? Katolická církev má smůlu: aby mohla udržovat ze svého církevní objekty, musela by podnikat. Podnikat nemůže, protože majetek tohoto druhu jí byl bolševiky zkonfiskován a nenavrácen. A tak je vydána tomuto víceméně vyděračskému státu (je to zajímavé, je jedno, zda je u vlády zrovna „levice“ nebo „pravice“) na milost a nemilost. Ostatní církve by možná udělaly dobře, kdyby se na stát pokusily vykašlat: jejich provoz není tak nákladný.

Pražské ulice zaplavili demonstranti proti americké základně. „Zaplavili“ není asi správné slovo, je jich asi jen tři sta, tedy o něco víc než skinhedů a anarchistů při jejich pouličních střetnutích dohromady, ale stojí při nich předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek. Když sleduji jeho vyvádění, je mi trochu líto, že v jeho případě plán Miloše Zemana na deratizaci ČSSD nezabral: ve své fanatické čistotě je tenhle člověk nebezpečnější než třeba Miroslav Šlouf. Organizátor demonstrace prohlásil mj.: „V Praze jsou tři místa, která páchnou zradou. Ministerstvo zahraničí, obrany a největší zrada kvasila zde na Úřadu vlády. Otevřeně odmítáme výprodej republiky za hubičku, kterou má dostat pan Topolánek. Boj proti základně je bojem za demokracii u nás.“ Soudě podle slovníku, který páchne předlistopadovým Rudým právem, půjde o demokracii lidově demokratickou, případně socialistickou. Odlišný názor zastupoval na demonstraci před Úřadem vlády osamělý Jan Šinágl s americkou vlajkou. Tentokrát ho policajti nesbalili.

Pan Jiří Pehe razí v Právu nový význam slova kádrovák. Kádrovák je ten, kdo řekne o člověku, který spolupracoval s StB, že spolupracoval s StB. To se dnes podle Práva a podle pana Pehe nesmí. Je to „jakobínství“. Protože se nechci zbytečně opakovat, dávám k dispozici svůj výklad slova kádrování, který jsem v Událostech zveřejnil před dvěma roky.

Příspěvek k rubrice Jak číst Právo: v článku o tom, jak spor o americkou základnu rozštěpil polskou vládní koalici, (str. 15) se mj. píše: „Rovněž opozice se vyslovuje pro velmi důkladné zvážení americké nabídky.“ Pak je citován předseda malé a nepříliš významné Polské lidové strany. Co k tomu říká největší polská opoziční strana, Občanská platforma, se nedovíme.

Podle jakéhosi průzkumu veřejného mínění přes dvě třetiny Němců podporují Putinovy kritické výhrady vůči USA a více než šedesáti procentům by nevadilo, kdyby Rusko zesílilo svou vojenskou moc. Západ by měl zpytovat svědomí ve věci své minulé setrvale buzerační politiky vůči Německu, jejímž nechtěným důsledkem může být, že vznikne rusko-německý louskáček, o němž jsme tu už psali. A pak budeme účinnou pomoc shánět velmi svízelně – zvlášť když mnoho lidí u nás o žádnou pomoc nestojí (viz postoj k americká radarové základně), a až o ni budou stát, bude už jako obvykle pozdě.

Čtvrtek 15. února
Vicepremiér Čunek ukázal teď svým kolegům z předsednictva strany dokumenty, dokazující, že neměl důvod přijmout v roce 2002 úplatek od vsetínské firmy, protože měl našetřenu solidní sumu. Problém je v tom, že někteří lidé (pana Čunka osobně neznám a nijak ho nepodezírám) jsou tak říkajíc nenajedení a berou úplatky i tenkrát, když mají dost peněz. Důvodem je pak nenajedenost. Pan Čunek by měl dokázat jen a jen to, kde vzal těch pět set tisíc korun. Když se mu to nepovede, bude mu muset dokázat policie, že ty peníze jsou od dotyčné vsetínské firmy. I když se jí to ale nepovede, politický škraloup mu nejspíš zůstane.

Předsedu zelených Bursíka prý čeká na sjezdu strany kritika za to, že připustil, aby významné funkce v zahraniční politice dostali euroskeptici Vondra a Topolánkův tajný rada Zahradil. O její účinnosti si dovoluji pochybovat, když se Bursíkovi coby předsedovi nejslabší strany vládní koalice podařilo pro stranu získat druhou nejdůležitější funkci ve vládě. Jinak si zelení ve věci zahraniční politiky budou muset udělat jasno. Podle poslance Rabase pro ně není přijatelný bilaterální vztah s USA v případu radarové základny. Bylo by dobré upřesnit, zda je pro ně bilaterální vztah s USA někdy přijatelný a v jakých případech.

Ministr Langer tvrdí, že materiály k případu Tošovský přišly ze Slovenska, kde informace tohoto druhu shromažďuje Ústav paměti národa a nejsou tajné. Ústav disponuje archiváliemi z doby „ČSSR“ a dokumenty o Tošovském jim prý byly z Prahy poskytnuty. Buď byly, nebo nebyly, v každém případě se dá argumentovat tím, že byly. Kdo dokáže opak? Tato dvojkolejnost je neuvěřitelný Kocourkov, jaký smysl má, že je jedna a tatáž věc u nás tajná a na Slovensku nikoli? A jaký smysl má takové informace vůbec utajovat?

Americká herečka Stoneová oslovila publikum v Berlíně, kde uváděla jakousi aukci, „vy nemravní, malí Němci“. Věc netřeba přeceňovat, ta dáma je sice pohledná, ale má to zjevně úplně vypatlané, jak tomu v její branži občas bývá. Stvořitel se většinou nepředá, a když někomu nadělí fyzickou přitažlivost hodně nad míru, jinde to zase ubere.

Náčelník generálního štábu americké armády prohlásil poté, co Američané zjistili, že střelivo používané v Iráku je íránské výroby: „Víme, že projektily jsou vyrobeny v Íránu. Neřekl bych ale, že íránská vláda o tom automaticky ví.“ Buď ví, nebo neví, ale rozhodně jí to ani trochu nevadí.

Policisté provedli rozsáhlá bezpečnostní opatření na ruzyňském letišti poté, co je jakási „senzibilka“ (v LN píší „věštkyně“) varovala před možným teroristickým útokem. Je to zajímavý symptom, ve společnosti morálně rozložené nabývá zvláštní váhy směšná pověrčivost.

Martin Weiss si v LN stěžuje na to, že expremiér Tošovský nekomunikuje s veřejností, pokud jde o jeho vazby na StB. Stejný postoj k veřejnosti má prý i Lubomír Štrougal. Nedá mi to, abych nepřipomněl, že Štrougal byl ministrem a posléze předsedou vlády „ČSSR“ a po listopadu se o žádný návrat do politiky nepokoušel (upřímně řečeno o to ani nikdo nestál). Tošovský byl šéfem státní banky polistopadové ČSFR a posléze i premiérem České republiky.

Luboš Palata tamtéž píše, že čistka po roce 1968 české komunisty oslabila tak, že se z toho nevzpamatovali dodnes. Musím říci, že nad úvahami Luboše Palaty mi zůstává rozum stát. Jak to? Vždyť jsou třetí nejsilnější stranou a v posledním roce před volbami byli spolehlivou oporou Jiřího Paroubka.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.