8 fotografií

Kdo četl předchozí dvě povídání (první tady a druhé zde), ví už, že máme dva rozhádané morčecí sousedy Čokyho a Krtka, kteří, jak mohou, vjedou si vzájemně do kožuchů. Tento stav, bohužel, platí víceméně stále i přesto, že mladí pánové už jsou kastrovaní oba. Kdykoli jsou puštěni k sobě i ve velké ohrádce, kde by si každý klidně mohl hledět svého, mám pocit, že (tu jeden, tu druhý) hledají oba záminky pro rvačku. Jednou je to hádka o žrádlo (tu obvykle vyvolá pažravec Čokulín) anebo o domeček (to zas většinou Krtek).

Nutno podotknout, že nenadržuji ani jednomu, oba mají stejné podmínky, domečky, prolézačky, žrádlo. Jen Čokulín má nyní snížený podíl kořenové zeleniny a granulí, po čemž morčata nejvíce tloustnou, a náš malý „buřtík“ měl při posledním vážení 1220 g, což už je na morče jeho velikosti trochu moc. Krtečkovi zatím nemusím ubírat na množství stravy, nicméně ovoce nedávám raději ani jednomu. Jen opravdu výjimečně, max. jednou do týdne maličký kousek jablka anebo jen kousek pěkné slupky. Stejně je nejvíce C-vit. právě v ní.

V posledním povídání jsem zmiňovala, že Krtečka čeká drobná operace třetího víčka, které má vchlípené. Operaci už má Krtík za sebou, šlo vlastně jen o to, aby se to víčko jakoby oddálilo od rohovky a nedráždilo ji, takže mu bylo několika stehy veterinární oftalmoložkou z pražské kliniky Jaggy přišito k tomu spodnímu okraji oka. Bylo nám řečeno, že čím déle mu to tam vydrží, tím lépe, že se to pak někdy už napraví samo, jak sameček dospěje a ještě mu zmohutní hlava.

Krtek bydlí

Po této drobné operaci byl Krteček úplně v pohodě, zvládli to zařídit s páneškem spolu sami, a když jsme spolu večer seděli s manželem při mazlící chvilce s morčaty, Krteček si hověl u páníčka v náručí a spokojeně se cpal paprikou. Můj muž je zatím jediný, s kým Krtek, jak se zdá, už nemá problém. U páneška v náručí si klidně natáhne nohy a baští, přičemž se od něho nechá hladit. Začíná akceptovat už i dceru a díky bohu za to, neb jsme si museli zvyknout na denní rutinu kapání speciálních kapek do Krtečkova oka, a to většinou páneškovu asistenci potřebuji. Když to jinak nejde, jsem to schopna zvládnout i sama, protože Krtek je ten typ morčete, které, když se bojí, tak prostě na místě „zmrzne“, ale pokud mu tuto drobnou nepříjemnost dělám, je-li u manžela na klíně, je to pro něho méně stresující.

Jinak stehy pod očkem vydržely asi tak 14 dní a poté prostě jednoho dne jakoby zázrakem zmizely. Malý „chirurg samouk“ Krteček si je zjevně musel odstranit sám, ale udělal to tak šikovně, že si na tom oku ani trochu neublížil. Teď ovšem vyvstává otázka, zda už se oko srovná (srovnalo), či bude ještě něčeho třeba, ale zatím to vypadá dobře.

Krtek

Ale abych se vrátila k té kastraci. V předchozím povídání jsem psala o předpokladu, že po kastraci obou kluků by postupně měli doslova „zklidnit hormon“, a opravdu jsem doufala, že když už nad nimi nebude vládnout ten testosteron, že si k sobě nakonec tu cestičku najdou a budou se alespoň tolerovat, když ne kamarádit. S tím jsem se už jednou pro vždy rozloučila, neb to už je více než jasné, že si do oka nepadli. A právě jen kvůli té naději alespoň na tu vzájemnou toleranci bez rvaček jsem se rozhodla Čokyho zase vzít „pod kudlu“, aby byli tedy kastrovaní oba.

Den před operací jsem Čokulína večer, jako to vždycky děláme, vzala do náruče na krmení a mazlení a jak ho tak hladím po zádech, najednou cítím bouli někde na úrovni nad levou zadní nohou. Kouknu tam, nahoře na bouli bílá hnisavá (a nechutně páchnoucí) čepička. Tak jsem honem zmobilizovala páníčka, aby mi Čokyho podržel, a já tomu chudáčkovi vymačkala neskutečné množství bílého smradlavého hnusu a boule byla rázem pryč. Bylo však jasné, že to není konečné řešení, že tohle by se udělalo dozajista znovu.

Druhý den na veterině jsem tudíž požádala o vyjádření, zda je vůbec možné kastraci provést, když je zas nový problém. Paní doktorka řekla, že jde o nádor chlupového váčku, který je třeba vyříznout, jinak se bude hnisem plnit opakovaně. Nicméně oba zákroky lze prý provést v jedné anestezii a morčík to zvládne. Protože paní doktorka mi vždy poradila dobře, věřila jsem jí a za dvě hodinky už jsme si vezli domů úplně probraného (nicméně vystresovaného) Čokulína.

Doma jsem s ním ještě chvíli seděla na křesle a nabízela mu jeho oblíbené natě (petržel, kopr), na něž se okamžitě vrhl, a já věděla, že už je zase v pohodě. ATB nám po operaci paní doktorka nedala, jen Loxicom proti bolesti na nějaké 2 až 3 dny po operaci. No na ten se samozřejmě Čokulín těšil každé ráno. Už jak viděl „inzulinku“ s lékem, sápal se po ní. Dobře si od předchozí operace pamatoval, že tou divnou věcičkou chodí do hubičky sladká dobrota :-).

Čoky bydlí

Všechno bylo v pohodě po celý týden, kdy probíhalo jen ranní kapání do oka Krtkovi, pár dnů Loxicom Čokulínovi a večerní mazlení s krmením. Nic nenasvědčovalo komplikacím, Čoky se parádně zhojil po kastraci a dobře to vypadalo i na těch zádech.

Osmého dne od operace jsem však přišla z práce a Čoky měl na zádech krvavou díru! Tak volám na veterinu, nikdo to nebere, zkouším to znova – obsazeno, další pokus – nikdo nebere. Tak jsme to prostě riskli a jeli tam naslepo. Paní doktorka tam byla sama s jednou sestřičkou, měli neskutečný fofr, ale když jsem sestřičce na recepci ukázala problém, řekla, ať jí rovnou Čokyho dám, že na to paní doktorka za chvilku mrkne.

Tak jsem zase čekala. Asi po hodině mi vrátili Čokulína s ještě větší a krvavější dírou s vysvětlením, že tam bylo opravdu hodně hnisu, že si to ani možná neroztrhal sám, jak jsem si myslela já, že to mohlo i tím napětím z hnisu popraskat. Zbytky stehů mu paní doktorka odstranila, ránu odborně vyčistila s tím, že teď už se to šít nemůže, neb je třeba vyhojit zánět. Takže nyní jsme již ATB dostali (nám dobře známý Boflox) a pro jistotu i zásobu Loxicomu proti bolesti.

Čoky se tudíž začal těšit ráno nejen na dávku sladkého sirupku, ale i na chutné probiotikum se zvýšenou dávkou C-vitaminu, aby se kompenzovalo to večerní narušování střevní mikroflóry antibiotiky.

Za dva dny nato jsme šli na kontrolu, kde už jsem mohla sledovat, jak strhnout opatrně strupovitou blánu, která se přes ránu udělala (již během asi dvou hodin po prvotním vyčištění), kterak správně odstranit hnis a dočistit. Byla jsem ujištěna, že tohle jistě doma zvládnu obden, ob dva udělat a že na kontrolu máme přijít za týden.

Což o to, mně se z krve špatně nedělá a „hnusárny“ už jsem viděla horší na manželovi i na sobě, takže takovýto „morčecí prd“ zvládnu hravě, myslela jsem si bláhově. Ovšem jaksi jsem si neuvědomila, že to by také morče muselo chtít spolupracovat a držet. Paní doktorka mě ujistila, že to sundávání strupu a čistění rány morče nebolí, neboť ta granulační tkáň, která se tam postupně tvoří, není inervovaná, tudíž by mu to nemělo vadit.

Když jsem na veterině viděla, jak sestřička Čokyho drží a paní doktorka čistí a on se přitom ani necukal a ani nekvičel, věřila jsem, že to doma zvládneme ještě více v pohodě. Když tedy byl čas „operaci strup“ provést, měla jsem vše nachystáno u „mazlícího křesla“, přinesla jsem Čokulína, vrazila mu petržel a jala se „operovat“. Jak jsem ale za ten strup vzala, Čoky poskočil, ale hned se zase začal věnovat jídlu. Jak jsem ale za to vzala podruhé, Čokulín už mi vylezl málem až na hlavu a bylo mi jasné, že jen dvě ruce opravdu nestačí.

Čoky s petrželí

Poprosila jsem o pomoc Rozárku, jakožto jedinou momentálně dostupnou pomoc doma. Dcera nejdřív chytla, teď už pěkně se zmítajícího, Čokulína, ale pak uviděla krev, prohlásila, že je jí z toho zle a nemůže se na to dívat. Tak já na to, že se nemusí dívat, jen držet zvíře. Ani to se nedařilo a neobešlo se bez škrábanců na Rozčině krku.

Další „operační den“ jsem tedy již poprosila o pomoc svého tatínka. Ten si Čokulína hezky koupil petrželí, takže taťkovi stačila jen jedna ruka na přidržování morčíka, aby nikam nelezl, a já během chviličky měla sundaný strup, vydezinfikováno, vyčištěno a Čokulín ještě ani nestihl dožrat tu petržel.

Čoky měl díru v kožiše, už se hojí

Ve středu 2. 2. 2023 jsme šli na tu kontrolu a bylo nám řečeno, že už tam hnis není, že teď už se to hezky dohojí a když to bude v pořádku, že na další kontrolu už nemusíme, nicméně, ať ještě „strup“ sloupávám a čistím, dokud to nebude úplně dohojené. Tak jsme to zvládali střídavě s manželem a mým tatínkem a jednoho dne jsem sloupla strup a ejhle! Pod ním už byla pěkná nová, růžová pokožka a po díře ani památky. Uuuufffff, to jsme si všichni táákhle oddechli. :-)

Takže teď už snad máme konečně dva zdravé (a žravé) morčíky. Čokymu se podařilo zhubnout 100 g, takže už není úplný buřtík. Krteček naopak něco přibral, ale spíš celkově zmohutněl, dospěl. Letos v květnu mu vlastně bude rok, takže teď už vypadá jako „chlap“. S Čokym jsou tak strašně rozdílní. Čoky se svou dlouhou „krysí tlamičkou“, hladkou srstí a velkým zadkem, Krtek zase s mohutnou širokou kebulí, rozježenou hrubou a strašně hustou srstí, skoro nevypadají, že patří k jednomu druhu zvířat.

Krtek a Čoky

Když dopisuji toto povídání, říkám si, že možná přece jen nějaká naděje, že se ti dva „rozhádaní strejci“ nakonec nějak domluví, ještě je. Někdy spolu v ohrádce zvládnou být, aniž by si sebe navzájem všímali, jindy se sice pořád hádají, ale je pravda, že už docela dlouho se opravdu neporvali, takže to nakonec pořád ještě nevzdávám :-).

Foto: Eva Zvolánková