13 fotografií

V předchozím povídání o morčátkách jsem avizovala pokračování, jak jsme pořídili Čokulínovi spolubydlícího. Jak jsem psala, vybrali jsme si čistokrevného mladého samečka plemene US Teddy v azylu, kde čekal na nový domov.

S pánem z azylu pro králíčky a morčátka jsme si domluvili termín předání Raráška, což je jeho skutečné „papírové“ křestní jméno, na 02. 11. 2022. Já bohužel musela být v práci, tudíž pro Raráška jela dcera s dědečkem. Odpoledne mi ale přišla do mobilu fotka, že už je morčík doma.

První, co mě napadlo, když jsem to foto uviděla, bylo, že vypadá jako krtek. Zavolala jsem Rozárce a hned jí to řekla a ona na to: „To je vtipný, mami. Přesně tuhle přezdívku prý měl v azylu!“ Původně bylo v plánu, že Raráška překřtíme podle plemene na „Teddyho“, ovšem po tomto sdělení se z něj rázem stal definitivně Krtek či něžněji Krteček (a pokud tropí nějakou neplechu, tak Krtouš či Krtinec :-)).

Jakmile jsem přišla domů z práce, přinesla jsem Čokyho. Rozi měla Krtečka na klíně a já jsem k němu přistrčila Čokyho, aby si k němu „pod dohledem“ čuchnul. Natáhl se jeho směrem, ale protože uviděl připravenou travičku a pampelišky, rázem se začal zajímat o žrádlo. Tak jsem mu něco trochu dala z ruky. Čoky se cpal, jako kdyby týden nejedl. Rozi zkusila nabídnout Krtečkovi, ale ten seděl jak zmražený na klíně a nechtěl vůbec nic.

Vypustili jsme pak s Rozi oba kluky najednou do předem připravené ohrádky.

Považovala jsem za správné kluky seznámit na zcela neutrální půdě, kterou ani jeden neznal, aby oba měli stejné výchozí podmínky. Čoky okamžitě vlezl do nejbližšího domečku a Krteček opět „zamrznul“ téměř tam, kam jej Rozi postavila. Měla kluky stále pod dohledem u sebe v pokojíku a já si šla po své práci. Asi za hodinu mi přišla dcera říci, že se mám honem jít podívat, že se Krteček otočil směrem ke vchodu do domečku a s Čokulínem si tam tiše povídají (vydávali takové to tiché vrzání a pokvikávání, co už dobře znám od všech předchozích morčat).

Ačkoli už jsem měla zhlédnutých pár videí na téma morčecí komunikace, nebyla jsem v tu chvíli schopna říci, zda šlo o „přátelský seznamovací pokec“ anebo si nadávali. Na mě to dělalo dojem, že to je takové zatím oťukávání bez zjevné agrese. Něco jako „neznám tě a nevím, co od tebe čekat, tak radši nebudu dělat nic“.

Když jsem pak znovu s Rozi otevřela dveře k ní do pokoje, Krtka zrovna jakoby píchlo šídlo, otočil se k Čokymu zadkem a vystřelil přes celou ohrádku k protějšímu domečku. Čokulín čekal jen pár vteřin a vyrazil za ním. Oba zapadli do jednoho domku a nějakou dobu tam spolu úplně v klidu seděli. Já si šla opět po své práci a po nějaké době zas přiběhla Rozárka, že ti dva se tam spolu honí a jeden druhého se snaží rafnout do zadku. Když jsem se do pokoje vrátila s ní, viděla jsem už jen, jak mizí každý do jednoho domečku.

Zas nějakou chvíli si „trucoval“ každý ve svém, ale Čoky udělal první odvážný krok ven a vydal se za Krtkem. Strčil k němu hlavu, avšak ihned dostal důrazně vynadáno, což zjevně nečekal (ani my ne), a tak se stáhl a skoro vycouval zpět do protějšího domku. Po chvíli to zkusil znova, ale se stejným výsledkem, jako prve. Rozárka prohlásila, že se na to nemůže dívat, že je jí Čokulína líto a jde si ho pochovat. Čokulín ale zrovna, což chápu, na mazlení naladěn nebyl, a tak prokličkoval pod rukama, na nic už se Krtka neptal a rovnou se nacpal k němu do domečku. Ten ho však kupodivu nevyhodil, ale spokojeně se tam spolu usalašili a zůstali.

Řekla jsem dceři, ať je teď jen po očku pozoruje, ale nechá je v klidu si zvykat. Po nějakém čase to zas Rozárce nedalo a šla se podívat blíž, načež přilítla za mnou do kuchyně: „Mami, Krtkovi snad něco je, něco divného kouká z domečku, nevím, co to má na zadku! Nebo je to čumák? Pojď tam honem se mnou!“ Když jsem se koukla blíže, musela jsem se smát, neboť to divné, co Rozi viděla a nevěděla, co to je, byl Krtečkův genitál. Smích mě však rázem přešel, protože jsem toho prcka pohladila nad zadečkem po srsti, ale ani se nepohnul, navíc bylo vidět, že leží na boku s nožkami do strany, opřenými o domeček. „Šmarjá, on je snad tuhej!“ vyhrkla jsem a s obavami sundala z kluků domeček.

Obavy však byly zbytečné. Krteček prostě zřejmě jen zmožen předchozím stresem musel opravdu usnout, že ho vzbudilo až to sundání domečku a moje pokusy zjistit, zda dýchá. To se rázem postavil na všechny čtyři a chvilku tak s Čokym jen zkoprnělí stáli, než se rozhodli, že půjdou odpočívat do druhého domku, kam vzápětí spolu (už poměrně rychle) zalezli.

Morčata Čoky a Krteček zkoprnělí po odklopení domečku

Uf, to jsme si s dcerou oddechly. Nikdy předtím jsem totiž neviděla, že by nějaký hlodavec odpočíval v poloze úplně na boku s nohama do strany. Takto jsem viděla ležet vždy jen mrtvá zvířátka. (I chudáčka Tofínka jsme uložili do hrobečku na zahradě v této poloze, v níž ho manžel našel poté, co dodýchal).

Všechna naše předchozí morčata, když odpočívala, si ulevovala maximálně tak, že si tzv. „lehla na kýtu“. (Taková ta poloha s vystrčenou jednou nohou do strany, kterou tak rádi používají psi a na zkouškách se za takové lehnutí strhávají body. :-) Takže Krtek musel být z toho všeho celodenního cestování a několikeré změny prostředí opravdu hodně unavený a vyčerpaný, když sebou takhle „praštil“.

Toho večera se událo ještě pár věcí, které mi Rozárka nahlásila, neboť já neměla čas sedět celé odpoledne a večer u ohrádky a sledovat průběh seznámení. Například to, že v jednu chvíli se prý domeček začal otřásat, aby vzápětí odletěl přes půl ohrádky a skončil na střeše. Poté prý následovala ještě jedna honička se snahou o rafance do zadnic, ale pak se to uklidnilo. Oba kluci se začali věnovat jídlu, každý něčemu jinému. Čoky pak přišel ke Krtkovi, hravě ho šťouchl čumáčkem za ucho a šel si zas po svém.

Díky „létajícímu domečku“ jsme zjistili, že bude nutné udělat úpravy na současných domečcích. U jednoho ze stávajících jsem probourala mnohem větší vchod a místo druhého pořídila velký proutěný se dvěma vchody. Nyní již vím, že ani ten proutěný není ještě ideál. Zkušení chovatelé morčat doporučují jako ideální domeček cosi, co připomíná autobusovou zastávku – čtyři „nohy“ a nad nimi střecha. Přes to lze pak třeba přehodit kus látky, aby se morčátka více cítila krytá, ale na druhou stranu, aby mohla kdykoli rychle opustit prostor, kudy se jim chce. Dá se tak vyvarovat zbytečných rvaček mezi momentálně znesvářenými zvířátky a také, pokud je potřeba, snadno na morčátka vidíme i my.

První noc Krtečka v jeho novém domově byla zjevně klidná, neboť domečky ráno v pořádku stály a oba kluci byli zalezlí v jednom z nich. Přes noc se tedy zjevně odehrávalo především krmení a vyměšování, neboť většina trávy a granulové směsi s bylinkami, i část sena byla zbaštěna, a mistička, v níž ještě večer byla čistá voda, připomínala žumpu a bobky byly rovněž po celé ohrádce, ale nejvíce za ní (těsně za plotem).

Většina morčat jsou prostě čuňátka, nicméně paradoxně milují čistotu, takže pokud to jde, odkládají bobky tam, kde nespí. Jako záchod si však často vybírají roh svého ubytování, takže pokud jim do rohu dáme domeček, je pravděpodobné, že si tam také nadělají. U nás mají nyní kluci domečky jeden v rohu, jeden při stěně. V tom rohu bývá častěji Čoky a většinou tam odpočívá a nekálí. Krtek naproti němu má rohy na kálení volné, ale zatím si takřka vždy nadělá i do domečku.

Protože to tedy vypadalo z našeho pohledu po první noci hrozně v pohodě, troufli jsme si nechat kluky spolu následující den už bez dozoru. A že to byla chyba, jsem zjistila hned po příchodu z práce. Čoky byl zalezlý v domečku a Krtek, který se do té doby promenádoval po ohrádce, tam přede mnou zalezl též, ovšem do svého. Když jsem si vytáhla Čokyho na mazlení, všimla jsem si otevřeného krvavého šrámu vedoucího od jeho levé nosní dírky dolů přes celý pysk. A do prčic – kluci se porvali! Zkontrolovala jsem pak hned Krtka, ale ten neměl nic. No aspoň něco.

Ránu jsem Čokymu vydezinfikovala Betadinou a čekala, co to bude dělat dál. Na šití to naštěstí nebylo. Kluky jsem samozřejmě rozdělila kovovou mříží, aby na sebe viděli a cítili se, ale nemohli si ublížit. Druhý den jsem pak s obavou sledovala Čokyho tlamičku, která byla v místě poranění mírně oteklá. Znovu jsem vydezinfikovala. Další den už ale otok opadl a rána se začala hojit, byť ten pysk vypadal hrozně. Kluci však zůstali oddělení mříží a já začala projíždět internet a studovat, co jsme udělali špatně a jak to napravit.

Od několika přátel a známých, kteří mají s morčaty více zkušeností než já, jsem získala spoustu informací, ale mnohdy zcela protichůdných. Holt asi v závislosti na jejich vlastních zkušenostech. Jedna kamarádka třeba říkala, že by sžívání nemělo trvat déle než pár dnů, pán z azylu pro hlodavce zase, že to někdy může trvat i měsíce. Jedna rada říkala, že je nejlepší dát spolu dohromady morčata hned, ať si to vyříkají, další zase že nejdřív mezi ně dělící stěnu, ať se vidí a cítí, ale nemohou ještě k sobě, a stěnu odstranit až za delší dobu. No byla jsem z toho všeho zmatená, a čím více získávám informací, tím více mi celý chov morčat začal připadat jako velká věda a skoro jsem propadla depresi, zda vůbec vlastně dokážu vytvořit těm tvorečkům vhodné prostředí, aby byli skutečně spokojení a šťastní.

Dokud k nám nepřišel Tofínek s Čokym, nikdy předtím jsem neměla dvě morčata, ale vždy jen jedno, které bylo vymazlené, hodně jsem se mu věnovala a měla jsem pocit, že je spokojené. A najednou se dozvím, že morče by nikdy nemělo být chováno jednotlivě, neboť jde v podstatě o týrání živočicha, který, aby byl opravdu šťastný, musí žít minimálně ve dvojici, ale ještě lépe 3 a více. Ach bože! Tak já jsem kdysi týrala svá morčátka, protože jsem jim nedopřála parťáka. Jedno z mých předchozích morčat se aspoň skamarádilo s kotětem, ale žádný jiný druh nedokáže morčeti nahradit jeho vlastní.

Čoky se chová

Protože před Tofínkem a Čokym jsem měla postupně zkušenost se třemi morčaty, myslela jsem si, že péči o kluky zvládneme bez nějakého studia a vystačíme si s tím, co už vím. Ovšem když se Čoky začal svého nového spolubydlícího Krtka bát a museli jít od sebe, došlo mi, že vím fakt houbeles a musím mnohem více začít studovat morčecí verbální i neverbální komunikaci.

O psí řeči si můžete přečíst spousty knih a některé jsou skutečně kvalitní, ale sehnat literaturu nebo aspoň nějaké relevantní informace o komunikaci morčat už tak snadné není. Naštěstí jsem narazila na internetu na několik kvalitních videí a článků od lidí, kteří o morčatech skutečně něco ví, a tak jsem jednu téměř celou noc strávila sledováním videí influencerky Alue a čtením článků paní Renaty Hájkové a za psaní poznámek si to vše snažila dosadit do vzorce „Čokulín – Krtek“. To, že ráno půjdu do práce jak „sůva s nudlí“, mi bylo jedno.

Krtek se také chová

Dovodila jsem si, že možná byla chyba pořídit Čokymu kamaráda, který je nyní v „pubertě“, neboť teď má právě to období, kdy se potřebuje vůči někomu vymezovat. Měli jsme zřejmě zvolit mnohem mladší mláďátko, s nímž by sbližování pravděpodobně prošlo mnohem snáze. Čoky je sice trochu lekavý, ale ve vztahu se svým taťkou Tofíkem byl nekonfliktní a otravoval jej jen velmi výjimečně.

Tofík byl pro Čokyho navíc zřejmě opravdu jako rodič – náhrada za mámu, od níž musel být oddělen hned, jakmile začala pevná strava v jeho denní porci převládat. Tehdy byl umístěn k tatínkovi, který jej, dle slov kamarádky, přijal takřka okamžitě a byl k němu od té doby mimořádně tolerantní. Choval se k Čokymu i ochranitelsky, prcek u něj hledal oporu, kdykoli se bál, a Tofínek nikdy neodmítl. I když pak Čoky taťku o kus přerostl, k žádným rvačkám mezi nimi nedocházelo, a to ani poté, co Čoky pohlavně dospěl. Jen jednou jsme byli svědkem jakési drobné strkanice, kterou vyvolal Čoky, ale nikdy potom už jsme nic podobného nezaznamenali. A i v posledních chvílích Tofínkova života byl Čoky s ním. Manžel jej našel přituleného k jeho již bezduchému telíčku...

Mezi morčaty to tak skutečně chodí, že dospělý samec přijme i stejnopohlavní mládě většinou bez problémů, ale už se prý málo vidí, aby ten zcela bezproblémový vztah vydržel i poté, co prcek dospěje. Vztah Tofínka s Čokym byl tedy v tomto ohledu možná celkem výjimka.

Ćoky v chovacích lázních

V soužití s Krtečkem je ale od počátku znát značný napnelismus. Kluci měli na pár dní každý svou vlastní ubikaci, a pak jsme je začali zase zkoušet spojovat vždycky na chvíli spolu do ohrádky. Natáčím si videa a pak si je procházím znovu a snažím se rozklíčovat, co který z nich říká a co si asi myslí.

Když jsme je zase začali spojovat, dělalo to na mne zprvu dojem, že Čoky by se celkem rád kamarádil, ale zároveň se bál už pustit si Krtečka k tělu, a tak na něj cvakal zuby a „vrčel a trčel“ (ozýval se hlubokým „vrrr, trrr“). Krtek mu buď odpovídal stejně, anebo na to kašlal a snažil se ho otravovat dál. To pak Čoky vždy utekl na druhou stranu ohrádky, kde třeba zuřivě začal něco okusovat. Krtek se obvykle v takovém případě taky pustil do nějaké podobné činnosti. Chvilku dělali, že nic, jenže zatímco Krtek byl v takové chvíli vcelku uvolněný, Čoky byl stále napůl ve střehu a více či méně ježil hřbet. Pokud ho krtek otravoval moc a nepomáhalo ani varovné cvakání zubů a „trčení“, Čoky často zíval. Osobně se domnívám, že v jeho případě by to mohl být možná konejšivý signál, se stejným významem jako u psů. Krtka jsem na Čokyho viděla zívnout jen párkrát, zatímco Čoky to dělá často, pokud ho Krtek otravuje. Myslím, že to, co Čoky dělá, není žádné ukazování zubů soupeři ve smyslu „machrování“, ale spíš snaha toho druhého opravdu uklidnit, protože Čoky po Krtkovi sám od sebe nejde a nesnaží se ho rafnout.

Morčata Čoky a Krteček

Pokud někdo zkouší prudit, je to vždycky Krtek, kdo si začíná. Začala jsem proto přemýšlet o tom, zda by nemohla pomoci kastrace. Vyptala jsem se na to zkušených a dostala i kontakt na specialistku přes hlodavce. Ono se to nezdá, ale veterinářů, kteří morčata opravdu umí, je docela málo, neb udělat si příslušné atestace, to také něco stojí, a kočky a psi prostě „vynášejí víc“. Takže těm hlodavcům a tzv. „exotům“ se pak obvykle věnují skuteční nadšenci. To, že má ale někdo k těm zvířátkům vztah, ještě neznamená, že musí být i dobrý doktor, ba co víc, i chirurg. Operace tak drobných tělíček je vcelku „hodinářská práce“ a i anesteziolog musí být velmi zkušený, neboť morčata lze operovat pouze v inhalační narkóze. Takže když to shrnu, byla jsem opravdu ráda, že jsem dostala kontakt na skutečnou odbornici, MVDr. Marii Lietavcovou, která dokonce ordinuje jen asi čtvrt hodinky autem od nás.

Krteček byl tedy objednán na kastraci a bylo mi řečeno, že ještě ani v případě Čokyho není na to pozdě a mohlo by to postupně pomoci vyřešit vztahy mezi kluky, objednala jsem tedy oba kluky na jeden termín. Jak to pak bylo dál, už je ale námět na další povídání, takže to zase příště. :-)

Krtek je náš

Úplně na závěr chci touto cestou ale ještě vyjádřit poděkování panu Tomáši Novákovi z azylu Králíčci a hlodavci v nouzi z.s. za to, že nám Krtečka dovezl a že jejich organizace pomáhá zvířátkům v nouzi a pěkně se o ně stará. Součástí adopce Krtečka byla i propracovaná smlouva, kterou jsme se jakožto „adoptivní rodiče“ zavázali o zvířátko správně pečovat a poskytnout mu přiměřený prostor atd., jakož i podmínka, že nebudeme-li se o něj v budoucnu moci starat, ujme se ho zpět azylová organizace, no zkrátka všechno ve prospěch toho zvířátka. My se určitě Krtečka nevzdáme a máme ho rádi, nicméně je skvělé, že součástí adopce je i taková smlouva, která nového majitele zavazuje, aby se snažil pro to zvířátko udělat to nejlepší.

Proto pokud někdo budete uvažovat o pořízení morčátka či králíčka a přitom netrváte na žádném konkrétním plemeni, mrkněte nejdřív na stránky nějakého azylu. Člověk by neřekl, ale, stejně jako pejsků a kočiček, je i spousta „ušáků“ a „myšek“ bez domova, kteří na něj čekají a uvítají, pokud si je vezme někdo, kdo jim bude moci poskytnout dobrou péči i dostatek lásky. Nadšenci, kteří provozují azyly pro hlodavce, se totiž sice o všechna ta zvířátka dobře postarají, zajistí jim kvalitní ubytování, stravu i zdravotní péči, ale už jim většinou nezbývá příliš čas na to se s nimi mazlit a ochočit je natolik, aby se v přítomnosti člověka cítila opravdu dobře. Takže máte-li možnost nějakému takovému zvířátku pomoci, udělejte to.

Psáno 25. 11. 2022

Foto: Eva Zvolánková