Beruška, bernská salašnická holčička velikosti telete, nesmí na gauč. Tak řekla Panička. No dobře - a co když to panička nevidí? No samozřejmě, páníček je na gauči, tak se Beruše přitulí, nejdřív hlava, pak přední půlka psa, přitom je nutno páníčka lehce oslinit, aby to nebylo tak nápadné, pak pravá zadní, nakonec levá a hele, celý pes je na gauči.

To je překvapení. No a páníček se tomu směje, tak to asi půjde. Co? Po schodech jde panička? A zatra… Tak celý pes zas sjede dolů jak namydlenej blesk a tváří se vzorně. Panička pochválí, hodnému pejskovi vydá rohlík za odměnu a poslušné zvíře si ho rozdrobí u páníčka na tom gauči, když panička zmizí v kuchyni…

Jenny byla bílá královská pudlice, přímo krasavice inteligentní. Samozřejmě věděla, že pes nesmí na stůl. To ví každý pes. Jenže - stůl stojí u okna, svítí na něj odpolední sluníčko a je z něj báječný rozhled a židle se dá posunout na jedno postrčení čumákem. Panička zaparkovala na parkovišti, vytahala nákupy a letmo vzhlédla k oknu. Za oknem nejen bílá psí hlava, ale rovnou pes. Paničku chytil vztek, s nákupem pro početnou rodinu vyběhla čtyři patra bez výtahu, že to tedy Jenyně pěkně vysvětlí. A nevysvětlila. Našla milou Jenynku tvrdě spící na svém pelechu. No můžete takovému vzornému psisku vynadat?

Jenny také moc dobře věděla, že pes do postele nesmí, ale že u paničky to projde, jen to nesmí vědět páníček. Tak chvilku počkala, než páníček začne pochrupovat a pak začala předníma packama sondovat terén, kde má páníček nohy a čemu se vyhnout. Když narazila na páníčka, okamžitě lehla na zem a chvíli čekala. Když si vyhmatala volný prostor, šup hop a skok a měla do rána vystaráno, tedy pokud se schovala za paničku, že.

Bára, trpasličí jezevčička, má páníčky naučené, že když začne kňourat u dveří na balkón, někdo vždycky pustí pejska na čumendu, i když se páníčci věnují nějaké práci a je jasné, že si nebudou hrát na přetahovanou nebo aportíky s gumovou kačenou. A tak si zakňučí. No a když už se někdo dostavil k těm balkónovým dveřím, může si stejně tak dobře hrát s pejskem, když je tady. Zkrátka Bára na ten balkón ani nečuchne, ale hbitě vyloví hračku a jdeme na to! Schválně si tipněte - vyjde jí to? Skoro vždycky…

Naštěstí to funguje i naopak: naší čubizně se zhusta nechce večer ven, zejména když má za sebou nějakou větší procházku odpoledne a misku teplého žrádla k večeři. A tak stojím oblečená v předsíni, cinkám vodítkem a volám. Obvykle přijde kocour, protože ten na rozdíl ode mne moc dobře ví, že čubizna je zarytá pod křeslem, popř. že ten večer vlastně žádného psa nemáme a tak se jde nerušeně podívat otevřenými dveřmi na chodbu. Věřte, že jak tam tak postávám a začíná mi být horko, připadám si jako blbec.

Kocour se očividně baví, manžel znervózní a začne psa přivolávat - taky marně. I napadlo mě zazvonit na domovní zvonek. Teda lidi - to byl nápad! Z hloubi bytu se ozvalo poplašné bublání psa, co zapomněl hlídat, a vyřítila se čubizna. No jak ta byla udivená, že opravdu žádný cizák není v dohledu! Zopakovala jsem to za dva dny znovu. A výsledek: tentokrát se čubizna přiloudala bez poštěkávání, jen se pro jistotu podívat.

Že bych na ní vyzrála? Všichni se mi smějí a prorokují: jen počkej, možná ti na to ještě jednou skočí, ale pak … Vymysli něco jiného. Co?

Poraďte!