V začátku dumání o tak ponurém protivném tématu a jeho pilířích (multikulturalismus, morální rovnocennost, premisa univerzálního provinění bělošské rasy, oprávněnost senzitivity všech ostatních, měření nestejným metrem) jsem došel až k texaské bázi Fort Hood a tamější kapitulaci Pentagonu: vzdor vší armádě, námořnictvu, letectvu, jeho výzbroji k dispozici, generálové a admirálové se vzdali, politická korektnost je skolila, vraždící mohamedánský major Hasan, prosazovatel džihádu, vlastně nebyl žádný prosazovatel. Válka proti mezinárodnímu terorismu vlastně neexistuje, Janet Napolitano, Obamou pověřená záležitostmi národní bezpečnosti, zavedla vhodné eufemismy. Též prezident Obama se vyhýbal slovům international terrorism, což by senzitivní muslimové oprávněně mohli považovat za provokativní urážku, neboť přece islám je náboženstvím míru a pochybující nutno zatratit jako bigotní islamofoby.

Jenže o Vánocích 2009 došlo k nevítané události za letu číslo 253 společnosti Northwestern na trase z Amsterodamu do Detroitu. Nigérijský pasažér Umar Farouk Abdulmutallah se pokusil vznícením explozivního materiálu, ukrytém ve svém spodním prádle, zničit letadlo s téměř tři sta životy na palubě. Zásluhou několika nikoliv pasivních spolucestujících pokus se nezdařil, po úspěšném přistání byl popálený atentátník dopraven do nemocnice a k výslechu.

Média se rozjela na plné obrátky, žeň spekulací jak podpůrných, tak vzájemně se vylučujících, ale ani slechu o prezidentu Obamovi, v té době s rodinou si hovícím na havajských ostrovech. Teprve po třech dnech se ozval a neúspěšného explozivního teroristu umenšil do podoby potrhlého „isolated extremist“, na vlastní pěst si počínajícího samotáře – jímž ovšem nebyl.

Z jiných zdrojů jsme se začali dozvídat: tento Umar Farouk, synek z prominentní bohaté rodiny, student v Londýně, přesídlivší do Jemenu k souvěrcům al-Kájdy, důkladně radikalizován, tuze se angažující v kruzích džihádistů, jemuž britské úřady zakázaly návrat do země. V cestovním pase měl ale razitko k oprávnění vstupu do USA, vzdor varování amerického konzulátu jeho vlastním otcem ho tam nepouštět. Jeho jméno se objevilo na seznamu potenciálně podezřelých, se statisíci dalšími jmény. Nedostatečná komunikace, koordinace, spolupráce mezi početnými slídícími organizacemi, někde došlo zádrhelu.

K nejzávažnější nehoráznosti došlo po jeho převozu do nemocniční péče (University of Michigan Hospital in Ann Arbor), kde se rozpovídal o svém působení v Jemenu, konexích s al-Kájdou, o svém výcviku, svých spolupracovnících – takovéto vzácné, z jiných zdrojů nedosažitelné informace a pak jim náhlý konec. Místní FBI vyšetřovatelé mu přečetli tzv. Miranda Rights – o právu mlčet, k ničemu se nepřiznávat. Načež takto poučený se odmlčel a už z něj nedostali ani slovo.

Na rozdíl od leninského principu, že lepší je odsoudit sto nevinných, než aby jeden viník unikl, se americká právní filozofie a praxe ubírá opačným extrémním směrem. Příčinu dlužno hledat v tradici individualismu a nedůvěry vůči státu, údajně příliš mocnému. Přehnaným důrazem na ochranu práv jedince ovšem trpí pramálo ochraňovaná společnost: starost o zločince vždy převažuje nad zájmem o oběť zločinu.

Příkladů lze uvést veletucty. Pár ukázek:

Dallas, Texas: Arlet Thomas postaven před soud kvůli drogám - kokain. Písařka ale omylem místo coca napsala cocoa. Následoval osvobozující rozsudek. „Přece ho nemohu odsoudit kvůli vlastnictví čokolády,“ zdůvodnil soudce Jack Hampton.

New York City: Rovněž jakýsi kancelářský překlep a Guy Gregg, trojnásobný vrah, byl po zaplacení pokuty 75 dolarů poslán domů.

Americké právníky naplňuje velkou pýchou pravidlo, nařizující, že sebemenší závada, nepřesnost, nedokonalost v důkazním řízení znemožňuje odsouzení sebevětšího provinilce. V New Yorku nesl prchající zloděj tolik ukradených kabelek, že jich několik upustil. Bezúhonný občan je zvedl a předal policii. Soud tuto iniciativu – tj. předání bez zlodějova souhlasu – shledal nezákonnou a zloděje osvobodil. Veze-li někdo v kufru automobilu vyloupený obsah banky či tucet uškrcených novorozeňat, soud vynese osvobozující rozsudek, pokud by policie do kufru nahlédla, aniž si předem opatřila soudní povolení tak učinit.

Na policii se musí přísně. V Texasu postavili před soud šerifa, protože zatkl občana Linnie McCullana a nikoliv jeho bratra Leonarda. Šerifovi nepomohlo, že Leonard se legitimoval Linnieho řidičským průkazem a jméno Linnie se tudíž dostalo na zatykač. Podobnou vylučovací zásadu nezná žádná jiná země. Uvažovalo se o ní ve Velké Británii, Kanadě a Izraeli, ale včas si to rozmysleli.

Typické dopady oné Miranda speciality k ničemu se nepřiznávat: James W. Killough zavraždil manželku a tělo nacpal do popelnice. K činu se třikrát dobrovolně bez přinucení přiznal. Policie mu však jeho přiznání nedostatečně rozmlouvala, soud proto vynesl osvobozující rozsudek.

V New Yorku spáchal mladistvý Angel Claudio vraždu střelnou zbraní, svému právníkovi Marku Hellerovi řekl pravdu a ten mu doporučil, aby se přiznal. Soudce Kenneth Browne však nic takového nepřipustil a ve svém zdůvodnění (47 stran) zatratil advokáta Hellera pro hrubé zanedbání profesionální odpovědnosti.

Krátce po započetí svého prezidentského termínu na otázku, zda dopadení teroristé mají právo na ochranu Miranda rule, Obama v televizním interview (60 Minutes, CBS-TV) jednoznačně odpověděl, že právo nemají.

Poté jsem tuto jeho jednoznačnost už nepostřehl. Ledacos se začalo zašmodrchávat.

The Weekly Standard informuje (1.2.2010), o výpovědi 20. ledna v Kongresu, senátnímu výboru pro domácí bezpečnost, kde svědčil Dennis Blair, ve funkci the nation’s top intelligence official. Kriticky se vyjádřil o výslechu teroristy s výbušným spodním prádlem, že se s ním nemělo zacházet jako s běžným zločincem, s Miranda privilegiemi, ale měl být předán speciální vyšetřující skupině HIG (high-value interrogation unit), zabývající se zvlášť významnými teroristy a zřízené z Obamova příkazu. Na Blairovu upřímnost Bílý dům zareagoval prohlášením, že ona skupina HIG vůbec neexistuje. Tolik k oné tolik zdůrazňované transparency („otevřenosti, upřímnosti“).

Mimořádně podivné je počínání Erica Holdera ve významné funkci Attorney General (jakási kombinace generálního prokurátora a ministra spravedlnosti). Holder se vyznačuje nezájmem o počínání ultralevicových živlů, kompenzovanovaným ale elánem pro trestní postih vyšetřovatelů, podezřelých z metod nikoliv „v souladu s našimi hodnotami“ (inconsistent with our values). Jmenoval zvláštního prokurátora, aby se pustil právě do takových provinilců. Předpokládaný neblahý dopad se již dostavil: přílišná opatrnost, váhavost vyšetřovatelů, aby ve snaze o dobrou práci na sebe neupletli politicky korektní bič. Bývalí jejich šéfové podepsali dopis Obamovi s naléhavým požadavkem, aby Holderovým zkázonosným iniciativám zabránil. Obama na dopis neodpověděl.

Holder rozhodl předat předat civilnímu federálnímu soudu pětici významných pochytaných teroristů, pyšných na své ničivé výkony. Khalid Sheikh Mohammed (znám jako KSM) se chlubí svými zásluhami při plánování a provedení útoku 11. září 2001, jakož i k dekapitaci žurnalisty Daniela Pearla, hlavu mu uřízl vlastní rukou. Všech pět prohlásilo, že trest smrti uvítají.

„Útok 11. září byl válečný akt a ti, kdo ho plánovali a provedli, jsou váleční zločinci,“ napsala skupina senátorů v dopise Holderovi. Příslušným k projednání není civilní soud, ale vojenská komise. Podle zprávy The New York Times (31.1.2010) senátor Lindsey Graham (Republikán, Jižní Karolina) v nejbližších dnech předloží návrh zákona, který by zabránil Holderově iniciativě – podobný zákon se již projednává ve Sněmovně reprezentantů. Grahamův návrh zákona podporují i Demokraté Blanche Lincoln (Arkansas) a Jim Webb (Virginia).

Holder ale jurisdikci vojenské komise odmítá – a Obama do rozhodnutí svého podřízeného (jehož by přece mohl bez obtíží přimět ke změně názoru, třeba ho i okamžitě zbavit funkce) nechce zasahovat – aspoň prozatím.

Značně totiž přibývá nesouhlasu s Holderových rozhodnutím dát pětici prominentních teroristů tak báječnou příležitost, aby se se svým početným týmem advokátů pouštěli do obstrukcí, propagandistických tirád, vysmívali se hloupoučké západní demokracii. Domáhat se přístupu k materiálům, procedurám, vyšetřovacím metodám, jež vedly k jejich zatčení, též k prozrazení osob, jejichž totožnost prozatím zůstává utajena a po jejich odtajení ohrožena spolu s jejich rodinami. Takový proces se povleče několik roků a bude stát daňové poplatníky obrovské množství peněz (odhadem 200 milionů USD ročně). To navíc korunováno Holderovým rozhodnutím, že příslušným k projednávání bude soud v New York City.

První se ozval starosta metropole Bloomberg, že město onu předpokládanou miliardu dolarů výloh platit nebude. Po velkém váhání ho podpořili oba senátoři státu.

Značný mediální dopad mělo stanovisko Scotta Browna, překvapivého vítěze senátního voleb v Massachusetts, že místo obohacování lačných advokátů dá přednost utratit onu miliardu k prospěchu vojáků v Afghánistánu.

Politická korektnost ale nadále vyžaduje posuzovat mezinárodní teroristy jako každého jiného provinilce - momentálně na štíru se zákonem, avšak nadále se zaručenými nedotknutelnými právy. Uniká absurdita nebetyčné disproporce: na bojišti americký voják za své prohřešky se bude odpovídat před vojenským soudem, kdežto jeho nepřítel půjde k civilnímu federálnímu soudu vybaven Mirandou a všemožnými procedurálními výhodami.

Dojde k posunu v Obamově uvažování? Před rokem to byl ten nejznamenitější politik světa. Od té doby ledacos, aspoň na domácí půdě, z jeho charismatu povadlo – kapka po kapce. Pomíjím maličkosti jako jeho tvrzení, že navštíví všech 57 států USA (že prý se přeřekl – mám potíže si představit takové přeřeknutí), že japonský císař Hirohito v roce 1945 podepsal bezpodmínečnou kapitulaci (stalo se v září 1945 na lodi Missouri, snad každý Američan tento dokumentární záznam mnohokrát viděl). Významnější jsou ale jeho nikoliv ojedinělé počiny jako třeba nedodržený závazek, zopakovaný při osmi různých příležitostech, o televiznim C-SPAN přenosu jednání vlády jako přesvědčivého důkazu transparency jeho administrativy, k čemuž bez vysvětlení nikdy nedošlo.

Nejdůležitější zcela nakonec: Obamova pambice zavést na americkém kontinentě obdobu evropského quasisocialistického vládnutí se nemůže – aspoň prozatím - povést. Není však všem dnům, včetně sebedestruktivních, politicky korektních impulsů, dosud konec.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče