Patová povolební politika u nás naštěstí nebrzdí vývoj politiky evropských stran. Předběžná dohoda britských toryů s občanskými demokraty o vytvoření „euroskeptické“ frakce napovídá, že se rozjíždí evropský vlak, do kterého nasedají podobně smýšlející. Nevyhnutelný vývoj slučovací politiky je nabíledni. Evropští socialisté, tak jako Evropská lidová strana - ED mají pevné základy a vyprofilovanou politiku. Zřejmě vyčkávají, jak se vyprofilují strany z postkomunistických zemí. Zda proevpropsky, nebo zda budou setrvávat na nacionalistických pozicích. Český premiér jako představitel českých socialistů hledá spojence na Slovensku v podobě vítězných socialistů slovenských. Je jasné, že se svým stylem politiky neuspěl u socialistů britských, zvláště když evropští politici dodržují nepsaný evropský konsenzus o nespolupráci s extremistickými stranami. I neviditelná spolupráce s českými komunisty se ukázala jako příliš okatá. Přece jen jsou čeští extrémní levičáci pod evropským makroskopem.

Spolupráce občanských demokratů s britskými konzervativci má budoucnost už proto, že se ani jedna ze stran neopírá o podporu radikálů. Ani o tichou, ani o hlučnou. V tomto předběžném směřování si šéf ODS uvědomuje význam evropského politického slučování. Nově, evropansky s výhledem na utvoření evropského subjektu orientovaného pravicovým směrem, tzn. ne až tak sociálně, ale vzdělanostně. A jak známo, vzdělání vede jedince k větší samostatnosti a uvažování dopředu.

V kontextu směřování evropské politiky se Evropští socialisté a EPP - ED více shodují ve směru sociálním. Důkazem jsou vytvořené dlouhodobé vlády sociálních demokratů a lidovců (např.v Rakousku) nebo současná velká koalice v Německu. I z tohoto důvodu nelze příliš důvěřovat českému „sociálnímu“ premiérovi, který před volbami prohlašoval, že chce ČSSD orientovat prozápadně s odkazem na britské labouristy. Uběhla jen krátká doba od voleb a už se orientuje provýchodně k sociálním nacionalistům. Prohlubování sociální důvěry je jen „na oko“, ve skutečnosti jde každému nacionálnímu socialistovi (českému či slovenskému) o moc. “Vládychtivost je náruživější než všechny vášně,“ řekl Tacitus. A kdo hraje na vášně nacionální, ví, že má šanci se dostat k moci. V postkomunistických zemích je situace zhoršena tím, že hledají znovu vlastní identitu, pravou a nefalšovanou demokratickou tvář. K její pravé podobě může výrazně napomoci právě spolupráce s politickými subjekty evropských zemí, které si svou vlastní identitu udržely a udržují bez nacionalistických vášní.

Evropská slučovací politika má šanci vystavět jeden ze základních pilířů budoucímu sjednocování v užším slova smyslu. Skrze životaschopnou ústavu s novým obsahem vdechnout život novému evropskému vlastenectví. Inspirace ve Spojených státech amerických zůstává. Američané jsou vlastenečtí. Žádnému nacionalistovi tam pšenka nekvete. Evropa se naopak potýká se zbytky falešného nacionalismu, který budovaly zcestné ideologie fašismu a komunismu. Jestli důvěřovat socialistům, tak evropským. Mají úspěšný dlouhodobý vývoj od konce druhé světové války. Také křesťanským lidovcům, rovněź evropským.

Rozhodně ne socialistům postkomunistickým, kteří teprve hledají svou identitu jako adolescenti. Pokud ji však skutečně hledají. Zatím maskují vlastní nedozrání nacionalistickými vášněmi (např.i v Polsku). Skutečný Evropan jim však na nedouzený špek neskočí. A noví demokraté pravicově orientované evropské slučovací politiky? Upřímně se na ně těším.