Podtrosecká údolí jsou přírodní rezervací mokřadních biotopů. Osm rybníků (Rokytňák, Hrudka, Vidlák, Krčák, Věžák, Dolský, Nebák a Podsemínský rybník) v údolích Jordánky a Žehrovky bylo vybudováno v průběhu 16. století, aby vysušily nivy a mokřady.

Bylo jasné, že prvomájový výlet, který vede za krásného počasí po Zlaté stezce Českého ráje, se bude od našich předchozích procházek významně lišit. A to davy cyklistů, tůristů, pejskařů... A tak jsem byla zvědavá, jak se bude Kosatka dravá chovat. Elegantní víceřadý řetízek opět nahradily kšíry, neboť jsem se obávala, že tentokrát půjdeme hodně na vodítku.

Na parkovišti pod hradem (za 50 Kč) Beta nezklamala - chovala se jak idiot. Táhla na vodítku, vzpínala se jak kůň, chtěla se zblízka podívat do všech stánků. Klasika. Vyrazili jsme směr Nebákov. Cesta od hradu klesala, kolem byly zahrady a pastviny. Krávy byly zvědavé, ale Beta se raději na cestě přemístila na druhou stranu od ohrady. Přeci jenom tolik hovězího masa najednou takto zblízka nikdy neviděla. Nechala jsem ji ještě na vodítku - ani jsem se nebála, že by snad chtěla s kravkama kamarádit, ale nelíbil se mi elektrický ohradník.

Ale po chvilce už byla děvenka vypuštěná na volno. Lítala mezi pampeliškami, užívala svobody. Nevěděla, že má před sebou docela dost kiláčků. Po chvíli jsme opustili civilizaci a cesta začala klesat lesem mezi pískovcovými balvany k prvnímu rybníku. Nebák je dlouhý úzký rybník (ono to sevřené údolí říčky Žehrovky ho ani jinam nepustí), pod hrází je starý mlýn doložený již v roce 1445 a prvorepublikový penzion.

Zastavili jsme se u mělčiny, aby se Betka mohla dosytosti napít. Najednou s šíleným ňafotem se přiřítila konkurence - malá bílá fenečka. Její páník byl dost v šoku, ale Betka se naštěstí tvářila, že s tou uřvanou psí ženskou nechce mít nic společného. Žehrovka pod hrází teče rozšířeným údolím, podmáčené louky kolem ní byly zarostlé nejen vodními travinami, přesličkami, ale místy úžasně kvetly i vstavače.

Za chvíli jsme míjeli další rybník - Podsemínský. Betka opět střídala pastvu na vodních travinách s ochutnávkou vody. Ve vodě kvetly árony (nebo ďáblíci - nepoznám je od sebe), to se taky jen tak nevidí. Pod hrází další mlýn - krásně opravený a za ním malebný kamenný mostek. Dál jsme šli podél toku Žehrovky a cesta vedla kvetoucí loukou. Žluté pampelišky, červené knotovky, modří černohlávci a mezi tím vším běhající černobílá Kosatka.

Občas jsme potkali pár cyklistů, občas nějakého toho výletníka, ale zatím byl provoz na cestách poměrně klidný. A Betka byla poslušná - vždy se nechala přivolat, přidržet za kšandičky a hned zase vypustit k dalším průzkumným činnostem.

Změna nastala u rozcestníku "u Přibyla". Jednak cesta vedla asi kilometr po silnici (takže Beta musela na vodítko), jednak výrazně zhoustl provoz. Nejprve to byla skupina asi 20 cyklistů - kde plná polovina z nich byla věku zcela jistě předškolního. Každý měl svého dospělého průvodce, který ho hlídal a v mírných stoupáních případně rukou tlačil.

A když jsme konečně opustili silnici (u známého pramene Prdlavka) a odbočili na cestu kolem Věžáku, bylo to najednou jak na Václaváku. Cyklisti malí, velcí, pomalí i šílení, pěšáci s kočárky, dětmi, turisti se sportovními holemi i bez nich, lidé slunící se na dekách... Než mít nevyzpytatelnou Kosatku na vodítku, zvolili jsme variantu psa na volno. Jen v případě míjení malých dítek či pejsků jsem ji přidržela (zbytečně, nejevila o nikoho zájem).

Problém byl někdy s cyklisty - Beta si jich nevšímá, ale pokud je od nás dál, tak po jejich spatření si stoupne napříč cesty a čeká na nás. Ona má dobrý přehled o dění na obou stranách, ale překáží. Proto jsem ji nechala vzdalovat jen na rovině, kde nehrozilo, že způsobí nějaký karambol.

Jen jsem se vyjádřila ve smyslu, jak všichni snáší Betu v klidu a jak nikdo nevyšiluje, tak nám jedna cyklistka předvedla, jak umí ječet... Pět jejích kolegů v pohodě projelo kolem klidně klusající Betky a paní ječela tak, že se za ní Betka se zájmem ohlédla, stoupla si napříč cesty a zastavila tím cykloprovoz ostatních členů skupiny...

Jen jsem se vyjádřila, že je překvapivě malý provoz pejsků, už jsme potkávali jednoho štěkavce za druhým... Polovička poté podotkla, ať si hodnocení cesty nechám až do auta. Jinak rybník Věžák znají všichni z filmu Jak poslat tatínka do polepšovny. To je ten rybník, kde skály vystupují přímo z vody.

Další rybník - Krčák. Žádná změna - stále velký provoz cyklistů i turistů. Za zmínku stojí snad jen skupinka mamin s kočárky - nechaly je zaparkované vedle sebe na cestě a odskočily si do lesíka... Až na to, že to bylo pod ostrým klesáním a za zatáčkou. Kdyby místo pomalu a opatrně jedoucích cyklistů tam jel nějaký ten šílenec...

Poslední rybník výletu - Vidlák. U hráze je parkoviště a občerstvení. Usedla jsem do předzahrádky, polovička šla pro dva nanuky a něco k pití. Ceny s "velmivysokohorskou" přirážkou, ale v klídku jsme se neobčerstvili. Kosatce se nelíbilo, že páník je u okýnka, panička u stolu, táhla za páníkem, bourala lavičky, kníkala... A když se dostavila skupina asi třiceti dítek s doprovodem, zavelela jsem radši k odchodu. Nanuk se dá sníst cestou, pít se dá taky cestou.

Poslední pohled na sluníčkem ozářenou hladinu rybníka, na párek sněhobílých labutí a už nás čekalo posledních pár (tedy dva) kilometrů do cíle. Ale znamenalo to vystoupat z údolí až na hrad. A tak tedy kamenné schody ve skalách a stoupat a stoupat. Mělo to výhodu, cyklisti zmizeli jak mávnutím kouzelného proutku.

Další část stoupání už nebyla tak strmá - cesta vedla kolem ohrad s ovečkami. Betka už toho měla dost, takže se tvářila, že tam nic zajímavého není a tak mohla jít na volno. Pokecala s pasteveckým borderkoliákem, respektovala nápis "Nevstupujte do ohrady. Ve stádě je beran, nebezpečí úrazu!!", a s jazykem až u země doputovala k silnici směr hrad.

Tam musela na vodítko, ale už ani moc netáhla. Až na parkovišti měla na spěch, asi aby jí někdo neobsadil její místečko v kufru Yardy. Pochválím polovičku - ráno jsme byli na parkovišti brzy a mohli si vybrat, kde zaparkujeme. Páník to vymyslel správně - celou dobu byl Yarda ve stínu a tak v něm byl příjemný chládek.

Náš okruh byl asi 12 kilometrů dlouhý. Podél rybníků to byla pohodová rovinatá procházka, ale klesání k Nebáku či závěrečné stoupání na Trosky není třeba s kočárkem schůdné. Ale sestoupit s hradních výšin do mokrého "podhradí" se určitě vyplatilo, stálo to za to.