Všechno to vlastně začalo už v neděli. Panička se vrátila ze schůze jezevčíkářské rady, já ji náležitě přivítala, ale pak už jsem si začala kutat hnízdo. Proč kutat? Jelikož jsem vlezla paníkovi do skříně a udělala jsem mu ve spodním fochu tak trochu pořádek. Oblečení, které se mi nehodilo jako podestýlka, jsem vyházela ven a pak jsem se tam, pěkně na teplém a měkoučkém svetru zabydlela.

Panička už začala tušit nějakou kulišárnu. Večer jsem nechtěla granulky a pořád jsem chtěla být s paničkou. Když jsem pak ještě trochu znervózněla a začala funět. Panička začala tušit, že to není jen tak bez důvodu. Panička zalarmovala Katku, moji chovatelku, ale po pár smskách zase "akci porod" odvolala. Já se totiž uklidnila a nažrala, šla jsem se normálně vyvenčit a v noci jsem se omotala paničce kolem hlavy a spala jako Růženka.

Přeci jen, termín byla stanoven nejdříve na středu večer, panička si naplánovala v práci dovolenou až od čtvrtka... Ráno jsem byla v pohodě, takže panička šla normálně do práce. Jenže po dvou hodinách v práci jí to nedalo a domluvila se šéfovou, že dovolenou překopá, vezme si ji už od pondělka a ve čtvrt na osm už jí v práci nebylo. Doslova prý tlačila metro i autobusy ať jedou rychleji, na přestupech přebíhala a domů, ze zastávky také běžela. Schody brala po třech. Nějaký xtý smysl jí to prý radil...

Jakmile přiběhla domů a po chvilce ji doběhly i plíce, sesypala se k mému pelíšku co mám na chodbě. Já už byla "jiná", taková vážná a trochu vystrašená. Po pár vteřinách se mi mezi předníma tlapkami něco pohnulo a zapískalo! Panička se rozbulela jako malá a já mezitím, už tlačila dalšího kluka. Panička volala Katce, směsicí zvuků, která vydávala funící a ubulená, jí sdělila, že první miminko je již na světě a další se na něj dere a že jsem to všechno parádně zvládla sama. Bodejť ne, jsem přeci šikulka! To jsem ostatně slyšela ten den, ještě asi milionkrát...

Tím, že panička přišla domů, jsem se dost uklidnila. Přeci jen, jsou to moje první miminka a panička je prostě panička. Pak už to bylo ráz na ráz. Další na řadě byly dvě holčičky. Pak už panička myslela, že je konec. Během porodu jsem se chovala naprosto vzorně. O miminka jsem se krásně postarala, vybalila je, odkousla jsem pupíky, očistila, omyla a mimiskové spokojeně pili.

Dokonce jsem neměla žádný problém ani se sebou, klidně jsem pila vodu s medem a kalciem (díky za výbornou radu EvoŽ !), snědla jsem "vysokooktanový" jogurt... Panička mě, jakmile jsem odrodila a obstarala ty 4 miminka, odnesla ven vyvenčit, sama jsem v žádném případě jít nechtěla a dost hlasitě jsem proti tomu i protestovala, ale že prý se čůrat musí...

Pak jsem se rychle vrátila k miminkům. Panička mně přikryla část porodnice, abych měla klid. Asi po čtvrt hodině se k nám vrátila, aby nás zkontrolovala a nevěřila svým očím. V porodnici se totiž "objevila" další dvě miminka! Panička si je třikrát (!!!) přepočítala tak, že na každé sáhla prstem. Po smršti smsek Katce, během porodu, se jen sesunula k zemi a telefonovala.

Katka ji prý požádala, ať se naučí pořádně počítat a ještě jednou to všechno přepočítá. Po dalším přepočtení došla opět k počtu 6. Konečně také zkontrolovala "co to" vlastně je. Ty další dvě byly holčičky! Ani Katka a ani další, kteří byli o průběhu porodu pravidelně informováni, tomu nechtěli věřit. On totiž republikový průměr na jeden vrh trpasličích jezevčíků je 3,2 štěněte...

Navíc jsem neměla nijak extrémně veliké bříško a vlastně ještě týden před porodem jsem se vesele proháněla kolem chalupy v Krkonoších, běhala jsem s dětičkami v bříšku po sněhu a hrabala díry... A ještě před měsícem jsem proháněla prasátka na víkendovém loveckém výcviku! Možná právě i díky tomu pohybu, kterého jsem měla po celou dobu březosti dostatek a díky tomu, že jsem měla více méně, stále stejný režim, jsem porodila tak hladce a bez problémů. Naštěstí se paničky "modlitby" vyplnily a žádné další překvapení už se nekonalo.

Po třech týdnech intenzivní péče se panička konečně dostala k dokončení příběhu. Tři týdny pořádně nespala, běhala mezi štěňaty prací a nemocnicí, kde byl skoro dva týdny páníček, dávala dohromady zpravodaj jezevčík pro klub chovatelů jezevčíků... Prostě a jednoduše, dle jejích slov, se z toho mohla zbláznit.

Moje miminka se mezitím stihla rozkoukat, rozlepila se jim ouška a z "ouškotykadel" se stávají plachťáčky jako mám já. Vůbec už se začínají podobat jezevčíkům a taky už jsou konečně schopna se samostatně přikrmovat z misky, takže se mi trochu ulevilo.

Ovšem už si také začínají dělat výlety z porodnice, a když náhodou některé "uteče", volám paničku ať mi pomůže, jelikož můj první pokus o přenos miminka dopadl tak, že jsem ho chtěla chytnout za nožičku a ono začalo strašně řvát, tak na přenos používám paničku. Návštěvy vítám s otevřenou náručí a všem se chlubím, jak krásné dětičky mám, ale raději je vždycky přepočítám, než návštěva odejde, co kdyby...?

Všechny moje děti už mají své nové páníčky. Ovšem i toto si panička "užila", ale to vám poví spíš ona sama...

Panička dodává:

Tak tak, miminka jsou zadaná a všichni nový páníčci se podrobili křížovým výslechům za pomoci stroboskopů a kuželů světla a jiných běžných vyslýchacích metod... Prostě a jednoduše, chci aby se pejsci v první řadě měli dobře a aby se dostali k lidem, kteří je budou mít rádi, budou o ně mít zájem a budou se o ně dobře starat a aby ze sebe vzájemně měli radost...

Dle mé logiky tohle chce asi každý chovatel. Stejně jako se každý snaží, aby štěníci podpořili dosavadní chov a když navíc budou štěňátka i "vidět" - na zkouškách, výstavách, při práci... je to jen a jen dobře...

Zájemců bylo a stále je dost, opravdu si v současné době mohu vybírat komu a kam Sosáčci půjdou a to také dělám. Důležitý je pro mne kontakt s budoucími majiteli, snažím se, abychom o sobě navzájem měli všechny důležité informace, ke komu a kam půjde, za jakými "účely", jaké kdo má zkušenosti, jak je to v rodinách s pejsky atd., atd...

Bohužel, jeden zájemce, se kterým jsem byla "třetí stranou" seznámena, se v prvním okamžiku zdál jako výborný. Zájem byl s pejskem pracovat, jezdit na zkoušky, výstavy... Ideál... Jenže... Po prvotním osobním kontaktu na jedné ze psích akcí, kdy jsem mu předala svoji vizitku s kontakty a po slibu, že se mi ozve, se měsíc nic nedělo.

Celý zájem tím pro mě skončil a přednost měli jiní. Po té co se "zprostředkovatel" - kamarád, ode mne v den porodu dozvěděl, že štěníci jsou na světě, ale že vážený pán se mi doposud neozval, mi bylo řečeno, že s se s tím jistojistě počítá a že mi "zájemce" bude okamžitě volat...

Když se nedělo nic první ani druhý týden po narození, zadala jsem štěně jinému zájemci, který měl evidentně daleko větší zájem. Když se mi po třech týdnech opět ozval jen onen "zprostředkovatel" a vesele se ptal, kdy si zájemce může přijet, šla jsem do kolen. Asi jako by to udělal snad každý, jsem mu sdělila, že se štěnětem počítat nemůže.

Neuvěřitelné se stalo skutečností a pán, který si chtěl koupit štěně, se po téměř dvou měsících ozval osobně! Po tom, co jsem ho obeznámila s tím, že mu štěně neprodám, jelikož způsob řešení "nákupu" přes někoho a naprostá neschopnost mě jakkoliv kontaktovat a komunikovat se mnou se mi absolutně nelíbí a od budoucích majitelů svých štěňat očekávám naprosto jiný přístup, se mi ozval opět "zprostředkovatel".

To co jsem si vyslechla mi vyrazilo dech a osoba, které jsem si mohla vždy vážit jako člověka, kynologa a chovatele mi v tu chvíli naprosto vzala všechny iluze a ideály... Bylo to k vzteku a k breku a já stále nedokážu "pobrat" to vše co mi řekl... Asi ani jeden z těch dvou nedokázal pochopit, že štěňata neberu jako zboží v e-shopu, které po objednávce a výrobě vyexpeduji v daný termín a o víc se nebudu zajímat. Mohu vám říct, že do dnešního dne netuším, jak se "zájemce" jmenuje a odkud vlastně je... Ovšem otevřelo mi to oči...

Stejný "lustrovacím" postupem jsem si prošla i já, když jsem chtěla od Katky Béďu. Je mi to sympatické a chci to dělat také tak. Pro mě to jsou živý tvorové, které si piplám... jsou to Bédi děti a stejně jako chtěla Katka pro Béďu to nejlepší, chci to i pro Bédi potomky. Není to zboží, není to něco, co bych "expedovala" do světa jen proto, abych si zvedla sebevědomí tím, že všechna štěňata bude "vidět", nebo proto, že bych z toho měla mít kdo ví jak závratný výdělek, to už vůbec ne...

V první řadě mi jde o to, aby jim byla věnována náležitá péče, aby prožili po boku svého páníčka spokojený a šťastný život... prostě a jednoduše, aby se dostala do těch nejlepších rukou... Asi naivní představa v dnešním světě, ale doufám, že všichni ti, kterým se Béďa o miminka právě stará, jsem vybrala co nejlépe a že tomu tak skutečně bude. A to, že převážná většina má navíc i zájem o práci, zkoušky a výstavy je pro mne opravdovou "třešinkou na dortu"...

Krásné jaro!

Blaňule, Beďule a Sosáčci!

Tady najdete aktuální fotky, jak rosteme a co právě vyvádíme ;-)