Listopadový díl najdete zde.

Jaký byl letošní, vlastně už loňský prosinec? Předchozí měsíc jsem se ptala, čím nás prosinec překvapí... a ono jo! Skoro bych řekla, že v prosinci jsme narazili na všechna roční období. Vypadalo to, že si Měsíčci vymysleli novou hru - přes vatru si přehazovali počasové žezlo – chvíli ho držel leden a chumelil. Pak ho popadnul listopad a hodil na nebe deku a vlezlo. Mezitím berlu uchvátil duben a ukázal sluníčko, než následně se jí zmocnil říjen a pršel a pršel. Došlo i na únor, který mrzl. A na silvestra kouzelnou hůlkou mával květen a hřál tak mocně, že jsem na venčení vyrazila v mikině, tříčtvrťácích a v keckách naboso!

Pozdní podzim - les mezi Třemi Gráciemi, Najhúfem a sv. Hubertem • 3. 12. 2021

V bílé - kostel Navštívení Panny Marie, Poštorná • 10. 12. 2021

Přes vodu - odlehčovací rameno Dyje, Břeclav • 10. 12. 2021

Štědrý večer nastal - Mlýnský rybník Apollo, Lednice • 24. 12. 2021

Nostalgická tečka: konečně došlo na děvčičky (to je hlavně pro jenny), protože v našem pokladu rodinné slovesnosti je jedna milá předvánoční příhoda. Ale než se k ní dohrabeme, začneme pěkně od Adama... ale co to povídám, od Marie začneme, kdepak u nás Adam.

To byl jeden mladý tatínek a ještě mladší maminka a těm se narodila malinkatá holčička, která dostala krásné jméno po mamince – Marie. Ale nikdo ji neřekl jinak než Mánička. „A né abyste jí říkali Mařenko, až bude větší, tak by se jí říkalo Mařo!“ trvali na svém stařenka Pápežova (:o)). A ta Mánička, ta vám byla chytrá... jak Šalamún. Brzo pochopila, že než aby se pro něco haplasila, je lepší si o to říct a on vám to někdo podá nebo tě tam donese. Tak sice v roku ještě neudělala ani krok, ale kecalo jí to jak Lórince s planetami (papoušek, pozn. autorka).

To tak jednou šli stařenka po dědině a Máničku si nesli na zádech v nošce a cestou si povídaly. „Ná Štefáno, a s kym si to tady tak vykládáš?“ potkali jich tetička Knápkova (dejme tomu). „Ná tož tadyk s našú Máničkú,“ kývli stařenka za záda. Tetička nevěřili – strčili hlavu k děvčičce: „A jak ji nadávajú?“ A z nošky se ozval písklavý hlásek: „Já su Mánička Mííííchova, ÍÍÍÍbice čiva!“ (Překlad: „Já jsem Mánička Michnová, Vrbice 302").

Mánička je naštvaná, že jí Danuška bere větrník, ač má už balónek na gumě

Za čtrnáct měsíců po narození Máničky se v rodině čekal další přírůstek – bylo to zrovna v čas zrání meruněk. Maminka si řekla: „No, až tady budou dvě děcka, tak toho budu mít moc, zavařím ty marhule už teď!“ A jak řekla, tak udělala. Jedno svěží ráno popadla žebř dvoják, několik košů a jala se trhat. Až měla meruněk dost (a jak tak znám mamku, tak jich bylo spíš čtyřicet kilo než třicet), pěkně je umyla, vypeckovala, přinesla pařák... a zrada! Tak nějak se ji začalo pozdávat, že začíná mít na kvap. Už se nezdržovala mytím malých sklenic na zavařování a rovnou popadla čtyřlitrovky (:o)). Když došel tatínek z práce, tak ho doma čekala baterie nacpaných sklenic a mamčino hlášení: „Tak ty marhule už asi nestačím zavařit, měl bys, Pepo, zavolat sanitku.“

Danuška se vykulila k večeru. Asi tenkrát těch dětiček bylo v nemocnici hodně, tak maminku s novorozencem vysypali třetí den ven – a to tam ještě neměla ani dovezenou výbavičku. Takže Danušku přivezla svázanou v uzlíčku v nemocniční peřince, hlavičku zamotanou v plínce. Vysedla ze sanitky a další zázrak – naproti jí běží Mánička! Ano, ta Mánička, která před třemi dny vypadala, že se na nožičky jaktěživo nepostaví. Maminka se k ní sehnula a ukázala sestřičku. Děvčička na to nadělení pohlédla okem odborníka a pronesla památnou větu: „Takový škaledý decko vezeš!“

Mánička chce ukázat, jaké má krásné gatěčky, Danuška ji od toho zrazuje

A tak ty dvě děvčičky spolu pěkně vyrůstaly a zažívaly vám věci... Mánička se snažila z moci starší sestry Danušku vždycky doběhnout a Danuška jí to zase oplacela spíš ručně. Tak když zase byl na dvoře nějaký ten křik, mamka vyhlédla z kuchyňského okna a spatřila výjev jak z hororu. Okolo špalku na sekání dřeva běhala Mánička a za ní Danuška s bojovným křikem: „Já tě zabiju sekerem!“ a s obuškem v ruce. No – přežily obě (:o)).

Pravda, ne všechno dělaly spolu. Na ten žebř, opřený o zídku, která oddělovala dvůr od zahrady, vylezla Danuška sama. Když ji taťka sundal a následně vzkřísil mamku, pronesla smutně: „A češinky tam ebyly!“ Prostě si vzpomněla, že taťka po žebříku lezl na střešně...

Spiklenci • Jenom bych chtěla upozornit, že kabátky (jakož i všechny ostatní oděvy zde viděné) ušila naša šikovná maminka

To Mánička měla jiné starosti... jednou se ztratila a ne a ne ji najít. Mamka byla na infarkt, kór když jedna dobrá duše pronesla: „No šla sem kolem Luže (požární nádrž) a byly tam jakési divné bubliny... snáď se vam tam utopila!“ Když už si představovala to nejhorší, tak vidí, že z konce ulice si to mašíruje známá malá postavička. „Ná Máničko, kdes byla?“ popadla ji mamka do náruče. „Já šem se byla podívat na žahradě, ešli nám tam rošte želí!“ Hospodyňka naša malá (:o))).

Divadelní představení Budulínek • Mánička za lišku, Danuška za kočičku (kostýmy Made in maminka)

A konečně se dostáváme k Vánocům – tedy k dnům před Vánoci. Padal sníh a všude to vypadalo jako na obrázcích pana Lady. V tuto dobu se mamka nachystala, že se dá konečně do pečení. Než se děvčičky vzbudily, už měla hotová těsta, a po snídani se dala do práce. Mamka byla vždycky zručná a všechno zvládala naráz – takže vyvalovala, vykrajovala, pekla, slepovala, sypala a skládala vše do obligátního zeleného kufříku (co ten už všechno zažil – byl dokonce ve filmu... ale to je zase jiná storka).

Děvčata už přestaly bavit klidné domácí hry a začala se nudit. A co dělají děcka, když se nudí? Běhají... běhají kolem dokola štokrlete, na kterém trůní otevřený kufřík, ze dvou třetin vyskládaný vanilkovými rohlíčky, medvědími pracnami a lineckými kolečky. „Děcka, nelítejte kolem teho kufra! Si mě nepřejte, když ho shodíte!“ Ale jako když hrách na stěnu hází... děvčata byla už čertova a lítala jak zběsilá.

A stalo se to, co se stát muselo – jedna zavadila o kuférek a už se to sypalo! A nesypalo se jenom cukroví, ale aj děvčiska – Danuška zajela pod stůl jak čokl a Mánička vzala nožky v pančocháčách na ramena a ven z baráku, po tom čerstvě napadaném sněhu to brala až za Manclovo (poslední barák v ulici a vlastně i na Vrbici). Než ju mamka dohnala, tak byla promočená durchundurch, ale: „Já dom nejdu, bys mne zbila.“

Na výprask nakonec nedošlo (my moc bity nebyly), ale trestu neušly. Musely všechno to polámané cukroví pojest a to hlavně pro Danušku bylo horší, než pár pohlavků.

Toto je poslední díl Fotoroku s nostalgickou tečkou. Přeju vám dobrý roky 2022 plný malých zázraků a šťastných chvilek. Vaše YGA

Poznámka: ve starém albu je ještě pár fotek a v rodinném klenotnictví pár příběhů. Tak možná, možnááá... (:o))

Foto: Yga. Další obrázky najdete níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.