UDÁLOSTI: Čehona byl občan pilný
Naše vlast měla tu smůlu, že po roce 1945 let vklouzla z jednoho protektorátu (německého) do druhého (ruského). „Vítězný únor“ byl jen závěrečným akordem. Druhý protektorát byl svým způsobem neviditelný: disponoval svůdnou ideologií, mnoho lidí ho zpočátku podporovalo. Někteří prozřeli po únorovém puči, komunisté většinou až v roce 1968. V obou případech bylo už pozdě.
Mimo jiné i proto se účtování s druhým protektorátem výrazně lišilo od účtování s prvním. Revoluční právo šlo tentokrát stranou. Postih se dotýkal jen toho, co bylo v rozporu s právem platným v dotyčné době. Nechme stranou otázku, zda to bylo dobře, či špatně: bylo to prostě tak.
Zavedl se ovšem jistý úzus: špičky bývalého politického vedení země byly vyloučeny z politického života (v některých případech to chvilku trvalo). Příslušníci politické policie a špionáže byli podrobeni prověrkám, zůstat mohli jen na základě výjimky a ne na vedoucích místech. Někteří skončili před soudem.
Kromě toho komunističtí funkcionáři, příslušníci StB, spolupracovníci StB a někteří další byli navíc zákonem č. 451/1991 Sb. zbaveni možnosti vykonávat vedoucí funkce například v orgánech státní správy a ve veřejnoprávních institucích. V nynější debatě opět posílil názor, že agentům StB se křivdí: byly to oběti režimu (drtivá většina byla ke spolupráci nátlakem donucena), v jejich posuzování se uplatňuje kolektivní vina.
Kolektivní vina je ovšem „vina“ skupin jako například Židé, černoši, Němci: skupin, do nichž člověk nevstupuje, ale do nichž se rodí. Agenti StB se pro spolupráci rozhodli. Pravda, pod nátlakem – ale nátlaku bylo možné odolat a řada lidí taky odolala. Vyhovět naopak znamenalo dobrat se jistých výhod. Tvrdit, že jsou dnes vystaveni štvanicím a plivání, je optický klam: policejní donašeči se všeobecně, zvlášť v nedemokratických režimech a v protektorátech, netěší ve společnosti všeobecně velké vážnosti, bere se to jako projev selhání a slabosti (představte si, že by někdo v případě agentů gestapa argumentoval tak jako u agentů StB – a ti lidé byli také velmi často ke spolupráci donuceni). Když se tedy o agentovi konstatuje, že je agent (zvlášť u lidí veřejně činných), má to negativní přídech. Znamená to snad, že se o takových věcech vůbec nesmí psát? A pokud někdo tvrdí, že agenti byli „potrestáni“ neúměrně přísně vzhledem k těm, kdo jsou vinni víc (příslušníci StB, vysocí komunističtí funkcionáři), žádá vlastně zpřísnění postihu pro ty dvě poslední skupiny. Na to už je jednak pozdě, jednak tomu brání „nerevoluční“ přístup ke komunistické minulosti.
Zvláštní kategorií jsou vysocí státní úředníci jako Josef Tošovský. Schopní manažeři, kteří projevili přání spolupracovat s novým režimem a bylo jim vyhověno. Nakonec se ukáže, že jejich spolupráce s tím minulým obnášela i intenzivní kontakty s StB. Nu co, chtěli využít svých schopností, tehdy to obnášelo i tuhle nepříjemnou věc, kdyby jich nevyužili, byla by to bývala škoda.
Ve skutečnosti člověk v době „totáče“ před sebou neměl jen dvě možnosti: konformovat se, nebo se dát na politický boj. Spousta schopných lidí tím, že dělala poctivě a svědomitě svou práci, tu pomáhala zachovat aspoň zbytky kulturnosti. Zároveň každý slušný člověk věděl, že si některé věci (strmou kariéru, výkon některých profesí) nesmí dovolit: „Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl?“ Znamenalo to omezení, ovšem nikoli takové, že by se nedalo vydržet. Pak tu byli ovšem lidé, kteří ty zábrany neměli. Lidé schopní až příliš. A proto nedůvěryhodní. S tím měli ti, co je po roce 1989 angažovali, počítat.
Masaryk kdysi napsal: „Ti zlí, ti nejhorší, nejsou tak zlí jako tak zvaní lidé hodní, indiferentní. A těch revolucí nepředěláš.“ Ani tou sametovou, ovšem. Čehona je krajní příklad takového člověka. Schopný, šikovný, úslužný – a bez zábran. Není důvodu, proč nevyužít jeho ochoty spolupracovat. Jen musí být jasné: odtud až potud. Po listopadu 1989 byly tyto meze mnohokrát překročeny.
LN, 17.2.2007
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
