Úterý 23. ledna
Klíčovým problémem je a zůstává, jak budou příslušné ústavní orgány reagovat na americkou žádost o zřízení radarové stanice v ČR. ODS a KDU-ČSL jsou pro, zelení, ČSSD a KSČM požadují referendum. Pro referendum chybí zákon, k jeho přijetí je zapotřebí ústavní většina v obou komorách parlamentu. Ústavní většiny se patrně nedosáhne, stačí ji zablokovat ODS v Senátu. V případě, že nebude referendum, budou nejspíš zelení a ČSSD většinou, KSČM jednomyslně proti. Je velmi nepravděpodobné, že by pak mohl být vládní požadavek v PS schválen. ČR tak vyšle signál nespolehlivosti do Washingtonu a dá celému světu najevo, že není schopná přijímat s nutným předstihem opatření posilující její bezpečnost. Zároveň to bude vypadat, jako že jsme se buď podělali před ruským nátlakem, nebo z jakési loajality zohledňujeme nesmyslné a paranoidní ruské obavy (protiraketový systém je proti moderním ruským raketám neúčinný a Rusko pro nás nepředstavuje nebezpečí v tom smyslu, že by na ČR provedlo raketový útok; zaútočilo by teprve v tom okamžiku, až bude Západ včetně nás díky nedostatečné vůli bránit se před jaderným útokem z Blízkého a Středního Východu na hromadě).

Představitelé obcí v oblastech, kde se počítá s případnou výstavbou základny, většinou (alespoň podle Práva) remcají. Vesměs mluví o tom, že „s cizími vojáky máme špatné zkušenosti“. Když to říká komunista, je to třeba považovat za naprosto neslýchanou drzost. Zároveň je ovšem třeba upozornit, že všichni jen papouškují to, co kdysi jako první zformuloval v jakémsi rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung Václav Klaus.

A když už jsme u prezidenta. Podle agentury STEM dosáhla jeho popularita ohromující výše 82%. Aspoň relativně kladně jej hodnotí i 60% komunistických voličů. Není divu. Klaus na své popularitě cílevědomě pracuje (ačkoli ji moc nepotřebuje, protože prezidenta volí parlament). Politik může usilovat buď o popularitu, nebo o rozumnou politiku. Rozumná politika bývá podle okolností buď občas nebo často nepopulární. Nejlepší návod, jak být populární, je hodně mluvit a pokud možno nic nedělat. Aby hodně mluvil, na prezidentovi prý většina (71% lidí) přímo vyžaduje. Klaus se velmi snaží vyhovět (ostatně to ani jinak neumí). Všeobecně ovšem platí (a doposud se to i v průzkumech veřejného mínění vždycky prokázalo), že popularita má krátké nohy.

Jiří Paroubek má problém: Miloslavu Vlčkovi, kterého si ČSSD usadila do předsednického křesla v PS, aby křeslo něčím zaplnila a aby zároveň Paroubkovi zůstaly volné ruce pro případné vytváření vlády, se ve funkci očividně zalíbilo. Vzdá se jí, samozřejmě, ale jen tenkrát, když bude jisté, že jeho nástupcem bude sociální demokrat. Což nebude jisté nikdy, protože se hlasuje tajně. Detronizace pana Vlčka nemusí být pro ČSSD jednoduchou operací. I tenhle problém je jakýmsi lehkým náznakem toho, že za nějakých sedm – osm měsíců, by v ČSSD mohlo být zase veselo – jako za Špidly a Grosse.

Věnek Šilhan říká v rozhovoru pro Právo: „Tehdy v osmašedesátém si to (tj. „návrat ke kapitalismu“, bd) naprostá většina lidí určitě nepřála, ale nechtějte po mně, abych spekuloval, co by chtěli za rok nebo za pět let… Přáli si návrat ke kapitalismu ti, kteří vyšli do ulic o dvě desítky let později, v listopadu 1989? Já o tom silně pochybuju, o velké privatizaci tehdy nikdo nemluvil, ani Václav Klaus, ani žádný jiný z dnešních proroků pravice o ní nemluvil ještě dlouho potom… My jsme v tom roce 1968 samozřejmě mluvili o protržních ekonomických reformách, a jestli nám někdo vytýká, že jsme o nich už tehdy nemluvili dnešním slovníkem, tak je to podle mne blbost, je to totálně ahistorický pohled, který nemá žádnou poznávací hodnotu.“ Nezbývá mi než připomenout, že o protržních ekonomických reformách už tehdy mluvil „dnešním slovníkem“ Václav Klaus, a mimo jiné upozorňoval i na hayekovskou tezi, že zkřížení kapitalismu se “socialismem“ je horší než každý ten systém sám o sobě. Události dnes Klausovi ani náhodou nefandí, ale tuhle zásluhu mu nelze neuznat. (Považuji v této souvislosti za nutné poznamenat, že jakkoli s názory pana Šilhana většinou nesouhlasím, nemohu mu nepřiznat, že v srpnovém týdnu 1968 projevil velkou občanskou statečnost a jako jeden z mála českých komunistických politiků udělal to, co udělat měl.)

Předseda KDU-ČSL a místopředseda vlády Jiří Čunek má problém. Jakási bývalá podřízená ho práskla, že jednak jí dělal nemravné návrhy a jednak vzal jakýsi mastný úplatek (zdá se, že za její asistence, jak by o tom mohla jinak vědět?). Obvinění vypadalo vzhledem k této kombinaci sexu a korupce velmi nedůvěryhodně. Policie se případu ujala a zjistila: za prvé, že pan Čunek s firmou, která ho měla uplatit, kdysi vyjednával; za druhé že vzápětí nato firma vyzvedla ze svého účtu částku necelých půl milionu Kč; a za třetí, že krátce nato skoro stejná částka přibyla na účtu pana Čunka. Každého napadne paralela s problémy kolem bytu expremiéra Grosse. Pan Čunek je ovšem zkušenější než bývalý předseda vlády a zatím nefabuluje, nýbrž prostě zatlouká. Souhlasí s tím, aby Senát dal souhlas s jeho stíháním (upřímně řečeno, nic jiného mu ani nezbývá, nechce-li se rovnou odepsat). A nová Topolánkova vláda pokračuje v jízdě hrůzy po kostrbaté cestě karambolů, kterou nás její předseda děsí už od loňských voleb do PS.

Doktor Rath přišel s tím, že oba „přeběhlíci“ uzavřeli s vládou tajnou dohodu o podpoře na celé zbývající tři roky vládnutí. Důkazy nemá. Kdo tomu bude chtít věřit, uvěří. Kdo uvažuje věcně, skončí u toho, že pan doktor nemá důkazy. A že jeho výpověď je především výpovědí o dr. Rathovi.

Mladá fronta Dnes uveřejnila pozoruhodný rozhovor s bývalým náčelníkem generálního štábu Šedivým k problému americké radarové základny. Týká se údajné hrozby terorismu, vztahu NATO a amerického obranného systému a v neposlední řadě náhlé aktivity Lubomíra Zaorálka. Místo obsáhlých citací doporučuji čtenářům, aby asi ho přečetli.

Kardinál Vlk dal paní Topolánkové na svých internetových stránkách jakési politické požehnání: „...morálně vyniká postoj paní Pavly Topolánkové k jejich manželské krizi, když prohlásí, že je ochotna manželovi odpustit, že chce udržet tradiční rodinu pro jejich děti atd.“ Následně kárá oba nemravy (pana Topolánka a paní Talmanovou) a píše mj.: „Jestliže ve vládním programu je bod péče o rodinu, upevnění rodiny, a sám čelní představitel ve svém vlastním životě jedná v praxi proti tomu, jak může být před lidmi věrohodný a jeho slova spolehlivá?“ Já si spíš kladu otázku, jak může někomu imponovat, když si člověk řeší svůj soukromý problém tím, že ho zpolitizuje a zatáhne do něho veřejnost, jako to vrchovatou měrou udělala paní Topolánková. Jak se zdá, navíc tím poskytla příležitost nejvyššímu představiteli katolické církve v ČR, aby pod poněkud pokryteckou záminkou ochrany veřejné mravnosti ovlivňoval momentální politickou situaci. Nemyslím si, že by to dělal schválně. Ale dělá to.

Středa 24. ledna
Jiří Paroubek se sešel s jiným neúspěšným kandidátem na ministerského předsedu (přesněji řečeno kancléře) Schröderem a se slovenským premiérem Ficem. Pojídali české speciality a kritizovali současnou českou vládu (přesněji řečeno kritizoval ji Paroubek): „Vláda Mirka Topolánka není schopna jednat s nikým. To ukázala i reakce ruských generálů…“ Pan Paroubek jako člověk ze staré školy dobře ví, že ruské generály je třeba poslouchat. Vědomosti tohoto druhu patřily k vybavení každého ekonomického náměstka státního podniku za minulého režimu.

Schůzka na Hradě o zahraniční politice (a pak i následná schůze bezpečnostní rady státu) proběhly bez konfliktu. Topolánek za to musel zaplatit dosti drsnou cenu: jeho „důvěrníkem“ pro otázky Evropské unie se stal Jan Zahradil, který oddaně podporuje projekt EU jako sdružení rovnoprávných evropských států, v němž podle spravedlnosti mají ti malí mít větší slovo než ti velcí, protože ti velcí jsou už nespravedlivě zvýhodněni svou velikostí (podobně jako bohatí mají platit větší daně, protože jsou nespravedlivě zvýhodněni proti chudým, ale tak daleko - nebo hluboko? - zatím hradní mudrci nedospěli). Návrat štrasburského upíra do české zahraniční politiky je nepříjemný a rozhodně jej nemůže kompenzovat to, že Vondra jmenoval svým náměstkem pro EU Jiřího Šedivého: to je ten poslední, který by se dokázal premiérovu důvěrníkovi (jak podivuhodná funkce, postavení pana Zahradila bude poněkud připomínat postavení pana Dalíka), a tedy i Klausovi, vzepřít. Taky Karel Schwarzenberg naznačuje (není to žádná novinka) že nepatří k bytostem jánošíkovským. Přirozeně, je to aristokrat.

Případ Jiřího Čunka je povážlivý. Nemyslím, že by měl zrovna teď odstoupit, jak tvrdí Paroubek (k tomu, aby člověk odstoupil, nestačí, že si na něj někdo něco vymyslí). Shoda sumy, kterou vybrali z účtu ve zmíněné firmě, a sumy, kterou si vzápětí Čunek uložil na účet, je sice zarážející, ale těžko věřit tomu, že by pan Čunek byl takový idiot, že by s úplatkem zacházel způsobem, který vypadá jako nechtěné přiznání, a ještě se s ním svěřoval sekretářce, které zároveň činil chlípné návrhy. Soud, který se bude případem, zabývat, se pořádně zapotí.

„Je vidět, že Jidášův příběh funguje i v České republice“, prohlásil slovenský premiér Fico na otázky českých novinářů, co říká na to, že Topolánkova vláda dostala důvěru. Výrok je bezprecedentní drzé vměšování do záležitostí sousedního státu. Československo už neexistuje ani pro Slováky, milý pane Fico. Koukejte si hledět svého.

Exministr Mlynář dostal u soudu natvrdo pět a půl roku za čin, který podle mého laického názoru lze hodnotit jako procedurální omyl a ne jako zločin zlodějského typu. Je to údajně nejtvrdší trest pro člena vlády, jaký byl u nás po listopadu vynesen (nešťastný Ivo Svoboda dostal za tunel do kočárkárny méně) a připomíná historku, kterou vypráví v našem literárním pokladě jeho protagonista Josef Švejk: zešílevší soudce odsoudí jakéhosi pana Znamenáčka v rozvodovém řízení k trestu smrti a zavelí soudnímu zřízenci: „Jdou a pověsej ho na klepadle!“

Jiří Pehe mluví sice v dnešním komentáři z Práva o „hradní lobby“ (na jeho místě bych byl velmi zdrženlivý v používání tohoto termínu), ale nedá se upřít, že jeho kritika vládního eurokverulantství je na místě. Zdá se, že Topolánkův pokus emancipovat se od Klause byl dost krátkodechý.

Jan Kasal hájí svého stranického šéfa velmi svérázným způsobem: jeho případ se nedá srovnávat s případem Stanislava Grosse, protože tu není ve hře napojení na příjmy z prostituce. Polehčující okolností pro pana Čunka, pokud k úplatku došlo, by tedy bylo, že uplácející se zabývá stavebnictvím a ne provozováním bordelů. Musím se přiznat, že takové nuance mi unikají.

Čtvrtek 25. ledna
Jak už jsme psali, Bezpečnostní rada státu rozhodla, že ČR zahájí vyjednávání o radarové základně USA na našem území. Klaus neopomněl zdůraznit, že to ještě neznamená souhlas s jejím zřízením. Přesto relativně benevolentní postoj prezidenta vzbuzuje podezření, že byl předtím vykoupen závazkem vládní vstřícnosti k prezidentovým ambicím a lidem v zahraniční politice (Zahradil).

Ministryně Třeštíková se nakonec přece jen nakonec rozhodla odstoupit. „Nechci nikoho poškodit, ale hodlám dostát svým slovům. Poté, co jsem pana premiéra ústně informovala o důvodech, které mne vedou k tomuto řešení, jsem mu dnes také odeslala svou rezignaci…“ Podle předsedy KDU-ČSL Čunka byla prý i poté, co se Topolánek veřejně vzdal úmyslu jmenovat Formánka jejím prvním náměstkem, vystavena tlaku z ODS. Tentokrát na ni prý tlačil někdo z aparátu. Historie s paní Třeštíkovou je docela neuvěřitelná. Když už dělá takovouhle rotyku, měla by tedy říci všechno a taky to, kdo na ni tlačil a jak a v čem. Jinak se znovu ukázalo, že do politiky osobnosti nepatří. Do politiky patří politici. Jiří Paroubek ocenil její statečnost v odporu proti vládě zrady a politické korupce. Což nabuzuje otázku: udělala to paní Třeštíková bezděčně nebo schválně? V případě osobnosti je ovšem těžké dobrat se odpovědi.

Aféra předsedy KDU-ČSL Čunka je opravdu zvláštní. Jeho bývalá sekretářka (ta, co ji měl obtěžovat) řekla prý policii, že se jí v únoru 2002 chlubil půlmilionovým úplatkem. Od koho je, si prý vyposlechla z Čunkova telefonátu, protože míval otevřené dveře do kanceláře. Způsob „odposlechu“ by možná bylo dobré upřesnit, sekretářka se zároveň přiznává, že od roku 2002 věděla o spáchání trestného činu a nechala si to pro sebe. Podivné shody okolností. Jinak, pokud jde o pana Čunka, závidím lidem, kteří si po čtyřech letech nepamatují, kde se na jejich účtu vzalo pět set tisíc korun.

Jiří Paroubek pokračuje ve svém sporu s vydavatelstvím Mafra a.s. ohledně třech článků, zveřejněných v Mladé frontě Dnes. Články se týkaly okolností, za nichž byl zastaven pořad Bez obalu a byly v té souvislosti k Paroubkovi velmi kritické. Podle Paroubka články mj. způsobily, že na něj lidé při fotbalu pokřikovali komunisto. Pan Paroubek je příliš zaujatý proti svým kritikům v tisku, pokřik vůbec nemusel souviset s těmi třemi články, dotyční se mohli inspirovat mnoha jinými aspekty jeho politiky. Kdo se to tu např. chystal utvořit menšinovou vládu za podpory komunistů a zdůrazňoval přitom, že v tomto volebním období komunisté „ještě“ nejsou schopni podílet se na vládě. Napadené články podle Paroubka vytvářely dojem, že se snaží zavádět totalitářské a normalizační metody. Mně se zdá být naopak zjevné, že se Paroubek svými žalobami snaží zastrašit novináře a média a via facti omezit svobodu projevu (třeba tak, že u novinářů nabudí autocenzuru – což se může stát např. tehdy, když pár procesů tohoto typu vyhraje). Jde o velmi zásadní věc, je smutné, že obsáhlejší (a objektivní) informaci přineslo jen Právo (Lidové noviny i Mladá fronta dnes ji „zazdily“).

Rubrika ze světa v MfD je dnes věnována Bushově Zprávě o stavu Unie. Píše se tam mj. že „mnoho voličů je Georgem W. Bushem natolik znechuceno, že se televizi rozhodli nechat vypnutou“. Pak citují dva lidi. Tyto techniky jsme doposud znali spíše z Práva. Buď měl autor uvést nějaký průzkum, z něhož plyne to „mnoho“, nebo napsat „někteří“. (Jinak bych řekl, že přinejmenším dva, kteří se rozhodli naopak televizi nevypnout, by se bez velké námahy taky našli. Takže záleží na tom, které dva si vybereme: tak si vytváříme vlastní profil).

Místopředseda vlády Vondra se v Lidových novinách naváží (coby spoluautor Česko-německé deklarace, jejíž výročí nyní oslavujeme) do Luboše Palaty, který si dovolil v LN napsat, že ji Češi a Němci uzavřeli na účet sudetských Němců a že to není zrovna žádný důvod k hrdosti. Jak s panem Palatou velmi často velmi nesouhlasím, v tomhle mi mluví z duše. K deklaraci se ještě vrátíme. Pan Vondra by si to představoval tak, že o deklaraci se napříště mají bavit akademici (tj. Křen s Peškem) a „nevládní organizace“. To by tak hrálo. O věci se musí veřejně diskutovat jako o politickém problému, který si žádá politického řešení (samozřejmě nemám na mysli masovou repatriaci, vždyť ti lidé jsou většinou už mrtví, ani majetkové restituce; dlužíme však našim vyhnaným krajanům omluvu a těm, co ještě žijí, odškodnění).

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.