Chodívala jsem tam s dětmi s kočárkem často a mám tuhle část moc ráda. Dojeli jsme tramvají na konečnou a vyrazili mezi rodinnými domky k lesu. Bohužel jsme záhy zjistili, že tu město konečně zbudovalo slibovanou cyklostezku a provoz je tu jak na D1 - cyklisti a inlajnisti se tu mezi sebou proplétali tak, že jsme při první příležitosti zahnuli na cestičku vedle řeky a vrátili se.

V poslední zahrádce jsme ještě zahlédli zmáchaného kavalíra, ale štěkal, takže o něj Borůvka nejevila zájem (sama téměř neštěká a štěkající psi ji nenaplňují nadšením). Na úzké cestičce kolem řeky jsme potkali dost podobně znechucených chodců, ale už tam byl klid.

Když jsme přešli přes most na druhou stranu, chtěla jsem si na Mlýnském nábřeží nafotit vilu, kde žil a pracoval sochař Vincenc Makovský. Vždycky se mi moc líbila, a stojí v takovém lesoparku. Nikdy jsem tam ale neviděla žádné obyvatele. No a zrovna dneska tam dorazil starší pán a dost nenadšeně se ptal, proč si ten dům fotím. Nad vysvětlením, že ke článku a navíc proto, že se mi moc líbí, kroutil dost nechápavě hlavou.

Vydali jsme se cestou kolem řeky, kde cyklisté jezdí taky, ale přece jen ne v takové koncentraci. Řeka protéká mezi zahradami a už nevypadá tak městsky. Sídlí na ní spousta divokých kachen, a pokud svítí do vody sluníčko, je vidět rejdící rybky. U náhonu k Cacovickému mlýnu je fotbalové hřiště, kde právě probíhal zápas asi osmiletých kluků. Hráli docela zapáleně, ale kolemjdoucí pánové středního věku zvažovali, jestli by nehráli radši jen tak, bez toho věčného řvaní trenérů.

U hřiště mají hospůdku s venkovním posezením, kam chodíváme na zmrzku. Neodolali jsme ani tentokrát. Pejsci mají vstup povolen na vodítku. Borůvková usedla pod lavici, popolézala jen občas a kupodivu neloudila. Dostala vodu do mističky, kterou nosím s sebou v batůžku, a tvářila se spokojeněji než většina psích kolegů okolo. Jorkšír u vedlejšího stolu z její přítomnosti šílel a neustále se snažil za ní vlézt ke značné nelibosti majitelky. Nakonec se mu to povedlo a při našem odchodu se tvářil velmi nešťastně.

U splavu jsme viděli dost psů. Borůvka do vody nechce, ale když tam viděla ostatní, vlezla tam na smočení tlapek, i když se pořád tvářila jako princezna, které se namočil střevíček.

O kousek dál nás čekalo překvapení - potkali jsme Alex s Klérkou a její sousedku s jorkšírem Matesem. S manželem sousedky se znám, chodíme spolu na cvičák na výcvik malých plemen. Jejich jorkšírka Baruška je statečný tvoreček, který běhá po překážkách i v tunelu.

To jsme před sebou měli ještě asi 2,5 km domů, což Borůvka využila k běhání a seznamování a Kuba k líčení příkoří, kterého se mu dostává, jelikož ho bolí kolena a má hlad. Věřila jsem mu obojí a nabídla mu jako rehabilitaci, že ho naučím žehlit (ta hora prádla mě netěšila). Nabídka se ohlasu nedočkala.

V Husovicích už Borůvka sotva tahala tlapy, ale statečně se snažila ulovit kytici šeříku, který kolem řeky roste v hojném množství. Pak jsme ještě potkali paní s anglickými setry. Jeden se jenom díval, ale setří dáma si chtěla hrát a Borůvka se nechala vyprovokovat.

Vyfotit ostře se v tom tempu lítání nedaly. Pak už Borůvka opravdu sotva vlekla tlapy, doma obhlédla dvorek, jestli jí tam někdo něco neprovedl a padla. My ostatně málem také.

Další fotky k nahlédnutí zde