Státní instituce včetně těch nejprestižnějších mívají své mluvčí. Tak např. mluvčím prezidenta republiky je pan Ochvat, mluvčím premiéra pan Osúch (nebo je to naopak? Mně se to plete). Zatím ale zdaleka ne všichni vědí, že mluvčího má i český národ. Je jím pan Luboš Palata. Jmenoval se sám, naposled se k funkci otevřeně přihlásil v pondělních LN ("Česko-německá neshoda. O budoucnosti").

"My Češi," píše tam, "správně trváme na tom, že mezi nacistická zvěrstva a poválečná zvěrstva Čechů na Němcích nemůže být dáváno rovnítko, protože by se tak stíral rozdíl mezi příčinami a důsledky." Jistě, jako mluvčí si nemůže dovolit napsat např. "trváme nesmyslně na tom…", kritizovat "trvání" je dovoleno těm, kteří se jako autor těchto řádků pohybují mezi "doutnajícími oharky na opuštěných bojištích" (která pak nejsou zase až tak opuštěná), a hodlají to dělat i nadále. Jsem totiž na rozdíl od mluvčího českého národa přesvědčen, že způsob, jakým byl u nás na oficiózní úrovni "sudetoněmecký problém" uzavřen (zejména teorie o "příčinách a následcích") není korektní. To, že českým zvěrstvům předcházela německá zvěrstva, činí česká zvěrstva pochopitelnými, ale neospravedlňuje je. To, o co po každé pustošící a nelidské válce v první řadě jde, je vybudování pevného, to znamená spravedlivého míru. Napáchané zločiny mají být potrestány, ale v mezích tohoto základního úkolu. Např. trest na základě kolektivní viny nemá se spravedlností nic společného. A k vytváření spravedlivého a pevného míru patří i odpuštění. Podle příkazů, na nichž stojí naše civilizace, se má bratrovi (v tomto případě sudetoněmeckému) odpouštět ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát (tj. daleko víc, než bychom byli ochotni si připustit). Což v tomto případě nikdo z českých ústavních činitelů od Klause přes Nečase po národního mluvčího (teď nevím, je pan Palata taky ústavní činitel) neudělal.

Pohled na minulost se velice sblížil, praví národní mluvčí. Není zcela jasné pohled koho s kým, zřejmě mluvčího a Němců sudetských či dokonce všech. Vyhnání prý bylo jen odplatou a tragický tisíciletého soužití začíná Mnichovem 1938 a nacistickou okupací. Ať už je to opravdu pohled "společný" nebo ne, považuji ho za nehorázný. Do civilizovaných vztahů mezi národy a státy odplata nepatří. A když budeme pátrat do minulosti, čím "tragický konec" českoněmeckého soužití začíná, nezastavíme se u Mnichova, přejdeme k vytvoření československého miniimpéria, pak k rakousko-německým pokusům blokovat politickou emancipaci českého národního společenství… a nakonec skončíme u Adama a Evy. Náš problém nejsou německé zločiny, těmi se německá společnost usilovně zabývá už šedesát pět let. Náš problém jsou naše zločiny. A úkol není, jak se z nich nejpohodlněji vykroutit, ale jak posílit mír v našem regionu.

LN, 1.12.2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.