22.10.2020 | Svátek má Sabina


PSÍ ROZCESTNÍK: Výlet na Brdy, aneb Fousisko na Plešivci

25.3.2020

Trasa: Ze Lhotky po žluté značce až na rozcestí u Smaragdového jezírka, dále ještě po žluté na rozcestí s modrou, dále po modré až k plešiveckému Viklanu, kousek nad ním napojení na červenou a dále již celý zbytek cesty vlastně po červené.

Mapa výletu na Plešivec

Mapa výletu na Plešivec

Byl překrásný jarní den 18. 3. 2020. V celé ČR, ale hlavně v Praze, však vyhlášen krizový stav kvůli epidemii nového typu coronaviru. Vyjet si do přírody mimo civilizaci vlastním autem nám však dosud vláda nezakázala, a proto jsme si s dcerou a mými rodiči řekli, že vypadneme do přírody a fousisko vezmeme s sebou.

Naším cílem byl kopec Plešivec v Brdech. Autem cca 45 min. od Prahy. Věděli jsme, že tam bude krásně, neboť nás do těchto končin nevedla cesta poprvé. Naplánovali jsme si pohodovou procházku – cca 10 km okruh s výchozím bodem i cílem v obci Lhotka. Tam jsme nechali auto na malém parkovišťátku kousek od obecního úřadu (mimochodem chalupa, kde by městský člověk sotva hledal úřad, pokud by to na něm nebylo velkými písmeny napsáno :-).

Už když jsem otevírala kufr, fousisko div nezboural svou přepravní „klec“, jak se těšil ven. V obci musel samozřejmě být na vodítku, ale jakmile jsme po žluté značce došli k lesu, bylo hned jasné, že z vodítka zřejmě po celý výlet nesleze. Již kousíček za obcí bylo znát, že tu ve značné míře úřadují divočáci. Eda nasál jejich pach a doslova jel nosem po zemi, jako jsem to u něho ještě nikdy nezažila (a to už jsme stop zvěře dříve potkali nepočítaně). Původní plán, že budu mít na výletě v záloze stopovačku „kdyby něco“, se změnil v permanentní setrvání fousiska na pouze 5metrovém vodítku, neboť prasata byla (alespoň z pohledu Edy) přítomna ve vzduchu všude. Rozryto bylo od nich na mnoha místech i v lese.

Zde jistě úřadovala divoká prasátka

Zde jistě úřadovala divoká prasátka

Po žluté značce jsme došli lesem až ke Smaragdovému jezírku, které ovšem z našeho pohledu nedělalo příliš čest svému jménu, nicméně nedaleko od něho byla studánka se vznosným názvem Fabiánův pramen. A voda zde je opravdu smaragdově zelená díky velkému množství v ní rostoucích řas. Fousisku jsem pochopitelně zakázala s touto vodou jakýkoli kontakt.

Nedaleko od této studánky jsme také narazili na cosi podivného na zemi… No, vypadalo to, jako když se pes nažral trávy a pak to všechno vyhodil se spoustou slintů. Ono to tak nejspíš bylo, protože tyhle „podivné slinty“ (už bez trávy) jsme po cestě k vrcholu Plešivce potkali ještě mockrát. Nějaký pejsek si asi výlet neužíval tak dobře, jako naše fousisko. Možná se napil té „smaragdové“ vody…

„Smaragdová vodička“

„Smaragdová vodička“

Za neustálého zpěvu lesního ptactva a úžasného bzukotu včel a čmeláků všude tam, kde kvetly břízy a kočičky, jsme došli po žluté ve směru na Bezdědičky až na rozcestí s modrou značkou, po níž jsme se vydali k Plešiveckému viklanu. Je to velmi atraktivní efektně umístěný kámen, k němuž se váže několik pověstí. Viklan se mu říká proto, že kdysi se prý opravdu viklal na dvou přirozených čepech a prý za to, podle jedné z pověstí, mohou obři z Plešivce a Komorska, kteří po sobě házeli kamení a ten plešivecký je prý jedním z nich. Dnes se již neviklá, tudíž je vděčným objektem k focení se na něm. Fousisko na něj sice sám nevyskočil, ale ochotně se na něj nechal vysadit a zapózoval.

Eda na Plešiveckém viklanu

Eda na Plešiveckém viklanu

Kolem viklanu je všude plno menších i větších kamenů, z nichž za ta léta, co tudy chodí turisté, vzniklo malé městečko. Každý, kdo jde kolem, přidá alespoň kamínek na hromadu, nebo postaví věžičku. My se tentokrát jen kochali výtvory jiných, ale při předchozích výletech do těchto míst jsme kdysi stavěli také. Když jsme si prolezli okolí viklanu, což se neobešlo bez dalších fotek, vydali jsme se dále ještě kousek po modré.

Kamenné městečko

Kamenné městečko

Fousisko si našel kamennou boudu, ale lehnout si musel jen před ni, neboť mu byla malá:

Fousisko si našel kamennou boudu, ale lehnout si musel jen před ni, neboť mu...

Došli jsme po ní na rozcestí s červenou, po které jsme došli až na Plešivecké sedlo, kde se připojuje i zelená značka. Překvapilo nás, že k tomuto rozcestí jsme museli jít kus cesty po asfaltové silnici, která tam ještě při naší poslední návštěvě (před „několika“ lety) nebyla. Nijak nám to však nevadilo, neboť i u silnice člověk může občas potkat opravdové skvosty. Např. rozrytý hrad velkých lesních mravenců, na jehož vrcholu se to doslova černalo jeho obyvateli:

Mravenci – hlava na hlavě

Mravenci – hlava na hlavě

... nebo na kamenu sedícího motýla babočku osikovou, která začíná být čím dál vzácnější.

Babočka osiková

Babočka osiková

Dále jsme tedy šli po červenozelené až k vrcholu Plešivce (653,8 m n. m.). Cestou vzhůru jsme se kochali pohledem do nádherných korun prastarých buků a dubů.

Tito velikáni již něco pamatují.

Tito velikáni již něco pamatují.

Výhled do kraje; v dálce obec Felbabka.

Výhled do kraje; v dálce obec Felbabka.

Nahoře se nám naskytla nejen nádherná vyhlídka do kraje, ale rozluštili jsme i tu malou „slintovou záhadu“ a dokonce zjistili i jméno pejska, kterému cestou nahoru nebylo dobře. A jak jsme na to přišli? Na vrcholu kopce je příjemné posezení na lavičkách pod stříškou a nachází se tam také pamětní výletní kniha a v ní jsme objevili zápis, že jen chvíli před námi tam byla rodinka s pejskem jménem Bleky. I my jsme v knize zanechali krátkou zprávu, že děkujeme za existenci míst, jako je toto, kde člověk může alespoň na chvíli zapomenout na všední (i nevšední) starosti.

Dali jsme si sváču, doplnili tekutiny, fousisko samozřejmě také nepřišel zkrátka (velké paňce upadlo jablko, té malé zase kus rohlíku, ale měl s sebou i svou vodičku a sušená masíčka). Po posilnění jsme si přečetli také informační tabuli o dávné historii Plešivce, kdy zde bývalo keltské hradiště.

Fousisko loudí pod stolem

Fousisko loudí pod stolem

Plešivecký Olymp

Plešivecký Olymp

Poté jsme se již vydali dále po červené na zpáteční cestu. Chvíli to byla ještě pohodová procházka po hřebeni kolem skalních útvarů a zbytků kamenných valů. Už samy o sobě fotogenické skalky, ale bez fousiska by to nebylo ono:

Už samy o sobě fotogenické skalky, ale bez fousiska by to nebylo ono :-)

Brzy však cesta začala výrazně klesat a my se museli smířit s tím, že lepší už to o moc nebude. Protože, co do tělesné stavby, nejsem žádná gazela, ale spíš hroch, cestou z kopce dolů se důrazně ozývala moje kolena a fousisko mi chůzi také nijak neusnadňoval, neboť opět nasál stopu divočáků a hnal dolů jako splašený.

Edo, pomaluuuuu!!!

Edo, pomaluuuuu!!!

Veškeré povely mi najednou byly na nic. Něco takového jsem s fousiskem dosud nikdy nezažila. Eda měl tak černo před očima, že v jeho mozku vězela zřejmě jen jedna myšlenka: „K večeři ulovím divočáka!“

V jedné chvíli v tom největším krpálu dolů už jsem opravdu hodně riskovala, že si vážně namelu, a tak dcera popoběhla napřed a já jí (šlo jen o nějakých 20 m) Edu i s vodítkem pustila, aby ho chytla a počkali na mě. Dcera nejprve s přehledem chytila vodítko přiběhnuvšího fousiska, jenomže to nějak neustála a zase je pustila. Eda toho okamžitě využil a jal se uskutečňovat svůj plán na ulovení divočáka. Vzal dráhu i s vodítkem takovou rychlostí, že jsem jen zírala. Jel po zemi čumákem a přitom doslova letěl borůvčím a mezi padlými stromy a dcera hbitě vyrazila za ním. Já i moji rodiče jsme za ní volali: „Vrať se, kašli na něj, on se vrátí za chvíli sám.“ Doposud se totiž Eda vždy, pokud už za něčím vyrazil, do několika málo minut vrátil.

Teď ale zmizel tak rychle, že jsem si málem ani nestačila všimnout kam, a dcera, jako by neslyšela, letěla za ním. Myslela jsem, že si snad vyřveme hlasivky, ale když mi zmizela z dohledu i dcera, musela jsem vyrazit i já. Nechápu, jak mohla mezi tím vším borůvčím a větvemi vůbec běžet, protože mně se to tedy moc nedařilo. Dceru se mi dostihnout podařilo, neboť konečně uslyšela, že je volána, a otráveně zastavila s tím, že „už ho skoro měla“. Ale opravdu jenom skoro. Odeslala jsem ji tedy zpátky na cestu k babičce a dědovi a jala se hledat Edu sama. Volala jsem a v odpověď se mi ozvalo „wau-wau-wau“. Běžela jsem za hlasem roštím a znovu volala. Opět „wau-wau-wau“, a to už jsem v dálce uviděla fousisko, kterak uvázáno u stromu poskakuje a řve.

Když jsem k němu doběhla, nestačila jsem se divit. Tomu pošukovi se podařilo cestou přivázat ke kmeni smrku ve výši přibližně 1,5 m nad zemí! Když jsem ho odvázala, ještě učinil pokus vydat se dál za svým původním cílem, ale velmi rychle vycítil, že pokoušet teď mou trpělivost by už nebylo moudré. Šel u nohy až zpátky na cestu ke zbytku smečky. (Ostatně ono to tím roštím a houštím stejně ani jinak nešlo). Mísil se ve mně pořádný vztek spolu s úlevou, že si ten mamlas aspoň uměl přivolat pomoc, když už si to tak „hezky“ zavařil. Samozřejmě nadávat fousisku už nemělo cenu, a tak jsem vychladla ještě dříve, než jsme se vrátili k ostatním. Zbytek smečky měl ovšem vztek na nás oba, ale naštěstí také ne na dlouho.

Zase kamarádi

Zase kamarádi

To už jsme byli skoro na konci lesa a čekal nás jen pohodový zbytek cesty přes louku zpátky do Lhotky. Na podmáčené louce si ještě Eda našel pěknou čerstvou louži, do níž si s gustem lehnul a nikdo s ním chvíli nehnul :-)

Eda se chladí v louži na louce

Eda se chladí v louži na louce

Při průchodu částí Lhotky se na nás zpoza jednoho plotu přiběhly podívat tři pěkné, velké husy a Eda se zastavil a koukal na ně. Husy usoudily, že je potřeba to vetřelcům „od plic vysvětlit“, a jaly se pořádně syčet, až bylo vidět, jak jim jazýčky kmitají :-) Eda hodil hlavu na stranu a vyrazil vpřed. Nijak prudce, ale bylo mi jasné, že má trochu nahnáno. „Takže divočáka bys lovil, ale tři husy tě zaženou na ústup? Ty jsi mi tedy hrdina, Edo!“ pomyslela jsem si.

Čím víc jsme se blížili k parkovišti, kde jsme nechali auto, tím víc se ztrácel naakumulovaný pocit štěstí způsobený kouzlem jarního lesa a pocit, že je všechno, jak má být. Kousek od auta jsme potkali rodinku se psem a všichni, včetně psa (ten měl tedy košík), měli na obličejích roušky. No jo, byli jsme zase zpátky v realitě, kterou je nutno prostě nějak přežít… Naštěstí nás doma čekala práce na zahradě a já byla vděčná za to, že ji máme.

Eda si „ustlal“ v čerstvě zrytém záhonu

Eda si „ustlal“ v čerstvě zrytém záhonu

Kdo má zájem, najde další fotky (nejen z výletu) přímo ZDE na Rajčeti.

Foto: Eva Zvolánková

E. Zvolánková Neviditelný pes


Máte doma vybíravého pejska? Problémem může být kvalita krmiva
Máte doma vybíravého pejska? Problémem může být kvalita krmiva

Brit ke své řadě granulí bez obilovin pro malá plemena uvedl na trh i novou řadu kapsiček Brit Care Mini. Ty jsou obohaceny o prebiotika pro dobré...