Teď, když naše děti z hnízda dílem vylétly a dílem se zahnízdily v našem bytě, odstěhovali jsme se s Jirkou na venkov a dům se zaplňuje vnoučaty jen v neděli a ve svátek. Před příliš klidnou rutinou nás chrání náš Ramza. Představuje tu prvek neklidu a nepořádku, touží po jídle a po procházce v lese, někdy poslouchá, někdy nás ignoruje a my se snažíme, aby z něj vyrostl správný pes. On se zase poctivě stará o to, abychom na stará kolena moc nezlenivěli a měli dostatek pohybu. A já se v duchu pokorně omlouvám svému kolegovi, protože se při hovoru s lidmi musím často držet, abych je nezahlcovala informacemi o tom, jaký je náš Ramza fešák, pašák a vůbec ten nejčešštější a nejstrakatější Český strakatý pes, jakého kdy naše zem nosila.

Vnesl nám před třemi lety do života spoustu změn, z nichž některé jsme předpokládali, některé jsme tušili a o některých se nám ani nezdálo. Bylo nám jasné, že se pes musí krmit a venčit, to už jsme si konečně vyzkoušeli na psech, které jsme hlídali a jichž bylo, díky našim dětem, které nám je pravidelně dodávaly, asi deset. (viz Jak jsme přešli na psí víru) Věděli jsme třeba i to, že ze psů padají chlupy, ale že jich z krátkosrstého Ramzy bude tolik, že bych ob den mohla nacpávat menší polštářek, to jsem si nemyslela.

Taky jsme netušili, že život se psem bude tak významně prospívat našemu duševnímu zdraví. V Americe má skoro každý svého cvokaře, my máme Ramzu. Když u nás dojde ke vzrušené debatě a vyjasňování stanovisek k nějakému problému, tou vzrušenější jsem zpravidla bohužel já. Můj hněv ale nemusí být ani nasměrován na Jirku, stačí, když popisuji nějakou situaci nebo osobu, která mě vytočila. Jakmile zvýším hlas a svůj tlak nad únosnou míru, Ramza okamžitě startuje a jme se nás zachraňovat. Ve svém zaujetí záchranáře vyskočí i na postel, kterou má přísně zakázanou. Za normálních okolností na ni klade jen hlavu, kterou šroubovitým pohybem posunuje dál a dál v domnění, že přehlédneme přední packy, které se tak pozvolna dostávají nahoru.

Pokud Ramza zachraňuje klid v rodině, nenamáhá se s podobnými fintami a jediným skokem se přenese z koberce v nohách naší postele přímo na moje břicho, aby se ke mně mohl přitulit, pořádně mě olízat a uchlácholit. Funguje to stejně spolehlivě, jako facka daná v pravý čas hysterčícímu člověku. Po krátkém leknutí se většinou oba s Jirkou začneme smát a Jirka pravidelně těší Ramzu slovy. "Neboj, my se ti nerozvedeme, budeš mít co jíst. To víš, že jo…" Po tomto ujištění se Ramza zklidní, přestane zachraňovat a snaží se stát menším až úplně nejmenším a zmizet v peřinách. Ví, že poté, co se mu podařilo zažehnat rozepři a snížit mi krevní tlak, bude z postele zase nemilosrdně vykázán na svoje místo.

Pokud se od našeho domu nevydáte zrovna na severovýchod, kde je kopeček ozdobený kostelíčkem v Sadské, můžete jet po rovině lesní cestou na západ či na sever a po silničkách mezi poli na východ a na jih. Polabská rovina, kam oko dohlédne a kolo dojede. Psi, kteří před Ramzou prošli naším životem, měli k cyklistům různý přístup. Nejhorší byl štěněčí německý ovčák Cid, který tak dlouho radostně skákal na pána a na kolo, až byl z řady účastníků výletu vyloučen a definitivně ponechán doma. Hvězdou mezi doprovodnými psy se stala vlčice Lassie, která šestým smyslem vždy vytušila, kam pojedeme a stejnoměrným klusem vytrvale běžela kousek před námi a kousek stranou, prostě přesně tam, kde nepřekážela kolům a kola nepřekážela jí.

Díky Ramzovi jsme zpočátku jezdili s rukama připravenýma na brzdách a i tak jsme několikrát měli pěkný karambol, protože on, zřejmě ve snaze být nám co nejblíže, probíhal při jízdě škvírou mezi námi, nebo zaujatě čmuchal půl metru před předním kolem. My jsme řvali, brzdy skřípaly a vrzaly a Ramza dostal od kola občas mírný šťouchanec. Teď už je z něj docela vzorný člen pelotonu, spolehlivě se řítí první, ušiska mu lítají a brzdí jen na křižovatce v neznámém terénu. Pokud ale při delším výletu musíme jet po nějaké silničce, kde se dá předpokládat auto, musí Ramča na vodítko. Není to příjemné ani pro nás ani pro Ramzu a jde to bezpečně zvládnout, jen když už je trochu unavený a jeho chuť odbíhat utlumená. Do košíku na řídítka se bohužel nevejde a v ruksaku vydrží jen na fotografování.

Zkoušeli jsme ho chvíli vézt v jeho přenosce na nosiči, ale celou cestu nám hlasitě nadával. Po vypuštění v lese se otřepal a vyrazil od nás takovým fofrem, že bylo jasné, že ho tento způsob přepravy urazil, a že nám za to není právě vděčný. Pokud jsme v našem kraji, nemusíme ho takhle trápit, protože většinou jezdíme lesními cestami a Ramzu naštěstí zajíci ani srny nijak nevzrušují. Jezdí s námi ale také na dovolenou a tam by se ovladatelnější účastník silničního provozu občas hodil. Velice úspěšně s námi zvládl Toskánsko, tam jsme ovšem lezli hlavně po horách. (viz S Ramzou v Toskánsku) Letos se chystáme, trochu i na kolech, do Anglie a Walesu, kde jsou snad nejužší silničky na světě a ovce, kam se podíváš. To bude pro Ramzu i pro nás zkouška. Rádi bychom tam strávili tři neděle, ale cesta do Británie je maturita v oboru cestování se psem. Úmyslně neříkám strávíme, protože s anglickými úředníky si člověk nikdy není ničím jist.

Když jsem nedlouho po listopadu 1989 poprvé jela s dětmi za Jirkou do Londýna, kde byl na universitě, nebyla ještě zrušena víza a při jejich vyřizování se mě na vyslanectví zcela vážně ptali, proč tam jedeme. "Za manželem a otcem", odpověděla jsem a myslela, že je to dostatečný důvod k návštěvě. Nebylo tomu tak. Byla jsem zkoušena z toho, co tam budeme dělat a co hodláme navštívit. Při popisu našich dovoleneckých plánů mě přerušili a tázali se, co budeme dělat před dovolenou, když manžel bude ještě pracovat. "No přece, prohlížet si Londýn!"

Úředník s tváří hráče pokeru na mne zíral bez mrknutí oka a evidentně se nedal zmást ženskou, která se maskovala jako matka tří dětí toužící vidět svého manžela. "A co si tam budete prohlížet?" dožadoval se dalšího upřesnění a zdálo se, že mu oči začínají trochu jiskřit. Že by se těšil na to, jak propadnu z anglických reálií, nebo se bavil tím, jak je tento výslech nebetyčně pitomý? Na mne si ale nepřišel. Ač jsem v Anglii nikdy před tím nebyla, na angličtinu jsem chodila od deseti let a díky knížkám Arthura Ransoma jsem Anglii milovala od dětství alespoň na dálku.

Anglické reálie jsem do sebe vtloukala, když jsem se v jazykovce učila na státnici, a teď před naší cestou jsme s dětmi podrobně studovali všechny průvodce, které jsme mohli získat. Začala jsem Towerem a Westminsterským opatstvím a pokračovala bez přerušení několik minut. Když jsem té kamenné tváři před sebou začala vysvětlovat, která dynastie kdy Velké Británii vládla, vzdal to a vstup na posvátnou půdu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska nám povolil.

Od té doby se poměry výrazně zlepšily. V roce 2003 k nám byla imigrační úřednice v Doveru tak milá, že poté, co nás vyzkoušela ze všech míst našeho předpokládaného pobytu, rozpovídala se nadšeně o krásách Jezerní oblasti. Když jsme od ní konečně zamířili k bráně z přístavu, zjistili jsme ve tmě a dešti, že je zamčená, protože všichni ostatní cestující už byli dávno pryč. Dalo nám sice trochu práce objevit babičku v reflexní vestě, která měla na bránu dozírat, ale nakonec i tehdy jsme byli do Anglie vpuštěni. Jak to bude vypadat letos?

Zdálo by se, že po vstupu do Evropy nebudeme mít ani při cestování se psem žádné větší problémy. Psí pas a čip má Ramza už dva roky, očkován je pravidelně a na podzim mu byla odebrána krev a zjištěna dostatečná hladina protilátek, důkaz, že očkování proti vzteklině bylo úspěšné. To musí být provedeno akreditovanou laboratoří minimálně šest měsíců před vjezdem do Británie a stihli jsme to s odřeným hřbetem. Stránky Státní veterinární správy (SVS) nebyly moc konkrétní, proto jsem dala přednost informacím z Anglie. Případným zájemcům doporučuji stránky DEFRA (Department for Environment, Food and Rural Affairs), kde se dozvíte, co má udělat majitel psa, co veterinář a co je pro vstup vašeho psího kamaráda bezpodmínečně nutné.

Stejně jsou ale pokyny plné nástrah. Potvrzení o očkování vám samozřejmě dává akreditovaný veterinář, ale jejich seznam na stránkách SVS je jen v češtině. Pes musí být odčerven, odblešen a odklíštěn více než 24 a méně než 48 hodin před vstupem do Británie. O moc dřív, než den po očkování tam ale stejně nedojedete a cestovat víc jak dva dny vyžaduje velkou dávku lenosti. V tom problém není. Přípravek na odčervení ale musí obsahovat Praziquantel a všechny použité přípravky musí být u nás akreditovány a mít příslušnou licenci. V obou případech musí být ve psím pase napsaná šarže a expirace přípravku. A tady se to začíná trochu komplikovat. SVS mi s licencemi neporadila, jen jsem dostala telefon na ústav v Brně, kde se zkouší veterinární přípravky. Tam byli ochotní a přislíbili, že mi pošlou doklady o složení přípravků a potvrzení o jejich registraci v České republice. Nejdřív ale musím u našeho veterináře vybrat ty, které mají požadované složení a na obalu číslo šarže a expiraci, což rozhodně nejsou všechny. A musím doufat, že doklady z Brna budou buď v angličtině, nebo že tam alespoň připíší kouzelnou formulku "…a product has marketing authorization and is licensed for use in The Czech Republic."

Třeba to všechno nebude potřeba a na hranicích se spokojí s čipem, pasem a potvrzením o vzteklých protilátkách. Ale, co kdyby? Nehodláme zůstat stát před branami kvůli tomu, že nebudeme mít v ruce papíry v angličtině dokazující, že je akreditován jak přípravek na odčervení, tak náš pan doktor. A tak nám 31.května držte palce. Někdy kolem poledne se začneme vynořovat z tunelu ve Folkestonu. Pevně věříme, že nám do střechy auta netřískne zase pěst bdělého úředníka a nezařve "Halt!", jako na německých hranicích při Ramzově první cestě do ciziny. Tenkrát jsme prošli. Doufejme, že zvítězíme i tentokrát.