5 fotografií

Již dříve jsem tu psala o našich dvou morčících Tofínkovi a Čokym. Tento článek jsem se ale rozhodla napsat proto, že až když nám Tofínek onemocněl, zjistila jsem, jak málo jsem toho předtím o morčatech věděla, přestože jsem jich před kluky měla již několik. Chci se tedy s vámi podělit o svou zkušenost, abyste vy, co třeba pořízení morčátka zvažujete anebo je už doma máte a jste na tom stejně jako já předtím, věděli, na co si dát pozor už při samotném výběru morčátka a při následné péči.

Tofínek i Čoky byli členy naší domácnosti od července 2021. Dlouho byli zdraví a spokojení, ale koncem března tohoto roku jsem začala na Tofínkovi pozorovat, že trochu zhubl a také začal poměrně dost línat. Nelíbilo se mi to, ale protože se choval jinak vesele, s chutí baštil, neplašila jsem se. Dnes však vím, že jsme měli na veterinu jít již tehdy. Bohužel jsme se však ke specialistce na hlodavce vypravili až ve chvíli, kdy se Tofínkovi na tváři začala tvořit boule. S morčátky a jinými hlodavci je totiž důležité chodit opravdu ke specialistovi; veterinář bez specializace na hlodavce vám obvykle ve skutečnosti pomoci nedokáže.

S Tofíkem

Paní doktorka tedy Tofínka vyšetřila a zjistila, že má v tlamce jednak velký absces, ale především, že má vadu čelisti, v důsledku níž mu takřka žádný ze zubů neroste správně, tudíž se i nerovnoměrně obrušují. Čelist Tofínka je však prý tak křehká, že s tím nelze nic dělat a že nyní se dá jen ulevit léky na bolest a dříve či později bude nutná euthanázie, neboť jde v tomto případě o neřešitelný problém. Protože Tofínek měl ještě stále chuť do života a Čokulín by byl bez něj nešťastný, řekli jsme si, že zkusíme ještě udělat vše proto, abychom mu život prodloužili do té doby, dokud ještě bude stát za to ho žít.

Analgetika a protizánětlivý lék, který Tofínek dostal, zřejmě způsobily, že absces za několik dní praskl. Dokrmovat ze stříkačky umělým senem jsme nemuseli, neboť Tofínek jíst zvládal sám. Pokud by ale býval žrát nechtěl, dokrmování by bylo nezbytné. Pokud morče totiž již třeba jen půl dne nežere, dochází u něho poměrně rychle k selhávání orgánů, což pak již vede k nevyhnutelnému konci. Jinými slovy, morče musí zkrátka „žrát pořád“.

Tofík

Po prasknutí abscesu se náš Tofínek doslova rozežral a trochu se zase spravil. Začali jsme proto věřit, že má přece jen ještě šanci. Dodávali jsme mu vitamíny, zejména C vit., ve zvýšeném množství a uběhlo celé jaro i léto a Tofínek byl pořád dobrý. Až koncem října to začalo znovu. Tofínek začal méně jíst, výrazně zhubl a přes veškerou péči a vitamíny bylo jasné, že se blíží konec a budeme muset na veterinu na poslední rozloučení. Jeho zoubky totiž přerostly v některých místech natolik, že mu to jídlo zkrátka již pořádně nešlo. (Podle ošetřující veterinářky měl tu hubičku tak křehkou, že by se prý bála nějaké zbrušování zubů vůbec zkoušet.) Přesto všechno byl ale mazlivý a bylo vidět, jak se snaží. My jsme se snažili též, ale bohužel jsem nemohla být s morčaty neustále (větší část dne jsem v práci). A také nejsem z těch, co by se snažili za každou cenu udržet život zvířátka, kterému již stejně pomoci není.

Objednala jsem tedy Tofínka v pondělí 31. 10. 2022 narychlo na poslední rozloučení na veterinu, aby mohl důstojně odejít. Měli jsme tam být odpoledne, ale Tofínek nám už dopoledne usnul navěky v domečku, přitulený k Čokymu. Tak je také manžel spolu našel, když je šel zkontrolovat.

Tak má Tofínek své místo na zahradě pod novou chryzantémou, kterou jsem mu koupila, a již odpočívá v pokoji. Dožil se pouhých 2,5 roku. S jeho zdravotním problémem, který byl, podle veterinářky, vrozený, se prý opravdu nedalo nic dělat. Ovšem morčata mohou trpět řadou problémů spojených se zoubky, které řešitelné jsou, a je tedy třeba, aby o nich člověk věděl a tu tlamičku jim pravidelně kontroloval, zda je vše v pořádku.

Zuby morčatům neustále (a také poměrně rychle) dorůstají, tudíž je nezbytné, aby si je neustále obrušovala konzumací vhodné potravy. Zapomeňte rovnou na tvrdý chléb a jakékoli jiné pečivo. Ani takový ten „hlodací kámen“, co se prodává, není vhodný. Kupodivu nejlépe si morčata zuby brousí konzumací sena, kterého musí mít neustále dostatek. Jako doplňkové krmivo je vhodná nevodnatá a nenadýmavá zelenina, kvalitní bezobilné (!) granule speciálně pro morčata a nic se nezkazí ani sušenými i čerstvými bylinkami (v rozumném množství) a různými těmi tyčinkami na okus, ale musí jít opět o kvalitní produkty neobsahující obilí a neměly by být lepené medem. A těch pochutin navíc by morčata neměla dostávat příliš. Ona totiž umí být pěkně zmlsaná, a pokud jim neustále nabízíte něco „lepšího než seno“, pak se vám na ně třeba také vykašlou, což je ale pro ně cesta do pekel.

Skutečně kvalitní seno by mělo být alfou a omegou morčecí stravy. Naši kluci naštěstí nikdy neměli žádný problém s jakoukoli zeleninou, ale dostávali vždy trochu, tudíž jsem tak naštěstí nemusela řešit nadýmání, průjem apod. proto, že třeba snědli ledový salát nebo zelenou okurku. Tato zelenina pro ně totiž vhodná, jak jsem se až se zpožděním dozvěděla, vůbec není, protože nejen že pro morčata obsahuje jen mizivé množství využitelných vitamínů a minerálů, ale především je právě hodně vodnatá, což může způsobit bolestivou plynatost i průjem.

Z vlastní zkušenosti i od spousty přátel a známých, co také morčata mají, vím, že leckdy jsou to „popelnice“ a zdánlivě snesou „všechno“, ale rozhodně není radno experimentovat a riskovat, že zrovna to naše morče „popelnice“ nebude. Pokud jde o ten salát, tak když už, je vhodný římský, ale rovněž v omezeném množství (občas lupínek, dva pro chuť). Bez rizika je prý pouze mrkev, celer, petržel v kořenové formě. I nať je možné dávat, ale tu již opět omezeně. A čerstvá voda je samozřejmostí a měla by to být měkká voda, pokud možno ještě prohnaná přes jemné filtry.

V sezóně od jara (kdy již v noci nemrzne) je zeleninu lepší z větší části nahradit trávou, ale také jen v omezeném množství, aby byla morčata i nadále ochotna konzumovat seno. Trávu lze pak dávat zase jen do prvních mrazíků, kdy je potřeba zase přes zimu přestat, neboť přemrzlá tráva je již pro morčata nebezpečná.

Ale abych nezapomněla, tak ještě něco k tomu výběru morčátka... My jsme v případě Tofínka s Čokym na výběr měli pouze tak, že si je buď vezmeme, anebo ne, a kamarádka, která je potřebovala udat, by pro ně musela hledat jiný domov. Chtěli jsme je (resp. dcera), tak jsme si je vzali.

Ještě s Tofíkem

Než nás ale opustil Tofínek, už pár dní předtím jsme věděli, že Čokulín bude brzy potřebovat nového parťáka. Aby nebyl dlouho sám, dcera proto ihned, jakmile bylo zřejmé, že je to s Tofínkem opravdu zlé, rozhodila sítě a začala pátrat po internetu po vhodném morčátku, které by se k Čokymu hodilo. Bylo jasné, že to musí být také kluk, neboť rozšiřovat chov rozhodně v plánu nemáme.

Rozhodně by nás ale ani nenapadlo jít si pro nového Čokyho parťáka do „zverimexu“ a nedoporučuji to vůbec nikomu, kdo o pořízení morčátka uvažuje. Kdysi jsem jedno morče z obchodu měla a první, co se stalo po jeho příchodu k nám, bylo to, že náš údajný sameček Čárlí porodil(a) několik mrtvých, nedonošených plodů, které se pokusil(a) sežrat. Z Čárlího byla tedy Čárlina. Po tom potratu jsme ji raději nechali prohlédnout veterinářem, který zjistil, že má navíc ještě svrab. Takže následovalo další léčení. A pokud se podíváte na internetové diskuse o morčatech, zjistíte, že podobné zkušenosti popisuje každý druhý, kdo si pořídil morče ve zverimexu.

Dalším důvodem, proč morče ze zverimexu opravdu nepořizovat je ten, že ve většině prodejen ta zvířátka žijí a jsou prezentována v naprosto nevhodných podmínkách. Nikdo se jim tam obvykle nevěnuje, nesleduje jejich zdravotní stav, často jsou samci a samičky dohromady, takže donést si domů již březí samičku není nic výjimečného. A co jsem viděla zatím já (a potvrzuje to i spousta dalších lidí napříč internetem), velmi často bývají morčata ve zverimexech ubytována se zakrslými králíčky, což je rovněž úplně špatně. Morčata jsou ve vztahu ke králíkům doslova magnetem na chycení „kdejakého fujtajblu“. Někteří lidé, kteří chovají králíky pro maso, proto ještě dodnes strkají do králíkárny i morčata jako jakýsi „katalyzátor nemocí“, což je otřesné a smutné.

Když si tedy chceme pořídit morče, měli bychom si ho nejprve dobře prohlédnout. Musí už od pohledu vypadat vitálně, mít lesklou srst (pokud tedy nejde o plemeno, které ji přirozeně lesklou nemívá), čisté oči, pokožku, okolí konečníku, uši, je dobré se podívat také na zoubky, zda jsou rostlé správně. A když si zvířátko pochováte, neměly by vám rozhodně v ruce a na oblečení zůstat chomáče chlupů. (Sem tam chloupek je ale normální). Morče by také mělo být hezky oblé (nikoli však tlusté).

A pokud počítáte s tím, že morčátko bude opravdu vaším kamarádem a mazlíkem, je dobré se při pořízení zaměřit i na povahu. Každé morče je totiž jiné. Některá jsou milá a kontaktní, jiná zase plašani, kterým ani při vaší nejlepší snaze o ochočení chování a hlazení příjemné nebude. Většina morčat si na člověka při troše trpělivosti nakonec zvykne, ale takových, které k vám radostně přiběhne na zavolání, je pravděpodobně méně, než těch, „plašánků“. Náš Čokulín je s námi už skoro rok a půl a dodnes jsme ho nedokázali naučit, že se nemusí bát, když ho vyndáváme z ubikace. Nikdy se to neobejde bez trochy „lovení“. Pokud už ale je v náručí, hlazení je mu příjemné a vezme si bez problémů z ruky cokoli, co mu chutná, a klidně baští na klíně. Morče, které se člověka bojí, si od něho nic k jídlu dobrovolně nevezme.

Kamaráda pro Čokyho jsme se nakonec rozhodli osvojit z azylu Králíčci a morčátka v nouzi z Benešova u Prahy, odkud si tehdy kamarádka vzala jako mláďata Tofínka (aniž by věděla, že je to kluk; tehdy to špatně poznali i v tom azylu) a jeho pozdější krátkodobou partnerku – maminku Čokyho.

Čoky

Rozárka mrkla na web azylu na nabídku zvířátek k osvojení a našla hned tři kandidáty, zdravé mladé kluky, z nichž jasný favorit byl tehdy teprve čtyřměsíční sameček Rarášek plemene US Teddy, který byl umístěn do azylu poté, co byl jistý chovatel nucen zrušit chov, a navíc prý prcek také přišel o svého parťáka a je mu smutno.

Morčata by totiž nikdy neměla být chována jednotlivě, ale vždy minimálně ve dvojici, což samozřejmě předpokládá i dostatečně velkou ubikaci (metrová klec je opravdu málo). Zkušení chovatelé morčat říkají, že nejlepší je mít jednoho kastrovaného samečka a k němu malý harém tak dvou či tří samiček. Naše podmínky na toto uspořádání ale nastavené nebyly; k našemu nekastrovanému, nicméně celkem mírnému Čokulínovi připadal v úvahu zase jen další sameček. Ale o tom je zase další část povídání, která se tu časem také objeví...

A závěrem této části povídání si dovoluji pro ty, kteří by rádi zjistili o morčatech maximum relevantních informací, uvést odkaz na webové stránky paní Renaty Hájkové, dlouholeté a velmi zkušené chovatelky, která však morčátka nerozmnožuje, ale zachraňuje ta, o něž není zájem, a současně šíří osvětu o správné péči o ně. Paní Renatě rovněž patří i mé velké díky za ochotu poradit po telefonu, pokud si s něčím nevím ohledně morčat rady.

Foto: Eva Zvolánková