Prostě nestíhám. Poslední vlak, kterým mohu jet sice odjíždí z Brna až v 9 večer, ale zaměstnavatel odmítá akceptovat jízdenku s časem několik hodin po konci porady... Takže vlak - porada - vlak. Tak mi unikla i výstava o Titanicu, na kterém byl můj prastrýc černým pasažérem (a jedním z přeživších).

Tentokrát to bylo zcela jinak. Kolega (takto člen Geografické společnosti) nám nabídl prohlídku katakomb. S výkladem. Jako býval horník Ostravsko-karvinských dolů jsem nemohl odmítnout - i dědeček v Saturninovi se chodíval dívat, jak to dělá konkurence.

Už cesta začala neobvykle - nebyl jsem v kupé sám. Navíc průvodčí ohlásila výluku s tím, že z Vyškova do Brna jen autobusem. No, dojel jsem včas. Zato porada proběhla v obvyklém stylu. Konečně konec.

Přecházíme na Zelňák, korzujeme kolem kašny, lidí sedících na její obrubě přibývá, konečně přichází hlavní organizátorka. A směruje nás k nějakému činžáku. Vcházíme, jdeme do sklepa... ejhle, další dveře, další schody - to je jako v Ostravě, kde prý nejnižší patra činžovních domů umožňovala samoobslužnou těžbu uhlí. Pomluva, ale pěkná... No, už jsme hloub, scházíme se kolem celkem nenápadného pána v riflích. A pak to začne. Ohňostroj dat a faktů. Vtipně a zábavně.

Takže: kutat sklep směl každý, ale jen na svém! No, ono se to nedodržovalo (ani těmi, kteří to nařídili), takže když nebylo kam dál, šlo se živelně. Pod obecní, k sousedům, kde bylo místo. Sklepy se rozšiřovaly, když majitel bohatl a zase zasypávaly odpadky (věřili byste tomu, že za odvoz odpadků se platilo už tehdy?) když chudl. Takto to šlo od 13 do 19. století. Pak se začalo stavět jinak, města rušila hradby a rozrůstala se do výšky i šířky.

Pozemky se scelovaly a dělily naprosto živelně bez ohledu na to, že pod nimi jsou chodby s vjezdy pro povozy, lednice, skladiště, smetiště... Tak občas postavili dům se základy na klenbě sklepa, jindy sklep přehradili či vedli základy jeho středem.

Korunu tomu nasadila léta budování rozvinuté trojtřídní společnosti (pro mládež: třídy si byly skoro rovny, v čele byli dělníci následovaní družstevními rolníky a pracující inteligencí, ve skutečnosti byli v čele členové té jediné správné strany a my ostatní jsme byli až za nimi), kdy se sklepy "zpevnily" tím nejdražším možným způsobem. Vybetonováním...

Na stěny nastříkali beton, do něj vtiskli armatury a následovala ještě jedna vrstva betonu. Podlahy rozkopali a udělali protiklenbu, kterou také pečlivě vybetonovali. Dnes se z některých částí beton odstraňuje, objevují a obnovují se staré klenby, počkejte cca 2 roky co všechno se díky penězům z EU realizuje. Začíná se za měsíc, byli jsme předposlední prohlídka. Tak ještě poslední povídání o tom, co tady všechno bude (já se určitě podívat přijdu) a zpět na zem.

Konečně chládek! Taky jsem nevěděl, že pod zemí (tedy těsně pod povrchem) může být tepleji než na povrchu. Kdo se o tento zázrak postaral? Brněnský dodavatel tepla. Topí a topí a sklepy jsou někde jako sauna (prý je tam horko i bezdomovcům), jinde jako přetopený obývák. Korunu všemu nasadil nález středověké studny, kterou v lednu čistili jen v plavkách - voda měla neuvěřitelných 38° C!

Další pohroma pro sklepy následuje. Jmenuje se kolektor. To je taková štola, ve které jsou společně všechny sítě. Elektřina, voda, kanalizace, telefon, televize... Jen plyn prý tam nechtějí. No a tenhle kolektor si to štráduje pod ulicemi sklep nesklep. Někdy podél, jindy napříč.

Přecházíme kousek po povrchu a pečlivě sledujeme kanály. Proč? Protože ty, které mají krom loga města ještě jednu značku, znamenají vstup do podzemí! Na Jakubském náměstí se opět shledáváme a následuje fantastický výklad o pohřebnictví v průběhu století. A jde se na zlatý hřeb. Cesta k němu vede nenápadným poklopem. Tak "nenápadným", že si při průchodu odřu špeky na zádech.

Jsem v šachtě jak dělané pro adepty klaustrofobie. Vcházím průchodem do podzemí a zírám. Tohle se prostě musí vidět! Sál plný kostí. Lidských. Nejsem milovníkem hororů ani morbidních výstav okrájených těl, ale tohle je něco jiného. Ty kosti sem nakladli lidé jen a jen proto, aby jejich předkové spočinuli po "druhém pohřbu" (tak 10 až 15 let po pohřbu, když jsou měkké tkáně zcela rozložené, kosti se vyjmou z hrobů a uloží v kostnici) v klidu a míru.

Nikdo netušil, že hřbitov bude císařským dekretem o zákazu pohřbívání uvnitř měst zrušen. Město rostlo, prostor vydláždilo, jenže to bylo pořád málo. Tak udělali sondy. Ze čtyř původních osárií se našly tři. Dvě jsou vyčištěna, upravena, třetí čeká na peníze z EU. Povedlo se odvrátit původní záměr prolít ostatky cementovým mlékem, budou vyzvednuty, očištěny a uloženy na původní místo. Tak za tři roky se na ně můžete podívat i vy!

A kde je vchod? Neřeknu, počkejte si! Jen naznačím, že výklad jsme poslouchali pod vyšpulenou prdelkou na svatém Jakubovi. Tak honem zase na světlo. Opět odřená záda a jsem venku. Nebezpečí moru (prý zde byly pohřbeny oběti několika epidemií) jsme zažehnali jednak zevní hygienou, druhak vnitřní desinfekcí.

A jde se na vlak. Cestou už jsem jen nakoupil něco na zub a už se jede. První část tohoto povídání jsem spáchal rovnou ve vlaku, zbytek (různé do textu nezapadající rozvíjející věty) před odesláním, tedy cca 14 dní po akci.

P.S.: Fotky nejsou moje, dělala je kolegyně