Byly to už skoro dva měsíce ode dne, kdy se naše kočka Amanda odebrala ke svým předkům (více zde na tomto odkazu).

S manželkou pořád nebyla řeč, denně chodila obhlížet ten stále se zmenšující pahrbek vzadu v zahradě a veškeré kočičí žrádlo i ostatní kočičí potřeby pořád byly doma, i když o nějaké nové kočičí perspektivě se vůbec nemluvilo. (Já jsem ostatně k tomu kopečku chodil denně taky…)

Amanda

Takže jsem se zase osmělil se zeptat. Co budeme dělat s tou kočičí pozůstalostí. Že bych to případně odvezl přes kopec do nejbližšího útulku. Stejně mají všechny pořád problémy s financováním a nám to tady nadarmo zavazí na půdě a žrádlo má taky nějakou dobu použitelnosti.
„No tak když se ti chce, tak se s nima nějak domluv.“

I „našel“ jsem kontakt na daný útulek na fejsbůku, stránky jim nefungují, takže na e-mail jsem se nějak nechtěl spoléhat.

Napsal jsem dotaz a druhý den přišla odpověď. Ať na sebe nechám telefonní kontakt, že hlavní paní útulková se mi ozve a že se s ní pak nějak domluvím.
Tak jsem čekal, první den, druhý den, pak už to bylo týden. Tak jsem napsal znovu, jestli se mi někdo ozve.
Paní se mi ozvala druhý den a dopadlo to tak, že zrovna mají problém s koronavirem. Abych ty dva týdny počkal, že se mi potom přes fejsbůk ozvou a dohodnu si termín, kdy bych tam mohl zajet i se žrádlem. I zeptal jsem se, jestli bych se při té příležitosti mohl seznámit i s místními kočkami. S tím problém nebyl, ale přesto nastal, protože pár posledních slov o rande s kočkami zaslechla manželka a podezřívavě na mě vybafla:
„Ty sem chceš tahat nějakou kočku?“

„Ne, samozřejmě že ne, když nechceš. Jen jsem se na chtěl podívat a pár jich podrbat za uchem. Víš, jak jim to schází. Když už tam budu.“
„Tak si jeď, až ti napíšou. Já tam nepojedu.“

Tak jsem počkal ty dva týdny, uběhl třetí, nikdo nepíše.

Sbalil jsem kočičí potraviny do nákupní tašky, bylo toho celkem dost. Zbytky nedojedených „normálních“ i dietních granulí a kapsiček, dalších osm krabic „našich“ oblíbených kapsiček jsem nakoupil cestou, a vzhůru do útulku přes kopec.

Zastavím u útulku, vezmu tašku a vyrazím ke dveřím. Na plošince pytel kočičího odpadu, ale zvonek nevidím. Vedle dveří sice něco je, ale místo tlačítka je obdélník izolepy. No, zkouším to stisknout, tlačítko necítím, nic neslyším, jen uvnitř slyším sborový psí štěkot. Nikdo nepřichází…
Chvíli postojím u dveří a pak odcházím do lehkého deště.

Doma zapnu počítač, přihlásím se do fejsbůku a píšu vzkaz s popisem průběhu své neúspěšné mise a přidávám parametry požadované kočky – starší (tak pět až osm let), pokud možno zdravotně v pořádku, kastrovaná, se špatným posudkem (nemusí být vyloženě kontaktní, nemusí mít ráda děti, jiné lidi ani jiné kočky, akorát aspoň trochu nekonfliktní. Prostě kočka, kterou většina lidí nechce, a tak nešťastná asociální kočka trčí naštvaná a nešťastná v útulku a, podle fyzických možnosti, terorizuje ostatní kočky. Proč má být starší? No, aby nás nepřežila a na stará kolena neskončila v lepším případě někde v útulku, v horším na ulici. Tu jednu díru v zahradě snad ještě nějak vykopat dokážu…)

No, druhý den mi odpověděli, že jsem se měl ohlásit, že by mě čekali. Že by se to nestalo. Odkázal jsem je na předešlou domluvu s paní hlavní kočičí v okýnku o tři týdny dřív a druhý den mně paní tedy skutečně zavolala. Že ji to mrzí (a tak dál), ale že teď stejně takovou kočku nemají. Že mají útulek plný koťat, ale že tak během dvou týdnů by měly dorazit dvě kočky od nějaké stařenky, která se o ně už nemůže postarat.

Tak jsem to zase odsouhlasil.

Jenže člověk míní a pán bůh mění.

Přihlašuju se takhle na e-mail do Seznamu (znáte to, chlívek pro přihlášení a vedle reklama). A z toho rámečku na mě čumí kočka, jako by naší Amandě z oka vypadla. Internet si zapamatoval, že jsem hledal útulky, a jeden mi nabídl.

Tak jdu po reklamě, nacházím útulek (taky je blízko), a hledám tu druhou Amandu. Jmenuje se Leona a tak úplně jako Amanda není. Zbarvení a srst jsou stejné, (dlouhé chlupy, mírně nazrzlá s bílou hrudí a spodní částí tlapek), jen ta hlava je taková ta roztomilá kočičí kulatá hlavička, ne jak ty výrazněji dravčí Amandiny proporce.
Najdu si to na tabletu a jdu to ukázat Iloně:
„Podívej se, co jsem našel!“
„No, nějaká Amandina fotka. Ale to není Amanda!“
„Ne, není. Tu tady mají kousek za Brnem. Tak ti to ukazuju, já jsem si taky napřed mohl ukroutit hlavu, co to má být. Taková náhoda, no.“

„Ta je naše,“ povykuje manželka. „Hned tam napiš!“

Leona

Píšu do útulku.

Druhý den přijde odpověď. Kočka už je zamluvená, zítra si pro ni mají přijet. Hned nám nabídla náhradu – tříbarevnou kočku Nancy, ve stejné kategorii, navíc nesnáší prostředí útulku. (Leona živořila někde v nějakém bývalém JZD, kde ji občas trochu přikrmili a jinak se živila, jak mohla. Jenže pak si někdo všiml, že jak je zdredovatělá, tak ji ten ztvrdlý krunýř částečně skalpoval na pravé straně nad zadní nohou. Naštěstí nezaváhali a zavolali odchyt. Paní z útulku mi pak říkala, že to s Leonou vůbec nevypadalo dobře. Že ji tam dovezli a začala se léčit za pět minut dvanáct. Byla tam začínající flegmóna, Leona musela mít strašné bolesti a za dalších pár dní by to už bylo jen na tu poslední injekci).
Dohodli jsme se, že počkáme, Až nám zavolá, jak to s Leonou a adopcí dopadlo.
Byl čtvrtek, celý pátek se nikdo neozval. Tak jsem se díval na stránky, jestli tam Leonu ještě mají. Měli. Z nabídky zmizela až v sobotu večer a objevila se v adoptovaných.

Těch náhod už je nějak moc: Amandu jsme dovezli z Třebíče, už jsem o tom psal. A kam že to Leona odcestovala? To byste neuhodli.

Do Třebíče…

Ilona byla zklamaná.

Skoro to vypadá, jako by veškeré dění kolem koček plánovala nějaká kočičí bohyně Háthor odněkud z Egypta.

No, ale nová kočka se stala přijatelnou, takže jsme se s manželkou shodli na Nancy. Jedinou výhradou bylo, že se jí nelíbilo to jméno. Každopádně jsme se dohodli, že tam zajedeme.
„Ale já tam s tebou nepůjdu, počkám venku. Chtěla bych je všecky!“

Zavolal jsem tedy paní a dospěli jsme k závěru, že tam tedy pojedeme hned. Ještě jsem se paní zeptal, jestli podle jejího mínění nebude špatně to, že za osm dní odjíždíme pryč a vrátíme se až za pět dní. Paní prohlásila, že v žádném případě, pokud kočku bude někdo po tu dobu krmit. Máme kočkomilného syna a snachu, takže to problém nebyl.
„Nancy bude ráda, že odsud vypadne a zbaví se těch ostatních koček.“

Tak jsme vyrazili s přepravkou cíl Nancy.

Nancy

Zastavili jsme u domu a šel jsem zvonit. Manželka skutečně zůstala venku.

Paní mně přišla otevřít a šli jsme pro kočku. Předal jsem jí dietní ledvinové granule a kapsičky po Amandě, pak jsme sepsali příslušné dokumenty. Dostal jsem příslušné ponaučení a převzetí nové společnice už nic nebránilo.
Nebo že by jo? Vrhl se na mě sice s mňoukáním a vrněním asi milión koček, ale tu tříbarevnou flekatou jsem nikde neviděl.

„Tak kde ji máte?“ ptám se.
„No ona se někde schovala,“ odpovídá paní. „Běžte si sednout vedle a já ji najdu.“

Šel jsem si tedy sednout vedle. Kočičí útok pokračoval. Koťata po mně lezla, ta nejrozjívenější a nejdivočejší už přestala schovávat drápky a začala mě zkusmo okusovat. Dospělejší kočky si ujasňovaly hierarchii syčením a prskáním ve smyslu „Teď škrábe za uchem mě, tak sem nelez! Je můj!“

Po chvíli paní přišla a povídá: „Já ji nemůžu najít. Všechny ostatní jsou venku, ale Nancy je někde zalezlá.“

„Tak co budeme dělat?“

„Počkáte ještě chvilku? Někde přece být musí!“

Kočičí invaze pokračovala, na každém rameni mi sedělo jedno kotě, třelo se mi o ucho a vrnělo jak hejno brundibárů.

Paní zase přišla: „Tak jsem ji našla, ale odsud ji nedostanu. To bych ji musela vyšťourat smetákem a to dělat nebudu.“

„Tak co s tím uděláme?“ ptám se já.

„No, buď si vyberete jinou, nebo vám ji někdy dovezu. Až vyleze.“
Začal jsem uvažovat o dalších možnostech. Ještě se nabízel kocour Garfield, ve stejné věkové kategorii.

Garfield

Ovšem, už dvakrát ho vrátili z bytu, protože vyžadoval výlety ven. Paní tedy chtěla někoho, kdo ho bude pouštět, ale současně požadovala, aby to bylo venku bezpečné. Což je u nás trochu problém. Garfielda jsem si všiml hned po svém příchodu. Rezatý mírně mourovatý kocour s velkou hlavou, prostě Garfield. Bylo mi ho líto, ležel v pelíšku a vypadal dost rezignovaně. Když jsem ho podrbal pod bradou, jen trochu víc nastavil hlavu, zkusmo zavrněl, olízl mi prst a pak zase hlavu položil.

Podíval jsem se na karanténní klece, pod kterými byla ona absolutně nedobytná Nancy, a jedna z koček se podívala na mě.
Ptám se: „Ta horní je taky v karanténě?“

„Ano, je. Ale to je spíš psychická karanténa. Ona byla celý život v jednom bytě (je jí devět let) se dvěma lidmi a vůbec nechodila ven. Staroušci už to s ní nezvládali (asi šli sami taky do útulku, napadlo mě), a tak se dostala sem. Musí být oddělená od ostatních koček, protože to s nimi vůbec nedává.“

Bodejť by to dávala, zase mě napadlo. Je velká jak odrostlejší kotě a všechny ostatní jsou větší a silnější. (I zde jsem se poněkud spletl, jak se ještě dozvíte.)

„Můžem si teda vzít ji, když to nese ještě hůř než ta Nancy?“

„No, ano. Je už po karanténě, očkovaná, zdravá. Ještě bych vám ji očipovala, ať od nás taky něco dostanete.“

Kočka dostala čip a bez větších problémů byla vpravena do přepravky. Paní jsem poděkoval, slíbil jsem, že adopční poplatek zaplatím, hned jak dorazím domů, a vyrazil s kočkou, jmenuje se Micinka, do auta. (Stejně jí tvrdohlavě říkám Micko a jí je to naprosto jedno).
Uložím přepravku s Mickou do auta, nasednu a říkám Iloně:

„Tak ti nesu Micinku.“

„Jakou Micinku? Ty máš zase jinou kočku ?“

Následuje obšírný popis právě proběhlých událostí.

Kočku jsme dovezli domů bez nehody a v předsíni ji vypustili. Zachovala se podle našich předpokladů, okamžitě zmizela v připraveném doupěti, ve volném prostoru v botníku za kočičím hajzlíkem, odkud vyděšeně vykukovala jedním okem s výrazem „zmizte, tady nikdo není.“

Druhá den už tam ovšem nebyla. Po delším hledání jsme ji našli v mezeře za pohovkou v obýváku, přesně uprostřed.

Micka

Protože nejevila snahu lézt ven a věnovat se žrádlu, pití a hajzlíku, tedy běžným kočičím činnostem, přetáhli jsme přes přiléhající stolek deku a do vzniklého provizorního stanu jsem umístili misky se stravou a pitím, pod stolek na druhé straně jsme přesunuli hajzlík.

Kočka všechno bez problému našla a začala to využívat.

Jen vůbec nechodila ven, tedy ve dne. V noci se potloukala po domě, nechali jsme všechno kromě sklepa otevřené, a začala se věnovat další oblíbené kočičí činnosti – shazování drobných předmětů ze stolů, stolků a okenních parapetů. Jakmile se někdo z nás jakkoliv projevil, následoval okamžitý úprk, kombinovaný s mnoha smyky při cestě, do bezpečí za pohovkou.

Micka projevila svoje chuťové preference tím, že odmítala žrát krmivo, které jsme měli doma. Zato jí velice zachutnaly kapsičky, které milovala i Amanda. Dokonce tak, že za nimi byla ochotná i vystrčit hlavu ze svého stanu a pak i vylézt ven. Stan jsme pak zrušili, byl už zbytečný. Nakonec byla kočka ochotná pro pochoutku dojít až do volného prostoru, vyžrat obsah misky a pak se vrátit do bezpečí za pohovku. Ovšem, začínala zpoza rohů pohovky zvědavě pokukovat ven, až nakonec jedno dopoledne vylezla úplně, vyskočila na okno, prošla se po parapetu, chvíli zírala ven, prozkoumala prostor na skříňkách pod televizí, a když jsem se ji pokusil vyfotit, bleskurychle zase zmizela za pohovkou.

Micka

Ty výlety se pak prakticky denně opakovaly, občas nakoukla i do vedlejšího pokoje nebo přilehlé kuchyně, ale při sebemenší aktivitě z naší strany zase mizela za pohovkou. Už sice ne tak bleskově, ale mizela. Po konzultaci s útulkem jsme koupili jiné granule, které v útulku akceptovala, a podařilo se. Micka je skutečně začala konzumovat a nebyla už odkázaná jen na ty kapsičky.

Přiblížil se den, kdy jsme měli odjet na Slovensko. Proběhly konzultace s mladými – instrukce, kde kočka bivakuje, jak a kam se jí má žrádlo servírovat a kde granule i kapsičky najdou.

Takže dál to probíhalo, více-méně, bez problémů. První den nahlásili, že kočku načapali na hruškách. Chrápala v manželčině posteli, a než se stačila zdekovat za pohovku, oni ji vyfotili. Nám se to za ty dny, co jsme na ni číhali, do té doby nepovedlo. Trochu problém nastal poslední den, kdy kočku nenašli ani za pohovkou, ani nikde jinde. Tak jsme je uklidnili, že může být zalezlá kdekoliv.

Po návratu jsme ji našli v obvyklém úkrytu.

Když jsem další den nakoukl za pohovku, začala se pomalu plížit k okraji, vystrčila ven hlavu, třela se o pohovku i o zeď a kroutila se jak bajadéra. Tak jsem si řekl, že ji zkusím podrbat mezi ušima…
Kočka neutekla. Nechala se drbat na hlavě, za ušima, pod bradou a hladit po zádech. Při tom vrněla jako divá a zdálo se mi, že už je snad socializační problém vyřešený.
Nebyl. V příští tisícině sekundy jsem měl Micku zakousnutou v ruce a ještě v další už zase seděla uprostřed za pohovkou a dělala, že nic.

No, a tak to zatím jde dál.

Kočka se pohybovala venku stále častěji, ale pořád byla ostražitá. Dvakrát jsme ji nemohli najít vůbec nikde. Poprvé se objevila sama a Ilonu málem klepla pepka, když Micka vystartovala jako blesk z prostřední poličky ve skříni, kde si hověla na manželčině oblečení. Další skrýš byla ještě lepší – udělala si skvělou noru v jiné skříni, zahrabala se mezi cestovní tašky a tam blaženě vyspávala. Nakonec, když jsem tam začal něco trochu přehrabovat, přece jen vystrčila hlavu a prohlížela si mě s výrazem „Co zase otravuješ?“

Micka

Teď, po třech týdnech, už kočka vychází celkem pravidelně, i když jsme ve stejné místnosti, už dokonce můžeme mluvit a trochu a pomalu se hýbat, aniž by bleskově uprchla do bezpečí za pohovku. Dokonce už nám i válela pověstné kočičí sudy, občas vysedává na okenním parapetu, schovaná za televizí. Odtud občas vykoukne i do pokoje a zkontroluje, jestli je ještě pořád všechno podle jejích představ. Taky posedí a zaujme klasickou kočičí pózu s ladně omotaným ocasem. Samozřejmě ve volném prostoru a v bezpečné vzdálenosti a důležitě si nás prohlíží. Dokonce už vyzkoušela i škatuli vystlanou dekou. Tu jsme umístili pod stolek hned vedle její oblíbené mezery.
Ovšem, stačí prudší pohyb nebo někdo vstane, stačí i hlasitý zvuk odněkud zvenčí a kočka bleskově zmizí.
No, uvidíme, co nám přinese čas budoucí.

Jedno už je jasné – zpátky do útulku určitě nepůjde. Prostě, pokud se to nezlepší, budeme mít ve dne částečně pozorovatelnou a v noci dobře slyšitelnou kočku.

Foto: Jaromír Müller. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a dostanete se do fotogalerie.