Jménem se do krajiny trefili. A jak by ne, když ji důvěrně znali a v ní v naprostém souladu s přírodou po několik desítek tisíc let žili.

Tato dramatická krajina byla vytvořena z geologického hlediska celkem nedávno. Proces formování této oblasti počal před 180 miliony lety, kdy byla krajina pokryta velkými, nehlubokými jezery, na jejichž dně se po miliony let usazoval sediment, který vytvořil pískovec. Ten nyní tvoří geologický základ celé oblasti a je znám pod jménem "Pilliga sandstone".

Asi před 17 miliony lety nashromážděné žhavé magma explodovalo, protrhlo povrch země a po několik milionů let tektonické činnosti, častých vulkanických výbuchů, byl vytvořen ohromný vulkán. Tento tvarem připomínal starověký vojenský štít. Takto utvářené sopky jsou mnohdy tak ohromné, že představují celé pohoří, pozvolna vystupující z okolní krajiny. Komplexní interiér těchto vulkánů je protkán četnými jícny a prasklinami, kterými proudí na povrch žhavá láva a vyváří rozsáhlá lávová pole. V době aktivity tohoto vulkánu krajina mohla částečně připomínat současnou krajinu v NP Yellowstone v USA, nebo geotermální oblasti na Islandu.

Sopečná činnost však ve zdejší lokalitě dávno ustala a miliony let povrchové eroze se na krajině podepsaly. Měkčí horniny byly oderodovány a tvrdší zůstaly. Zpravidla v četných jícnech sopky a prasklinách. Tyto nyní tvoří nádherné věže a přírodní hradby. Pohybujeme se vlastně odkrytým interiérem bývalé velesopky.

Krajinou vedou velice dobře udržované chodníky a je možno podnikat výlety na půl anebo i na 3 dny. Dříve tu na skalách býval ráj horolezců, ale nyní je sápání po některých těchto skalách zakázáno. Bezpečnost výletníků na chodnících pod nimi byla ohrožena nechtěně uvolněnými padajícími kameny.

Tento nevšední národní park leží od nás bratru 300 km na severozápad, v krajině jinak převážně rovinaté, poblíž městečka Coonabarabran, kde žije přibližně 2 500 duší. Poprvé jsme tam byli v roku 1977 a to v městečku fungovalo velice zajímavé mineralogické muzeum, vystavující nesčetné minerály z této vulkanické oblasti. Byly tu k obdivování spousty krásných krystalických exponátů. Muzeum bylo soukromé.  

Cestou z městečka do NP leží další zajímavost a to je "Siding Springs anglo-australian teleskope and astronomical observatory." Je zde proto, že okolní vzduch je suchý, čistý a průzračný. Navíc zde není skoro žádné světelné znečištění a tak na vrcholu kopce Siding Springs vyrostl za ta léta celý komplex observatoří. Největší je anglo-australský teleskop o průměru zrcadla 3,9 metru. Když jsme tam byli poprvé, tak byl ještě v záběhu a 16. října 2009 oslavil už 35 let svého velice úspěšného trvání. Více fotek je o této observatoři na její domovské stránce, text však pouze v angličtině. 

Další atrakce po cestě z městečka do NP byl v roku 1977, kdy naši potomci měli 5 a 7 let, "reptile park" tedy park ještěrů pro děti. Už jen benzínka byla ve stylu tehdy populárních TV pořadů "Flintstones" a za vhozený dvacetník byli k vidění v krajině se pohybující a zvuky vydávající v životní velikosti různí "sauři". Nescházel ani našich kluků nejoblíbenější, Tyranosaurus Rex. Jeden půlden padl na procházku tímto parkem, byli jsme tu na týden, zakempovaní v NP v buši.

Protože zde v národních parcích byl a doteď je dobrý servis, tak jsme byli vybaveni mapami parku, kde byl vyznačen každý chodník s udanou délkou, předpokládaným časem a obtížností. Většinou šlo o šplhání do dosti příkrých kopců na vrcholky hor. Chodníky vedou převážně bušem a na vrcholcích je sporá vegetace alpínského typu. Některé chodníky v údolích jsou upraveny i pro vozíčkáře.

Nescházejí zde ani překrásné žlutokapy, kterým se tu říká black boy, nebo grass tree. Cestou zde potkáváme docela krotké pštrosy emu a klokánky wallaby. Jedna taková mamina s mrnětem ve vaku byla tak oprsklá, že žrala chleba z ruky. Za námahu výstupů na okolní kopečky jsme pokaždé odměněni nádherným výhledem do krajiny, která kdysi bývala nitrem sopky.

Takže za týden jsme vylezli snad na každý kopec, shlédli každou vyhlídku a ještě stačili udělat nějaký ten výlet po zajímavém okolí. V roce 2004 jsem si toto zopakoval s kamarády, se kterými jsme se před 40 léty jako horolezci sápali po skalách v okolí Brna a v Tatrách. Tentokrát se ty kopečky zdály jaksi vyšší, strmější a cesty delší než před 27 lety.

Další fotky najdete zde