Výzdoba kanceláří vypovídá víc, než si jejich obyvatelé myslí - říkal si autor diáře při rozhovoru s předsedou Ústavního soudu. Pavel Rychetský má v kanceláři vystavenu památeční fotku. Nikoli z jmenování na Hradě ani ze setkání se slavnými zahraničními soudci, ale... známý skupinový snímek vlády Miloše Zemana, v níž byl vicepremiérem pro legislativu.
A pak na otázku, jak se vyrovnal s přerodem z politika-autora zákonů do předsedy Ústavního soudu, Pavel Rychetský s klidem odvětí: "Ta práce je úplně stejná."

V mé hlavě je ano i ne
Chtělo by se napsat, že Pavel Rychetský vnímá svou nynější misi na Ústavním soudu jako pokračování politiky jinými prostředky. Jenže s Rychetským to nikdy není úplně snadné.
Jednak mu nelze upřít jistý formát, jednak má schopnost žít s rozpory, z jakých by jinému dávno vybuchla hlava.
Je autorem restitučních zákonů, ale odpůrcem šlechtických a církevních restitucí. Jako člen Zemanovy vlády přihlížel korupčnímu rozhodnutí o dálnici D 47, jako člen Špidlovy vlády je pomáhal rušit. V roce 2002 v dramatické sněmovní řeči mluví o zločinech Kavanova sekretáře Karla Srby, ale o půl roku později s klidem prohlásí, že Jan Kavan byl "nejlepší ministr zahraničí, jakého jsme kdy měli".
Často se mu předhazuje, že býval členem KSČ za pražského jara. Jenže v Literárních listech 26letý Rychetský psával skvěle o justici, v tvrdém interview třeba tlačil ke zdi funkcionáře pražského soudu, proč jejich rozsudky "předjednává" místní stranická buňka.
Aby těch paradoxů nebylo málo: dávný bojovník za svobodu slova pro změnu po roce 1989 píše do médií stížnosti a žádá potrestání. (Autor diáře zde hlásí svůj střet zájmů: v prosinci 2005 napsal pro Český rozhlas komentář o Ústavním soudu, za nějž Rychetský přinutil šéfa rozhlasu k ponížené omluvě.)
Takže už ani nepřekvapí, že když se Rychetský, dlouholetý kritik Kesslerova Ústavního soudu, stal v roce 2003 novým předsedou, nevidí v tom rozpor, ale kontinuitu.

Buďme jako spící obr
Chtělo by se napsat, že se kozel stal zahradníkem. Jenže s Rychetským to vážně není snadné. Na jedné straně nekolegiálně "shazuje" nynější Ústavní soud na setkáních s právníky: senáty konstitučního tribunálu mívají podle Rychetského "tři čtyři úlety ročně". (Proč to vykládá na potkání? Protože to podle svých slov považuje za otázku intelektuální poctivosti.)
Ale na druhé straně: když se ho zeptáte na "soudcokracii", o níž mluví Václav Klaus, a na "neodpovědný všemocný Ústavní soud", na nějž si stěžuje bývalý ministr Jaroslav Bureš, Rychetský začne Ústavní soud vášnivě bránit.
Ve zkratce: Česká republika, Německo a Španělsko cítily po pádu svých totalitních režimů silnou nedůvěru v "starou" justici, takže vytvořily elitní ústavní soudy coby "ostrůvky pozitivní deviace". A ty smějí přezkoumat vše: zákony, rozsudky, ale i rozhodnutí obcí nebo prezidenta. "Padlo-li v 90. letech zásadní politické rozhodnutí, že se u nás může každý obrátit na Ústavní soud pro každé porušení lidských práv, nemůžeme teď lidem tento komfort odebrat," říká.
Ale jako bývalý politik si zároveň přeje, aby Ústavní soud byl spoutaný obr. Svou moc má užívat co nejméně, a pokud to jen trochu jde, zákony nerušit. A od velkých změn je tu parlament.
Bohužel, Pavel Rychetský je z generace, která v roce 1968 vzhlížela k Francii, ze západních jazyků umí jen trochu francouzsky. V rozhovoru pro HN jako následováníhodný vzor uvádí francouzskou Ústavní radu. Jenže to je spíš jakási třetí komora parlamentu. Důsledek "francouzské úchylky", jak to ve slavném stejnojmenném eseji nazval stanfordský profesor John H. Merryman - totiž perverzní představy z dob Francouzské revoluce, že parlament je suverén a soudci jsou pouhá "ústa, která pronášejí slovo zákona".

Bohužel, není můj
Když ale v rozhovoru použijete výraz "Rychetského soud", předseda vás melancholicky opraví: Ten soud prostě není jeho. V plénu má jen jeden hlas z patnácti. A většinu z 3548 loňských případů rozhodl některý ze čtyř senátů, v nichž Rychetský coby šéf nezasedá.
Svou "sebeomezovací doktrínu" by naplno prosadil, až kdyby prosadil svůj plán snížit počet senátů. Ústavní soud by byl jednotnější, pod kontrolou, přestal by s "úlety": dokonalá Francie. Tomu však jeho kolegové - naštěstí - brání.
Před čtyřmi lety říkal Rychetský v rozhovoru, že už je unavený a Ústavní soud bude jeho poslední štace. Minulý týden zářil energií. Jeho kolegové na soudu si šeptají fámu, že bude za rok kandidovat na prezidenta. Jak stylový by to byl závěrečný paradox!

HN, 7.2.2007