8.10.2022 | Svátek má Věra


KOČKY: Akta Amanda

19.9.2022

První článek o Amandě najdete zde.

Amandin život z pohledu lidí

Skutečně nevíme, odkud Amanda pochází, jak se jmenuje a jak je stará. V útulku, kde ji naše snacha Anýska objevila, jsme se dověděli pouze to, že je to mainská mývalí kočka, že není čipovaná ani nemá žádné tetování, a že je vykastrovaná. Její tamější pověst skutečně byla všelijaká, na netu to bylo kulantně vyjádřeno slovy „respektují ji i ti největší rošťáci“. Plus následovala charakteristika, hovořící o nekontaktnosti, nesnášenlivosti k dětem, potřebě klidného a rozlehlého domova se soukromím.

Měla o dost kratší srst, po příjmu do útulku ji museli prakticky celou ostříhat. Jinak to nešlo, protože měla srst plnou dredů, zaháčkovaných lopuchů a podobného neřádstva. Při chůzi mírně napadala na jednu nohu, měla zlomený levý dolní špičák a viditelné zhojené poranění na levé straně brady a čenichu.

Amanda 8. 11. 2015

Personál útulku se dost divil, že se o ni nikdo nepřihlásil. Nevypadala tehdy sice nijak moc úchvatně a na svůj druh není zase až tak moc velká, váží jenom něco kolem šesti kilo. (Ale tuku má na sobě pramálo, a když se po vás v noci projde, tak to kilo a půl na jednu packu skutečně ucítíte). I tak se ovšem dá pokládat za v jistém smyslu luxusní plemeno a je divné, že ji nikdo nechtěl zpátky. Z toho pocházejí ty teorie, které Amanda zmínila ve svém příspěvku.

S kočkou z útulku jsou spojené problémy. Zejména to, že pokud se o ni ještě do roka někdo přihlásí, musíte ji vydat. Proto jsme ji na začátku vůbec nepouštěli ven, nevěděli jsme, jestli by se vrátila. Navíc to vlastně byla naše první kočka, takže toho na první pokus bylo víc než dost.

Amanda si na nás docela rychle zvykla, ale k jiným lidem se chovala dost nedůvěřivě a měla tendence se urychleně vzdálit z jejich dosahu. Postupem času si na cizí lidi zvykla, ale před některými se klidí pořád. Podle jakého klíče si ty „nepřátele“ vybírá, to se nám zjistit nepovedlo. Před dětmi utíká stále. Asi s nimi nemá nejlepší zkušenosti. A asi ani všeobecně nemá nejlepší zkušenosti, dávala se dohromady skutečně hodně dlouho.

Amanda 10. 11. 2015

Před námi se přestala schovávat skutečně hodně brzy. Dávala se hladit a škrábat, začala ukazovat břicho. (To je mimochodem velice zábavné – Amanda je skutečně kočkovatá, tedy je to velice elegantně se pohybující tvor, ale pokud se rozhodne břicho ukázat, tak spadne na bok jako pytel brambor ze schodů). Ale strašně dlouho trvalo, než si začala hrát. Poprvé projevila zájem o nějakou hračku snad až po dvou letech.

Nemyslím si, že by to někdy bývala byla zlá kočka. Pokud se jí někdo nelíbí, má tendence se ztratit. Nesyčí, nevrčí, neútočí. Jen když se už nedá jinak, třeba když ji češeme, tak se projeví jinak. Ale i potom poctivě varuje – napřed se snaží vysmeknout. Když to nejde, tak vrčí. (Skutečně vrčí jako pes a menší psi to berou jako důrazné varování, když Amanda sedí nebo leží ve své předzahrádce). Pokud to nepomůže, zasyčí. Když ani to nestačí, naznačuje kousnutí. (Ale nikoho z nás nikdy doopravdy nekousla). Teprve potom se odhodlá k seknutí, ale pak je rychlá jako blesk a je potřeba si to dobře hlídat.

Několikrát jsem to nevychytal a je to jak říznutí břitvou – vždycky to bylo jen při česání. Češu ji totiž já a manželka ji drží. „Jenom“ drží, já kočku češu, takže logicky jsem ten zlej já.

Amanda 3. 1. 2016

Když s ní chodíme na očkování, není s ní ani nejmenší problém. Klidně se nechá bodnout a ani necekne. Naše veterinářka k ní měla původně taky respekt, ale velice brzo se s ní spřátelila. Hned při první návštěvě jí Amanda po zákroku nastavila hlavu k pohlazení a teď o Amandě paní doktorka říká, že má trpělivost za deset koček. Ale ani tak tam Amanda moc ráda nechodí a hlasitě nám v čekárně naznačuje, že by ráda „ven“. Je to stejný signál, jako když doma říká, že už je čas jít do zahrady.

Těch signálů má víc. Oba dva nás vždycky ráno při prvním setkání zdraví zvukem, který zní spíš jako štěknutí. Další specifický zvuk je žádost o otevření dveří na balkón a ještě další je oznámení, že by se ze zahrady vrátila do domu.

A ještě o něco později nás překvapila ještě jednou – začala vrnět jako obyčejná kočka. Takové to mainčí vrkání provozovala průběžně, i když občas to znělo, spíš jako když zakráká vrána, a mysleli jsme si, že normálně vrnět snad ani neumí.

Amanda 29. 1. 2020

Ani tu nesnášenlivost s kočkami nevidím až tak tragicky. Ona vlastně nikdy neútočí. Problém začne až tehdy, když ta druhá začne syčet. Pak je ten útok bleskový a okamžitý. Alespoň třikrát se nám stalo, že „ta druhá“ syčet nezačala. Amanda se pomalu a opatrně přiblížila na asi dva metry, pak se stejně pomalu a opatrně posadila a nakonec si zase pomalu a opatrně lehla. „Ta druhá“ se viditelně uvolnila a sedla si. Jenže nevydržela a důstojně odešla přes plot ven. Amanda se nato otráveně zvedla a odešla domů.

V druhém případě jsem slyšel ze dvora, kde jsem něco kutil, ze zahrady nějaké divné mňoukání. Vydal jsem se za garáž a tam seděla Amanda a další kočka a něco si povídaly. Tentokrát se kočka lekla mě a opět se důstojně vzdálila. V tom třetím kočky asi dvacet minut „diskutovaly“ přes pletivo v otevřeném sklepním okýnku a nakonec se v klidu rozešly.

Prostě – z otrhané, odřené a nevrlé popelky se vyklubala doopravdy nádherná, milá, přítulná a mazlivá kočka. Vykvetla nám jak ta opuncie a trny nějak zmizely.

Amanda, mainská mývalí

Choroby zatím vymizely. Ty boláky na bradě, se kterými jsme tak dlouho bojovali, trvalo to skoro čtvrt roku, prý bylo atypické kočičí akné. Navíc kombinované s nějakou prašivou odolnou baktérií, necitlivou na běžná antibiotika. Povedlo se to vyléčit kombinací čištění otevřených boláků, vnější desinfekce a podáváním specifického antibiotika, zjištěného testy na citlivosti vykultivované bakterie. Širokospektrá nějak nezabrala.

Jinak je Amanda celkem bezúdržbová kočka. Drápky jí stříhat nemusíme, dostatečně si je obrousí při běžném pohybu doma i venku a s pomocí velikého škrábadla. (Skutečně škrábe jenom tam). Jediným problémem je její srst, která má tendence tvořit dredy. Což znamená pravidelné česání. Přišli jsme na to dost těžkou cestou, protože první rok se jí žádné dredy neudělaly. Byla přece kompletně ostříhaná a vlastně teprve obrůstala. Přesto jsme ji česali, a tenkrát se jí to dokonce líbilo. Sama se natáčela na česání z druhé strany.

Jenže po další zimě, to už byla porostlá velice jemnou dlouhou a hustou srstí s ještě hustší podsadou, se to začalo cuchat. První rok jsme to ještě nějak zvládli, ale Amandě se to už tedy moc nelíbilo. Ona má totiž velice jemnou a hebkou srst, když ji hladíte, je skoro jako plyšák. O to víc se jí to splétá. Další rok už se jí začaly dělat na některých místech doslova krunýře, takže jsme jí to začali odstřihovat. Taky se jí to nelíbilo, ale celkem jsme to zvládali a zvládli.

Amanda, mainská mývalí

On to byl docela problém, protože tu podsadu má takovou světle krémovou a nerozeznatelnou od barvy kůže. Pořád jsem měl strach, abych ji nestřihl. Nakonec nám zbyl jen jeden flek na levé půlce zadku, ale na ten si nedala sáhnout. Skončili jsme zase u veterinářky, co by se s tím dalo dělat. Paní doktorka řekla, že jí to nějak střihne. Tak jsem ji ještě upozornil, že to nedopadne dobře, a že bych Amandu tedy radši nějak podržel. Prý to nějak půjde. Tak jsme se modlili.

No, nechala si to ostříhat bez nejmenšího protestu a s blaženým výrazem ve smyslu „paní doktorko, vy tak krásně stříháte“. Udělala z nás blbce, potvora zrzatá.

Já stejně nevím, proč při tom česání vlastně tak protestuje. Česání pod krkem a na náprsence totiž doslova miluje a dokonce při tom občas i vrní. A že ona toho teda moc nenavrní...

Ráda a často se vystavuje v okně do ulice a stává se, že nějaké dítě odchází s řevem. Maminka už nechtěla čekat, až „kočička pšíde“. S námi se Amanda stěhuje z místnosti do místnosti skoro jako pes (pokud ovšem zrovna nemá nějakou veledůležitou kontrolní činnost někde v okně nebo na balkóně – ten jsme pro jistotu ze stran i shora uzavřeli pletivem. Ostatně je to spíš taková kazatelna do dvora než balkón).

Amanda, mainská mývalí

Voda jí zase až tak nevadí, na balkón chodí i tehdy, když prší, a sedí tam pak na zadku v kaluži a ocasem honí vodu z rohu do rohu. Nejspokojenější je ovšem tehdy, když jsme doma oba a v navíc jedné místnosti. Pokud se vrátíme odněkud z cest, vždycky nás nadšeně vítá a nikdy nás nečeká voňavá hromádka nebo louže jako výraz nespokojenosti s naší dlouhou nepřítomností.
Hlásí příjezd známých aut, pozná je podle zvuku motoru. (Tak udivená kočka, když se překvapivě objevil ve dveřích syn Václav, se asi hned tak nevidí – přijel vypůjčeným autem).

Taky nějakým způsobem registruje čas. Když jsem ještě vstával do práce, chodívala mě pravidelně pondělí–pátek pět minut před zazvoněním budíku upozorňovat, že už je čas. Stejně tak nějak pozná, kdy má očekávat manželčin návrat z práce a vyhlíží ji z okna. V sobotu ráno se dožaduje na prvním příchozím do kuchyně své pravidelné kapsičky – dělá osmičky mezi nohama, vrká jako hrdlička, kráká jako vrána a vydává nejrůznější těžko představitelné zvuky, které nemají nic společného s tradičním mňoukáním. Mimochodem, pokud mňouká, tak jsou to zvuky, které by člověk spíš očekával od malého kotěte.

A to nejlepší nakonec – naučila se celkem zřetelně mňouknout slovo „ven“. Někde jsem se dočetl, že i kočky jsou schopné napodobovat slova, tak jsem to zkusil. Asi po třech týdnech, kdy jsem jí vždycky při otevření dveří řekl „ven“, na tohle slovo začala reagovat, ať už se zrovna válela kdekoliv, a odcházela ke dveřím. Za další dva týdny začala sama vydávat zvuk, silně tohle slovo připomínající, a domáhat se otevření východu. Skutečně nelžu, mám klip i se zvukem… Tady se to asi vystavit nedá, ale na požádání můžu poslat.

Amanda 21. 5. 2022, už byla nemocná, ale my jsme to ještě nevěděli

Ve skutečnosti jsme už rok a půl byli s Amandou doma oba. Tenhle text jsem totiž začal psát už kdysi dávno a vlastně jej nikdy nedokončil. Znáte to, pořád je něco důležitějšího, co spěchá, co je lepší, co je důležitější. A pak už je najednou pozdě, protože Amandin čas doběhl. V květnu 2022 přestala žrát, tak jsme jeli k veterináři. Tam zjistili zánět močového měchýře a mírně pošpatnělou funkci ledvin, ale žádná hrůza. Hodnota tak mírně za hranou, po přeléčení toho zánětu se to možná i srovná.

Amanda se začala lepšit, začala jíst, začala zase chodit na celá odpoledne do zahrady, zase začala prohánět ptáky. Ale pak zase přestala žrát. V ordinaci to tentokrát dopadlo špatně, srdeční arytmie, ledviny skoro pryč, tekutina v hrudní dutině. Veterinářka nám doporučila ji na místě nechat odejít, že to k životu už není.

Amanda 16. 7. 2022, týden před odchodem

Asi jsme vypadali zdrceně, tak nám dala ještě čtyři prášky, které měly zajistit odstranění výpotku z hrudního koše s tím, že to nejspíš nepomůže a když, tak na pár dní. A pokud se to do pondělka nezlepší, tak už nezbude nic než ta poslední injekce.

Jenže ono se to zlepšilo, i když nám to asi veterinářka nejspíš ani nevěřila. Amanda s námi byla ještě další měsíc a pak odešla rychle a tiše sama a bez zbytečného trápení. Dali jsme ji do jejího oblíbeného pelechu z tvrdší pěnové gumy, zabalili do modré deky, na které u nás poprvé spala, přidali těch pár jejích hraček, (stejně si moc nehrála), přidali něco oblíbených pochoutek a všechno to vložili do krabice...

Amanda 23. 7. 2022. Úplně poslední foto, asi dvě hodiny před tím, než to definitivně zabalila.

A teď Amanda leží tam vzadu v zahradě u plotu vedle lísky, odkud nejčastěji sledovala ten lákavý neznámý svět tam venku a odkud se vracela do toho menšího, známého a bezpečného. Budou nad ní na jaře kvést sněženky, ladoňky a talovíny, ve kterých se za teplejších jarních odpolední tak ráda po zimě vyvalovala a vyhřívala na jarním sluníčku. Časem snad ještě přibudou ještě květy magnólie a celé dny tam bude příjemný stín a závětří…

Teprve teď, když už tady s námi není, si uvědomujeme, jak plný jí náš dům byl a jaká mezera tady po ní zůstala.

Pozůstalost po Amandě jsme dali na půdu (kolik toho tak asi po takové kočce zbude, že), granule a kapsičky pro ledvinovou dietu asi někdy v blízké budoucnosti odvezu do nedaleké Kočičí oázy v Holubicích.

Novou společnici zatím neplánujeme. Tedy spíš ji neplánuje manželka. „Amanda tady už stejně nikdy nebude,“ říkává. Má pravdu, nebude. Amanda byla výjimečná vzhledem, ale hlavně povahou. Život s ní byl od rána do večera nepřetržitý pravidelný rituál. Od toho ranního přivítání, odměněného lžičkou „něčeho dobrého“, následovaného po dobu přípravy snídaně vyčkáváním na židli u kuchyňského stolu a po otevření sešitu s luštěním každodenní ranní křížovky výskokem na stůl a soustředěným sledováním psaní písmenek, přes sledování kapek deště, stékajících po oknech, a pravidelný odchod na odpolední vycházku do zahrady (už sis vzal tablet a knížku? Tak to jdeme ven!), až po vyčkávání na okně do ulice, dokud se nezhasne. Teprve pak se přece potichu přejde k posteli a v ní se najde to dnešní nejlepší místo, kde spolu příjemně prožijeme další noc…
Nedovedl jsme si představit, jak moc mi bude scházet „obyčejná kočka“...

A co by k tomu snad řekla Amanda ?

Amanda, mainská mývalí

Tak jsem tě přišla navštívit. Abych se rozloučila. Jo, ano, skutečně se ti jenom zdám, včera jsem přece odešla natrvalo. Takže zítra už doopravdy tím obvyklým ostrým mňouknutím ve dveřích od kuchyně další nový den s vámi nepřivítám, až se probereš a přijdeš dolů za mnou. Ale vlastně za mnou už ne, já tam už přece čekat nebudu…

Chci se rozloučit. Byla jsem tady s vámi sedm let a sedm dní. Pro vás je to nic moc, ale pro mě to byla půlka života a měla jsem chvilky, a nebylo jich málo, kdy jsem si říkala, že jsem sem určitě vždycky patřila. Zrovna sem a zrovna k vám. Nakonec, sami jste říkávali totéž.

Ty poslední dva měsíce to sice bylo jako na houpačce, ale děkuji vám za ně. Dali jste mi je svou péčí, když po mně poprvé sáhla smrt. Radovala jsem se s vámi, když jste měli radost, že už zase proháním ptáky po zahradě, a že obcházím svoje oblíbená místa v zahradě. Věděli jste, že s tou nemocí po mně sáhla smrt. Ale to, že se s těmi místy možná už loučím, to jste nevěděli. Že i to sobotní poležení mezi kytkami v předzahrádce bylo hlavně připomínkou těch skvělých dní bez bolesti, dní plných síly a radosti z každého nového východu Slunce, který jsem každé ráno sledovala z balónu.

Ale já už jsem to tušila. Přišlo to v pátek, tiše a zákeřně. Podlomily se mi při procházce po dvoře zadní nohy a já jsem se převalila. Za chvilku to přešlo, takže jste si mysleli, že to asi nic nebylo. Že jsem si snad jen přeležela nohu a měla jsem v ní mravence. Tak, jak se to stává i vám. Jenže to bylo jinak, smrt po mně sáhla podruhé. Ale ani tak jste to nenechali být a znovu mi pak bylo líp a trávila jsem celé dny s vámi, a celá odpoledne venku, kde jste zase byli vy se mnou.

Amanda, mainská mývalí

Díky za to, že jste mě nechali odejít z našeho domova a že jsme u toho byli všichni tři. Že jsem se neztratila v nějaké anonymní ordinaci v péči lidí, kterým na mně zase tak moc nezáleží a neskončila jsem v plastovém pytli jako anonymní nebezpečný odpad. Díky za ta jemná pohlazení, a všechnu péči před tím, než po mně smrt sáhla potřetí a stiskla mi srdce tvrdě a nemilosrdně.

Vím, že jste si přáli, abyste někdy ráno přišli na to, že už tady nejsem. Abyste se nemuseli rozhodovat, co dál. Abych odešla sama. Vím, že i tohle přání jste sami sobě vyčítali. Vím, že jste mou smrt nechtěli, vím, že jste mohli volit jen mezi špatným a špatným. Nechali jste mě dožít ve své péči až do konce a já jsem se vám odvděčila tím, že jste nemuseli volit to druhé špatné. Vím, že vás to stejně neutěšilo. Že stejně budete ještě dlouho přemýšlet o tom, jestli to nebylo předčasné. Jestli se nedalo udělat víc. No, ani s tím vám nepomůžu, to si taky musíte vyřídit sami se sebou. Když se o někoho dobrovolně a odevzdaně staráš, spojí tě to s ním napořád a toho spojení se už nikdy nezbavíš.

My kočky většinou odcházíme tiše. Po měsíční nebo sluneční pěšince na klidné hladině rybníka, po oblouku duhy. Ztrácíme se za hustým deštěm a vločkami padajícího sněhu, které zakryjí poslední otisky našich tlapek. Mizíme ve světle blesku a v jiskření umrzlého sněhu. V odlescích světla na hladině proudící řeky, v ostrém poledním jasu slunce i v temném stínu tmavé bezměsíčné noci. Prostě odejdeme a už se nevrátíme. Odejdeme odněkud, kde nás nikdo nevidí.

Přiznávám, že tohle jsem už sama nezvládla. Ono mi vlastně nijak moc zle nebylo. Sami to víte, jídlo mi chutnalo, ještě jsem dojedla to své poslední, uběhla ty poslední metry ke dveřím do zahrady, kde jsme měli společně prožít další odpoledne. A v tom to přišlo...

Jestli se ještě někdy takhle uvidíme? No, my kočky občas svoje lidi takhle ve snu navštěvujeme, pokud se naše životy doopravdy propojí. Jenom tehdy jim totiž můžeme vysvětlit všechno, co nechápali, a říct jim všechno, čemu nerozuměli.

A co bude pak, až přímky vašich životů teď ještě zdánlivě mířící do nekonečna, skončí někde v prázdnu?

No, uvidíme. Musíte si na to počkat.

A dík za těch sedm let společného života. Mrzí mě, že se kvůli mně trápíte a že já vám už nemůžu pomoct…

Ale snad by mohla přijít nějaká další, ne? Když budete dobře hledat, tak kousek ze mě najdete v kterékoliv jiné kočce, stejně jako ve mně jsou kousky všech ostatních koček. Proto můžeme být všechny stejné a přitom jsme každá jiná. Konec konců, jako vy lidi.

A teď mě omluv, teď už doopravdy půjdu.

Foto: Jaromír Müller. Klikněte do kteréhokoli obrázku a dostanete se do fotogalerie.

Jaromír Müller Neviditelný pes







KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !