Bylo ministerstvo informatiky pouhým dítkem ambiciózního politika, který našel v české politice „díru na trhu“ a pragmaticky ji zaplnil? Anebo prokázalo během své několikaleté existence svou užitečnost a bude českému státu chybět? Tyto otázky mají minimálně tři roviny. Osobní, politickou a faktickou.

V osobní rovině to skutečně vypadá tak, že roky Vladimíra Mlynáře v politice lze podtrhnout a sečíst jako neúspěšné. Tento politik nenaplnil očekávání, která do něj vkládala „lobby pravdy a lásky“ v čele s Václavem Havlem, když ho v roce 1997 katapultovala doslova přes noc z křesla šéfredaktora politického týdeníku do úřednické vlády Josefa Tošovského.

Mlynář nedokázal získat patřičný vliv v Unii svobody a zabránit tomu, aby tato strana - založená jako alternativa ODS - ztratila svůj počáteční kredit a stala se nejprve zbytečným, posléze zhola směšným spolkem kariéristů. Mlynář byl dost chytrý na to, aby to viděl, a proto se v závěru svého ministerského působení od této strany zcela odstřihl. Soustředil se výhradně na řízení svého úřadu a především na to, aby obhájil jeho existenci.

Dnes už se skoro zapomnělo, že Vladimír Mlynář byl společně s Ivanem Langerem, Stanislavem Grossem a Karlem Březinou členem „nadstranického kvarteta“, které na přelomu tisíciletí společně objíždělo republiku a propagovalo internet.

Berme jako takovou historickou anekdotu, že tři ze čtyř těchto „mladých a nadějných“ příznivců počítačů jsou dnes už politickými nebožtíky. Mlynářovým prvním angažmá v politice byla kauza kolem někdejšího romského tábora v Letech, takže když v sobě objevil zaujetí pro moderní technologie, tak se žertovalo, že se jen oportunisticky a účelově přeorientoval z Romů na CD-ROMy. Ale Mlynář se v problematice informačních technologií dokázal překvapivě rychle zabydlet.

A pohyboval se v ní pak vždy bravurně.

Je příznačné, že jako politik působil Mlynář vždy tak nějak podezřele a neohrabaně, ale jako úředník specializovaný na svůj resort byl téměř brilantní.

Dokazuje to i fakt, že jestliže politické komentátory si nikdy nezískal a čelil spíše kritice, tak odborní novináři specializovaní na informatiku na něj až na výjimky pěli chválu.

To není vůbec špatná vizitka, když si uvědomíme, že zatímco političtí novináři jsou odborníky na nic a na všechno, tak ti počítačoví aspoň rozumí svému oboru.

Ale vraťme se ještě k politické rovině. Mlynář se stal opět ministrem po čtyřleté „zemanovské“ pauze v roce 2002, kdy se ČSSD snažila dát vládě blairovský šmrnc a apelovat tak na mladší vzdělané voliče. Agenda ministerstva informatiky -tedy modernizace státních institucí a podpora počítačové gramotnosti obyvatel - není v principu levicová ani pravicová. Mlynářův resort se tak logicky stal asi nejméně politickým ministerstvem.

Tím ovšem svou existenci zároveň zpochybnilo. Jestliže modernizace státu nebyla předmětem politického sporu a nepotřebovala tedy politickou berli v podobě účasti ve vládě, mohl agendu ministerstva klidně zastat jakýkoliv běžný státní úřad. V roce 2003 se navíc ukázalo, že přístup tehdy opoziční ODS bude podobný. To jediné a zásadní, v čem se lišil, byla právě sama existence ministerstva informatiky. Topolánek ho už v roce 2003 na veletrhu Invex pohrdlivě nazval „ministerstvem Českého Telecomu“ a slíbil, že ho ODS po nástupu k moci zruší.

V rovině věcné by působení ministerstva informatiky měli hodnotit odborníci. Ti se ve většině shodují, že fungovalo dobře. Rozhodně lépe než bývalý Úřad pro veřejné informační systémy, jehož transformací ministerstvo vzniklo.

Nepotvrdily se obavy, že ministerstvo bude propagandistickým nástrojem počítačového průmyslu, a soustředilo se na svou hlavní agendu, kterou bylo zavádění počítačových technologií do státní správy. Sem tam sice vypustilo ze svých útrob podivné nápady (jako třeba návrh daňových úlev při koupi počítačů nebo internetového připojení), ale ty se nikdy nerealizovaly.

Mlynář také dodržel slovo, že nezatíží státní kasu extra náklady a že udrží ministerstvo jako malý levný úřad. Publicista Petr Koubský před dvěma lety spočítal, že provoz ministerstva stojí každého daňového poplatníka pět korun měsíčně.

Z této perspektivy je třeba se dívat na současné rušení ministerstva. Vláda mluví o tom, že si kvalifikovaný personál rozdělí mezi ostatní resorty a ti ostatní dostanou výpověď. Vznikne tak úspora rovnající se asi třetině původního rozpočtu. To zní až příliš ideálně, dokonce jakoby to popíralo známé Parkinsonovy zákony. Ale počkejme si, jak to dopadne. Není vyloučeno, že odbory rozdělené mezi stávající ministerstva budou bobtnat a hodovat ze státních peněz víc, než když byly na uzdě jednoho efektivně řízeného resortu.

Možná by bylo lepší postupovat jinak: najít a případně znovu definovat agendu, ve které se role ministerstva informatiky ukázala nezastupitelná. Kolem ní pak rušené ministerstvo transformovat v malý státní úřad. Zbylé části pak bez lítosti zrušit.

Jak tedy existenci Mlynářem založené instituce zhodnotit? Nejlépe tak, že byla celkem dobře fungujícím úřadem, ale zbytečným ministerstvem. Politicky byla dobrá snad jedině k tomu, aby jednoho mladého muže dostrkala do Strakovy akademie a případně až na politický vrchol. Když uvážíme, že se Mlynář v politice choval slušně a zásadově (třeba když dodržel slib a vzdal se v roce 2003 poslaneckého mandátu, nebo když z politiky odešel po Grossově aféře), tak je poměrně hloupou pointou, že ho ministerstvo informatiky nakonec dostrkalo jen k branám kriminálu.

LN, 9.2.2007

Autor je novinář