16.5.2024 | Svátek má Přemysl


ROZCESTNÍK: S Ramzou v Toskánsku (2)

31.5.2007

Hostomská - Ramza a Monte PranaKvůli stávkující baterii jsme v sobotu v den nástupu pár kilometrů před cílem ztroskotali a nechali nepojízdné auto zaparkované na kraji města Camaiore, kde bydlel náš domácí Carlo (viz: Kam s ním? Do Toskánska!). Carlo nás zavezl svým autem do Casoli a zařídil u kamaráda opravu, takže jsme už v neděli byli zase pojízdní. 

Mnoho týdnů před odjezdem jsme doma studovali mapu Toskánska a okolí Casoli. Z internetu jsem získala další informace, tak jsme měli trochu představu, co bychom rádi viděli a kam se vydat. Nejvíce nás lákala Monte Prana, 1221 metrů vysoká hora, dominující protějšímu svahu údolí, ve kterém byl náš dům. Když jsme zjistili, že na Monte Pranu vidíme oknem z naší ložnice, odkud ráno roztouženě vyhlížel i Ramza, považovali jsme to za pokyn osudu. Ve městě jsme koupili mapu okolí 1: 25000 a Jirka začal plánovat výstup.

Druhý den dopoledne jsme museli nejprve sjet 200 výškových metrů dolů do vesnice, abychom se dostali na východisko našeho výstupu. První část ve skutečnosti za moc nestála. Stezka se klikatila příkře vzhůru, občas nás vedla blátivými potůčky. Les byl převážně listnatý a díky hustým větvím nebylo vůbec vidět do okolí. Zato na nás nepřetržitě útočila hejna tučných ovádů, která nám brala radost z výletu. Všechny nepříjemnosti ale pominuly, když jsme se dostali nad čáru lesa a poprvé nad sebou zblízka viděli majestátní Monte Pranu. S každým metrem výšky se nám před očima otvíraly nádherné výhledy.

Když jsme vylezli až na vrchol ke kříži, odkud bylo na jedné straně vidět moře a na druhé pás vysokých hor, rozhlíželi jsme se bez dechu kolem sebe a bylo nám krásně. I Ramza pokorně ležel u paty vrcholového kříže a okolní pachy mu byly pro tentokrát fuk. Pustili jsme ho z vodítka, hned když jsme se vynořili z lesa a po domech a domácích zvířatech, která by ho lákala, už nebylo ani památky. Nedbaje našeho varování, že cesta bude dlouhá, vyrazil okamžitě vpřed.

Jako správný průzkumník nám neúnavně pročmuchával terén a každých pár minut se vracel, aby zjistil, proč se tak couráme. Většinou má co dělat, aby nám stačil, protože doma s ním v lese jezdíme na kole. Tady ale, sotva zjistil, že jsme se mu neztratili, vyrazil zase ihned dopředu. Tímto způsobem se mu podařilo urazit trasu výstupu na Monte Pranu několikrát a to ho tak zmohlo, že po sestupu do vesnice jsme mu museli pomáhat do auta, protože nebyl schopný do svého pelíšku v kufru vyskočit sám. No, třeba se z toho kluk poučí. Hostomská - pohled z Monte Prany

Další den jsme navštívili nedaleké město Pietrasanta, kde je na ulicích množství klasických i moderních soch jako pozůstatek pravidelných sochařských sympozií a výtvarná akademie, v níž vyučuje náš domácí Carlo. Když jsme ho tam navštívili, byl jemně poprášen sádrou a oči mu radostně svítily, když nás prováděl halou, kde se zpracovávaly velké mramorové bloky a kámen. V dalších dílnách se odléval kov, pálila keramika a pracovalo se dřevem. Skoro všude měl Carlo také svoje práce, dokonce i v atriu byla vystavena jeho kamenná plastika, kterou vytvořil v 16 letech ještě jako žák akademie. Byl ve svém živlu, práce se studenty ho evidentně bavila. Jen jeho přítelkyně Ukrajinka Maria si stěžovala, že má malý plat. Carlovi to ale očividně radost ze života nekazilo.

Z Pietrasanty jsme jeli do Luccy, která byla v letech 1331 - 1333 pod vládou Jana Lucemburského a tím je nám trochu bližší. Obdivovali jsme tam kostel svatého Michala postavený v toskánském románském slohu a jemu podobný kostel svatého Martina. Oba zdobí ohromné sloupy a krajková fasáda, vše z bílého mramoru. Když procházíte úzkými středověkými uličkami města, objevíte krásně zdobený kostel skoro za každým rohem. Krásné je i Anfiteatro Romano, středověký kulaťák na antických základech, který je samozřejmě plný turistů. Ramzu i nás městská turistika docela zmohla a rádi jsme se nechali Puntem dovézt zpátky domů do hor.

Od čtvrtka vytrvale pršelo a my jsme jen doufali, že se ještě na chvíli vyčasí, abychom stihli vylézt na horu Monte Gabberi (1108 m), která byla v masivu hor nad námi. V pátek po obědě na chvíli vykouklo sluníčko a my jsme radostně vyrazili s tím, že když začne zase lejt, tak se vrátíme. Po chvíli začalo mrholit, což nás jako bývalé orienťáky zvyklé běhat loužemi, potůčky a bažinami, z míry nevyvedlo. Intenzita deště se sice zvyšovala, ale to už jsme byli zaťatí, rozhodnuti doplavat až do cíle. Cesta na vrchol nás rozhodně nehýčkala, protože šla často dolů a my jsme litovali každého ztraceného metru výšky.

Dlouhé sestupy nás krom toho silně znervózňovaly a přestávali jsme si být jisti, že jdeme dobře. Dojatě jsme vzpomínali na Klub českých turistů, díky kterému máme tak dokonalé turistické značení. Tady jsme měli sice podrobnější mapu než české turistické mapy 1:50000, ale od skutečnosti se často dost lišila. O turistickém značení ani nemluvím, občasné červené čmouhy na skalách nebo stromech, které většinou na důležitých rozcestích zcela chybějí, jste už asi potkali všichni, kdo jste se vydali na tůru mimo naši rodnou zem. Hostomská - St. Fiora a toskánský venkov

Kvůli součtu všech těch nepřesností jsme nevěděli, jestli už jsme náhodou na vrcholu Monte Gabberi nebyli. Přes několik význačných, do okolí trčících skal jsme už totiž přelezli. Pršet přestalo, ale byla hustá mlha, tak jsme se nemohli orientovat ani podle známých okolních kopců. Hnáni dopředu zatvrzelostí, šestým smyslem a Ramzou, který byl vždycky o kus vepředu a poctivě se k nám vracel, aby se zase vydal jako první dál, lezli jsme stále nahoru a zase dolů. Ramza si byl zřejmě jist, že na tom správném vrcholu jsme ještě nebyli. Konečně se nad námi objevil vrcholový kříž a italská vlajka! Příroda nás odměnila za naši námahu a nechala na chvíli vykouknout sluníčko dírou v mracích, kterou bylo vidět i moře pod námi.

"Honem to vyfotografuj!" volala jsem na Jirku, šťastná, že jsem v cíli a vidím zase jednou kolem sebe. Aby byla naše odměna ještě větší, roztrhaly se mraky skoro úplně a my jsme si užívali rozhledu, dokud se do nás, ještě dost provlhlých po dešti, nedala zima. Oblékli jsme bundy a už zvesela se vydali dolů, spokojeni, že se s horami loučíme v dobrém. Tato část Apuánských Alp se nám zapsala do srdce možná proto, že nám připomínala Nízké Tatry nebo Velkou Fatru, zatímco štíty ve vnitrozemí, které nás uchvátily při pohledu z Monte Prany, mají vysloveně alpský charakter.

V sobotu jsme dopoledne balili. Jirka hlavně italský slovník a konverzaci, která nás ale před týdnem, když jsme potřebovali komunikovat s autoopravnou, dosti zklamala. V oddílu nadepsaném hrdě "V autoopravně" jsme nalezli jedinou větu týkající se poruchy auta a ta zněla: "Myslím, že to auto má rozbitý motor", což nám v našich problémech opravdu nepomohlo. Díky slovníku zato umíme, že když je naše autobaterie v háji, tak je "batteria scarita", Itálie je samozřejmě "bella, splendida" a Carlo je určitě dobrý kamarád - "buono compagno", protože se o nás i naše auto hezky postaral. Loučíme se s ním i s horami a jedeme na jih.

Náš pokus dostat se do Sieny a navštívit tak kromě Luccy alespoň ještě jedno větší město naprosto ztroskotal, protože historický střed byl obšancován zátarasy a policií. Co se dělo? No přece fotbalový zápas Sieny s Laziem Řím. Turisté prominou. Už pět hodin před výkopem zápasu odvěkých rivalů bylo město ve stavu obležení. Jedeme tedy dál a naším cílem je spíš toskánský venkov než velká města. Projíždíme slavnou oblastí Chianti, kde byly na vinicích na začátku každé řady vinné révy zasazeny keře růží. Hostomská - Castiglione dela Pescaia

Je zamračeno a slabě mží, čekám s fotografováním, až se mraky roztrhnou. Po chvíli mraky i růže mizí. Zase jedna promarněná příležitost k pěknému snímku. Studuji seznam ubytování, který jsem si v Praze stáhla z internetu a míříme k hoře Amiata vysoké něco přes 1700 metrů, která je nejsevernější sopkou v celé Itálii a dominuje okolní krajině. Kolem ní jsou na menších kopcích rozseta kouzelná městečka - Santa Fiora, Arcidosso, Piancastagnaio a Castel del Piano, kde jsme na tři dny zakotvili v kempu Amiata, který byl v září skoro prázdný.

Vzhledem k tomu, že při příjezdu ještě stále drobně pršelo, nechali jsme stan v autě a dopřáli si apartmán, který byl na Toskánsko za opravdu lidovou cenu 30 Euro za noc i s Ramzou. V příštích dnech jsme prochodili okolní městečka, která díky tomu, že leží mimo hlavní turistickou trasu určenou Florencií, Volterrou a San Gimignanem, žijí svým přirozeným životem - za dne trochu ospalým, se skupinkami starších lidí posedávajících na náměstích, k večeru, když se ochladí, ulice ožívají a ozvučí se italským hlaholem. Neradi jsme se loučili s krásným krajem a příjemným starosvětským majitelem kempu, který vládl několika světovými jazyky, ale dovolená se krátila a chtěli jsme ještě alespoň na chvíli k moři v okolí Grosseta.

U moře bylo samozřejmě překempováno, na to, že byl konec září, velice plno. Přesto jsme našli hezké místo na stan vedle velkých hangárů s mnoha přístřešky, jejichž majitelé jezdili do kempu jen na neděli, a tak jsme v tom mezinárodním blázinci měli nakonec relativní klid. Psy tam brali díky tomu, že bylo po hlavní sezóně, což je výhoda dovolené v září. K moři přistupoval Ramza ze začátku s velkými rozpaky, uskakoval před vlnami a zvláště ho rozčilovala bóje, připoutaná kousek od pláže.

Na tu vytrvale štěkal a výbojně se k ní rozbíhal, aby se s prvním namočením tlapky zase rychle otočil a vrátil se na souš. Nejdál do vody se odvážil asi tři metry, když jsme já nebo Jirka lezli z vody a to měl možná pocit, že nás zachraňuje, protože uháněl hned zase na břeh a lákal nás za sebou. Žádný mořeplavec rozhodně nebyl. Na vyvalování na pláži taky nebyl, ale to my naštěstí taky ne, tak jsme místo toho navštívili ještě několik přímořských městeček v okolí.

Bylo tam krásně, moře je a bude nádherné, ale v horách se cítíme víc doma. Tam taky většinou nepotkáte buď nikoho, nebo někoho, kdo se tam dostal po svých jako vy, protože jinak to nejde a je tedy pravděpodobné, že je to člověk vaší krevní skupiny. Člověk, který se pachtí po kamenitých cestičkách a leze přes skály, aby nakonec na vrcholu spočinul a nasál do sebe kousek té krásy kolem. Připadá si tam jako v katedrále a uvědomí si, jak je malý proti těm horám okolo a jak malicherné problémy často řeší, když je dole.

 

Věra Hostomská



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !