Úterý 6. února
Václav Havel uveřejnil v Právu článek, v němž doporučuje přijmout bez referenda americkou žádost o zřízení radarové základny, která by ochránila USA, ale taky Evropu, před jaderným útokem ze strany nevypočitatelných států (Írán), případně těch, kterým tyto státy jaderné rakety poskytnou. Rád konstatuji, že článek je velmi dobrý a přesvědčivý. Je také dobře, že vyšel v Právu – třeba někoho z rozumnějších levicově orientovaných čtenářů osloví. Redakce Havlův text doprovodila v rubrice „Ring volný“ článkem Petra Schnura z Hannoveru. Ten doporučuje, aby český národ povstal proti svým americkým a vůbec zápaďáckým utlačovatelům: „Pokud opravdu většina národa s umístěním základny nesouhlasí, měla by dát vůli jasně najevo. Neodvolávat se přitom na NATO či „Evropu“ a nespoléhat ani na partaje, ani na referendum, jež se samozřejmě konat nebude. Jde o příležitost naplnit fráze o občanské společnosti skutky a začít s přechodem od fotbalovohokejového národa k politickému.“ Čili, pokud tomu dobře rozumím, je třeba neuvědomělé fotbalohokejové kravály oplodnit revoluční myšlenkou.

S anketami a internetovými diskusemi to socdem a různí zjevní i skrytí komunisté nemají lehké. Rozhodný odpor v ČSSD, kterým argumentuje Jiří Paroubek, se opírá o stovky hlasů (což je i v mrňavé šestnáctitisícové členské základně ČSSD poměrně málo). Ještě legračnější je, že v anketě ohledně radarové základny na stránkách KSČM se (průběžný výsledek) vyslovilo 59% pro zřízení, proti bylo 38% a zbytek nevěděl. Jaký byl výsledek konečný, není známo, protože poté údajně anketa ze stránek zmizela. Člověk by ovšem neměl propadat falešnému optimismu: přívrženci KSČM zřejmě umějí (z minula) lépe zacházet s nástroji typu pendrek než s výpočetní technikou, a tak se asi stali cílem nájezdu domluvených profíků. To už neumějí ani pořádně zfixlovat „průzkum veřejného mínění“? Jaký úpadek! A taky si nedělám iluze, že kdyby se k problému vyjádřilo všech 16 tisíc členů ČSSD, dopadlo by to jinak než teď. Jen je svým způsobem příznačné, že se ozvaly jen stovky. Což vyvolává otázku: existují opravdu i ti ostatní?

Jiří Paroubek byl už přirovnáván k leckomu, v tuto chvíli si ovšem zaslouží být přirovnán k našemu národnímu hrdinovi Ferdovi Marvenci (práce všeho druhu). Zatímco líný Topolánek lelkuje, čiperný Paroubek se nejprve zviditelní s americkým velvyslancem a dá mu najevo, že pokud by se Američané podrobili jisté krkolomné proceduře, jíž by dali najevo, že na sobě nechají dříví štípat, mohla by jim ČSSD na jejich bláznivý nápad s radarem z čiré velkorysosti kývnout. Hned nato se sejde s ruským velvyslancem Fedotovem a červený šátek s černými puntíky udělá na jeho excelenci takový dojem, že zakolísá: možná by se o těch základnách třeba taky dalo uvažovat… Prožil jsem v téhle zemi léta 1948 až 1989 a nikdo mi nenamluví, že Paroubkův diplomatický úspěch nebyl v druhém případě tak trochu předem domluvený. Což je velmi znepokojivé. Nicméně vzniká dojem, že Paroubek kmitá, schází se s těmi nejdůležitějšími velvyslanci a výsledný dojem je, že na něm vlastně záleží daleko víc než na vládě.

Komunisté se zatím vyžívají v demonstracích proti americké základně. Starosta Rožmitálu pod Třemšínem Vondrášek se např. zastává zvířátek: V oblasti města se uhnízdil orel mořský a ten by měl dostat přednost před vojáky. Bude zajímavé sledovat, jak se orel mořský osvědčí proti íránským raketám (a bylo by žádoucí to sledovat z co možná největší vzdálenosti, obávám se jen, že se mi to při mé obvyklé smůle nepovede).

Vláda zamítla návrh na zvláštní renty pro olympijské medailisty, a dobře učinila. Je jen poněkud směšné, že si nikdo z politiků netroufl říci: návrh je nestydatá populistická kravina, v životě společnosti je tisíc důležitějších věcí, které si zaslouží být oceněny, než olympijské medaile.

Dvaašedesátiletý důchodce umlátil rákoskou svou životní družku. Podle jeho slov si dotyčná nářez přímo vyžadovala. Oba se znali třicet let ze společné práce ve štábu Lidových milicí, kde byla usmrcená vrahovou nadřízenou. Zdá se, že vzniká jakýsi problém, jaké náhradní iniciativy dát těmto lidem, aby své přirozené násilnické sklony, pro něž už neexistuje odpovídající institucionální rámec, vybíjeli nějakým neškodnějším způsobem.

Dědicové majitelů vily Tugendhat v Brně prodali v aukci jakousi plastiku z původního vybavení. Brněnský primátor to zjevně považuje za nepřátelské gesto a hrozí, že město přehodnotí svou ochotu vilu dědicům vrátit. „Jak je možné, že dnešní Tugendhatové žádají o vilu, ale prodávají tak cennou plastiku?“, ptá se pateticky Bob Fliedr v Lidových novinách. Inu, možné to je docela snadno: ta plastika je totiž jejich a můžou si s ní dělat, co je napadne. Tak je to na tom světě zařízeno, že když je něco něčí majetek, může si s ním majitel nakládat, jak uzná za vhodné. Jinak je tomu jen na Rusi a v přilehlých oblastech (taky jsme tam patřili). Tam je všechno všech, a tedy taky nikoho. Přesněji řečeno každý ví, že jeho není v pravém slova smyslu nic. Všechno je někoho jiného, neví se koho, pro zjednodušení se říká všeho pracujícího lidu. Myslel jsem, že už to období máme za sebou, ale případ Tugendhat znovu ukazuje, že ani náhodou. Kdosi litoval, že socha nebyla včas označena za „národní kulturní památku“. Pokud tomu dobře rozumím, prohlásit něco za národní kulturní památku je nejspolehlivější způsob, jak může stát okrást vlastníka o jeho majetek. Naivně jsem si myslel, že legálně okrádat lze pouze církev (katolickou, ty ostatní mají kliku, nikdy neměly majetek, který by stál za řeč), zrádnou šlechtu a sudetské Němce. Jak vidno, když na to přijde, mohli by sem být přiřazeni lidé pronásledovaní za nacismu z rasových důvodů.

Lidovci a zelení mají (i když zjevně z různých důvodů) problém s Topolánkovým tajným radou Zahradilem. Tajný rada netrpí zbytečnou skromností: Debatu s lidovci nebo zelenými neměl a „ani žádnou neplánuji“. „Nedám se úkolovat Bursíkem nebo Liškou. Ať s nimi mluví premiér a mně pak vždy sdělí výsledek.“ Vypadá to, že se veřejnost stala obětí dezinformace: není pravda, že by se Zahradil stal poradcem Topolánka. Nýbrž je pravda, že se Topolánek stal poradcem Zahradila.

Středa 7. února
Nemám vůbec nic proti hudebnímu skladateli Karlu Svobodovi. Přijal jsem jen s jistou úlevou zprávu o tom, že se uskutečnil jeho pohřeb, protože se pro noviny otvírá možnost, aby psaly taky o něčem jiném. Vdově po hudebníkovi kondoloval mj. i Jiří Paroubek, práce všeho druhu: představuji si, že to stihnul někdy mezi jednou ze svých hektických schůzek s americkými a ruskými velvyslanci. Naproti tomu vláda, soudě podle toho, co psali v Právu, jako obvykle zaspala. Význam pietního aktu trestuhodně podcenil ministr kultury, který dal přednost jednání parlamentu. Absentoval premiér Topolánek. Nevyznamenal se ani prezident Klaus a předseda Senátu Sobotka. Předseda PS Vlček o sobě taky nedal slyšet, ale za toho naštěstí zaskakoval Paroubek. Na pohřbu promluvil (zjevně místo faráře) zpěvák Petr Muk (vůbec nevím, kdo to je): řekl o zesnulém mj.: „Jeho duše už je v metafyzickém světě. Už nikdy neprožije ani den, ani noc… Myslím, že člověk neprochází očistcem v nebi…“ nevím, o jakou církev či sektu jde, zvlášť mne mate polemická věta o očistci v nebi. Kdosi prý napsal do kondolenční knihy: „Karle, ať vidíš slunce katedrál“. Co je to slunce katedrál? Zdá se, že u nás vzniká nějaké zbrusu nové náboženství. Už bylo na čase: křesťanství, jak známo, se během své nedůstojné existence obtížilo ukrutnými zločiny a nakonec tak nějak vyžilo.

Poslanecká sněmovna znovu zamítla návrh, aby se Velký pátek stal státním svátkem, protože byl spojen s návrhem na zrušení MDŽ. MDŽ není svátkem, ale jen „významným dnem“. Jak pro koho, pro mě ne. Možná, že by se významným dnem mohl stát taky ještě 25. únor a výročí VŘSR, ostatně proč ne, nedá se upřít, že to významné dny opravdu byly. Navíc MDŽ začali slavit v Americe, to je opravdu argument, před nímž musí jít vše stranou. Já si nepamatuji, jak ho slavili v Americe, zato si pamatuji velmi dobře, jak ho slavili tady. Navrhovatel zákona senátor Mejstřík (který přišel znovu s hypotézou, že na Velký pátek je svátek Kristova vzkříšení, takže ho museli opravovat komunisté; proboha, to mu to od posledně nemohl např. někdo z KDU-ČSL vysvětlit) chce napříště návrh na Velký pátek osamostatnit, komunisté s ním pak prý nebudou mít problém. Možná, že by se dalo najít kompromisní řešení a spojit pondělí velikonoční, tyto ohavné orgie sexismu a brutálního násilí, při nichž rozběsnění nadsamci tlukou nevinné ženy a dívky mučícími nástroji, které jsou k tomu týdny předtím dokonce k dostání v obchodech, přes to místo, kde mají muži zadnici. Tj. očistit pondělí velikonoční od hrubého násilí a zduchovnit je v to, čím bylo od pradávna, to jest ve svátek, kdy zajíci v podzemních manufakturách malují velikonoční vajíčka (je to pravda, viděl jsem to jako dítě v jakémsi ruském kresleném filmu).

Po jednání s Jiřím Paroubkem se ruský velvyslanec Fedotov ohradil proti novinářské otázce, zda by radarová základna mohla narušit česko-ruské hospodářské vztahy. „Vycházíme z toho, že přátelský stát buduje svou politikou takovým způsobem, aby nevznikl nepokoj na straně, s níž chce mít dobré vztahy.“ Přeloženo do češtiny: koukejte toho nechat a nebudete nám pak muset klást tak pitomé otázky.

Čtvrtek 8. února
Jiří Čunek se zamotává do svého maléru. Když se v Senátu hlasovalo o jeho vydání, už nežádal, aby byl vydán a zdržel se hlasování. Jeho právnička prý rozeslala dopisy senátorům, v němž je vyzývá, aby žádost o vydání nepodpořili (oznámil to s chutí, všimněte si prosím, že nepíšu práskl, pan senátor Štěch, nejvyšší boss našich skoromonopolních odborů a přidružené turistické kanceláře na demonstrační zájezdy do Prahy). Hlasování bylo těsné, rozhodly dva hlasy. Necítím k panu Čunkovi žádné velké sympatie a o jeho nevině nejsem zcela přesvědčen. Přesto mám dojem, že se na jeho případ nabalila spousta nechutného pokrytectví, nad nímž by jeden zvracel. Například: chápu, proč se doktorky Čunkové, která s problémem svého muže má společné jen to, že je jeho manželka, musí ptát na to, kde vzala peníze na zřízení ordinace, policejní vyšetřovatel. Nechápu, proč musí být spolu se svým mužem vláčena tiskem, který si dělá ambice na to, aby byl považován za seriozní. Je třeba říci jasně: je zjevné, že Čunkova aféra vznikla na jakousi politickou objednávku. To samozřejmě ještě vůbec neznamená, že pan Čunek je nevinen. Jen by se to mělo vzít taky v potaz. Musím se přiznat, že hlavní svědkyně proti panu Čunkovi mi připadá krajně nevěrohodná. To samozřejmě neznamená, že nemůže mluvit pravdu. Co nechápu, jsou pokrytecké pilátovské řeči Čunkových partajních kolegů, za všechny zmiňuji Petra Pitharta, protože pro něho je to typické, o tom, že pan Čunek nesmí být krutým osudem připraven o možnost se očistit. Vypadá to na veřejnosti hezky. Jenže v určitých situacích nejde jen o to, co je správné, ale taky o to, co není zbabělé, protože to, co je zbabělé, nakonec nemůže být správné. A mám daleko víc pochopení pro senátora Kuberu, který je sice šoumen, ale nebojí se říci určité věci na plnou hubu: pan senátor má pravdu, že tenhle případ už pro pana Čunka asi nemůže skončit dobře, i kdyby se jeho vinu nepodařilo prokázat. A má pravdu, že veřejné hlasování vede k tomu, aby se na účet nešťastného lidoveckého předsedy exhibovali různí svatoušci, kterým jde jen o to, předvést před národem svou morální čistotu. Zavádějící jsou taky řeči o tom, že v politice neplatí presumpce neviny (Petr Nováček, LN): „Zatímco pro zákonodárce Čunka platí jako pro jiného smrtelníka presumpce neviny, na vicepremiéra a ministra Čunka se vztahuje floskule o předpokladu politikovy viny.“ Floskule o předpokladu politikovy viny se vztahuje tak nanejvýš na procesy s vlastizrádnými spikleneckými centry.

V souvislosti se sociálně demokratickým prošetřováním kauzy Kubiceho zprávy učinil Jiří Paroubek zásadní odhalení: někteří poslanci ODS byli ve styku s některými novináři! Tomu je napříště třeba zabránit. Některé novináře je třeba zavřít a aby byla jistota, tak některé poslance ODS taky. Pak to tady bude vypadat zase jako za mladých let pana Paroubka, když ještě dělal ekonomického náměstka RAJ.

Členové rodiny Tugendhat si dovolili prodat plastiku, která kdysi zdobila jejich vilu. Brněnská radnice je za tu drzost chce vytrestat tím, že jim vilu nepostoupí. V čele boje za národní práva stojí senátor Zlatuška. Soukromý majetek ano, ale odsud až potud. Vila je zjevně tak trochu Tugendhatů, ale hlavně národní. A s Tugendhaty může národ, zastoupený brněnskou radnicí, jednat podle známé národní a socialistické zásady: co je tvoje, to je moje, a co je moje, do toho ti nic není. (Už slyším námitku, že s památkami je to tak všude v Evropě. I kdyby tomu tak bylo, jako že není, je to drzý zásah do soukromého vlastnictví a nemá to tak být).

Městský soud rozhodl, že senátor Milan Špaček nebyl vědomým spolupracovníkem StB. Dovoluji si připomenout, co jsem před třemi roky na okraj případu pana senátora napsal.

Smrt je výsostné právo jedince, zní v MfD titulek článku Jiřího X. Doležala. To je omyl, smrt je bohužel pouhá nutnost, která se nedá obejít.

Spor ČSSD s právníkem Altnerem, s nímž nynější lesní muž Zeman uzavřel tak výhodnou smlouvu, že mu nyní ČSSD dluží údajně 19 miliard, se prý blíží k dohodě. Nejlepším řešením by bylo ČSSD do rukou JUDr. Altnera privatizovat. Získal by nejen Lidový dům (o odměnu za jeho znovuzískání ve sporu jde), ale dokonce navíc i pár poslanců a senátorů. Třeba by to ČSSD pomohlo.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.