První článek o Bubince, kde se jí ještě říká Cinďule, najdete zde a druhý, kde už se zove Bubrdle, tady.

Když k nám Bubinka loni přišla a prošla veterinární kontrolou, povzdychl si tehdy náš pan veterinář nad její boulí na pupíku. Nelíbila se mu, ale vzhledem k tomu, že byla Bubi čerstvý přišlík a nevědělo se nic, ani kolik jí je let, ani jak na tom je obecně, nevědělo se vůbec nic, tak jsme dostali za úkol bulku pozorovat.

Bulka nedělala nic.

Bubrdle dělala věcí spoustu. Naučila se chodit na volno, hezky poslouchat, trošku si hrát, trošku aportýrovat, dlabat maso, být doma a neřvat, kámošit se s ostatníma i s kocourem, užívat si života a dohánět věci, které neznala. Stala se plnohodnotnou součástí naší smečky. Ve velmi krátkém čase.

Tali, Bubi, Rumouš a Mouses

No a měsíc ubíhal za měsícem a byl to rok, co k nám tahle malá rezatá rebelka přišla. A přesně kolem výročí, kdy jsme si ji přivezli jsem pozorovala, že něco není úplně v pořádku. Ale to hlavně doma. Venku pochopitelně neměla na potíže čas. Řídí se totiž neustále svým heslem „FPŘÉÉÉD!“, i když už to má pod kontrolou, a jak jsem psala, chodí hezky nahatá, tedy bez vodítka či stopovačky. Ale doma byly momenty, kterých si všiml i páníček, že prostě nebyla ve své kůži.

A den na to přijdeme domů, vyřítí se trojhlavá ohaří saň, přivítáme se a... Bubi zvadla. Aha! Takže to máme problém už opravdu a mažeme na veterinu.

Brtnik vypadnul s Rumíčkem a Tali na chvilinku ven, aby se mohli vyvenčit, a já zůstala s Bubinkou. Která se mi zanedlouho sesula k nohám a byla K.O. Mrtvý pohled, odevzdaný výraz. Jako by se propadla.

Očima jsem přivolávala ty tři, abychom vyrazili. A museli jsme jet jinam než k našemu panu doktorovi, protože ten měl zrovna volno. Nemělo tedy cenu vozit Bubinku do Prahé, když by to bylo k někomu neznámému, jeli jsme do blízkého městečka. Pánik vzal nebohou Bubinku do náruče, odnesl ji do auta a jelo se. Řídila jsem já. Brtnik měl tou dobou rozšmelcovanou nohu z pádu do výkopu.

Dojeli jsme na veterinu a já doběhla zjišťovat, jak to tam chodí, zda nás vůbec vezmou - v čekárně lidi a blížil se konec ordinační hodiny, a já řekla na recepci, s čím jsme přijeli. Paní recepční nás šla nahlásit do ordinace a tam nás vzali přednostně.

Bubi vypadala fakt hrozně. Aby taky ne. Měla totiž nejen hodně vysokou teplotu, ale taky zanícenou tu zpropadenou bulku. Něco se skrytě zřejmě dělo a pak to takhle propuklo téměř v momentě - ještě ráno to byl zcela jiný pes. Pan doktor bulku propíchl a zároveň píchl antibiotika. A pravil, že nás nejspíš čeká operace.

Věděla jsem to, ale... prostě... tohle je velká věc, velká operace, Bubinka má svůj věk. Bála jsem se hrozně toho, že ji čeká velké a složité hojení, že třeba pak, až se dohojí, neuplyne moc času a problém se vrátí v o to horší variantě, že se do toho sáhne. Co když ji připravím v jejím věku o hezké dny?

Konzultovala jsem to s lidmi kolem sebe a pochopitelně hlavně s naším panem veterinářem. Kam jsme se pak i přesunuli na samotnou operaci. Nejen proto, že zná dobře všechny naše psy, že měl Bubi v rukou od začátku. Taky ale proto, že náš pan veterinář je velmi, velmi zdatná švadlena! :-) Nejde teď ani tak o to, zda umí, či neumí křížkový steh, ale! Že při šití používá steh plastických chirurgů, kdy je rána šitá nejen - logicky - vstřebávatelnými stehy, ale je šitá dovnitř. Pes nepřijde s tou obří sešitou ránou, dostanete ho vlastně jakoby už s jizvou, když to trošku přeženu. Ale není to přehnané moc. Pochopitelně tam, kde to použít lze. A tady to použít z velké části šlo.

Tenhle steh je velká úleva pro pacienta. Prvně jsem ho viděla při akutní kastraci Taliprtky, která si tehdy pořídila pyometru. A byla jsem tehdy nejen překvapená, ale taky ščastná, že díky tomu nebylo nutno dávat zpropadenej krunýř. Nechtělo se mi tomu věřit, ale bylo to opravdu tak. Pes si jizvy vůbec nevšímá. Zase se tu budu opakovat, ale budete-li mít psa k operaci, ptejte se po tomhle stehu. Je to veliká pomoc při hojení.

Při konzultaci jsme dohodli nejen termín, ale i postup. Vyšetření samotné provedeme až těsně před operací, aby se nemusela Bubi přispávat dvakrát - udělá se rtg - kdy právě pes musí být přispán, aby byl naprosto v klidu a rtg mělo dobrou vypovídací hodnotu a nic se při něm nepřehlídlo, krev, sono. A podle toho se rozhodneme. Kdyby již v těle něco bylo, na operaci nedojde. Pokud bude šécko cajk, tak jdeme do toho. I proto, že... Bubi se po přeléčení zánětu okamžitě srovnala a řádila vesele dál. Má kondičku, tak kdy jindy.

Nebylo na co čekat. K rozhodnutí mě popostrčila i osoba, které díky záchraně psů prošlo rukama hodně fen v téhle situaci a vždy přinesla operace pozitiva.

Den D běžel na jednu stranu hrozně rychle - jak se operace přibližovala, na druhou se hrozně vlekl, když jsem pak čekala v čekárně na výsledky vyšetření. Ty byly O:K., takže nebylo už dál co řešit. Jen čekat, jestli při operaci nenastanou komplikace nebo se něco neobjeví. Komplikace nenastaly, operace spuštěna. Objevila se jen taková „záležitost“ . Po Bubině někdo střílel a tak měla v sobě památku. Jak nám pak při vyzvedávání Bubrdle ukázal na RTG pan doktor.

Když jsme si pro milou důchodkyni přijeli a já se ptala pana doktora, zda je všechno v pořádku, tak pravil, že teď už ano. Že ovšem předtím Bubi řvala jako prokopnutá, až rozeřvala i psy nahoře nad ordinací. Ejch. Já jsem v tom předoperační myšlenkovým ajfru úplně zapomněla na to, že v kotci - tedy pro ni totožné s klecí, kde pejsek odpočívá, než si ho vyzvednete, tak že v kotci tehdy řvala. A to velmi urputně. Nezbývalo mi, než se omluvit.

Pacoška už byla pochopitelně na všech čtyřech, jen ještě ne ve své kůži, logicky. Byla mocinky moc ztrápená. Brtnik ji odnesl do auta, já jsem vyřídila placení, převzala instrukce a léky . Velmi, velmi poděkovala a mazala za nima. Bubi už byla v autě a vypadala 6x hůř než v ordinaci. Asi si až tady s námi dovolila „vypnout“ a přiznat, že není v ólrajtu.

Ještě hůř bylo, když jsme přijeli domů. Po vystoupení z auta jsem s ní zašla stranou, do garáže. Chtěla jsem ji ušetřit toho, co bude předvádět dohoukaná Taliprtka. Když je jednomu zle, poslední, co chce, je obíhající jedinec, co chytil tanec svatýho Víta. Sice z radosti, ale chytil.

Pánik popadl Rumíčka a Tali a vypadnul s nimi na chvíli ven. A my mohly jít s Bubi v klidu domů. Kdyby bylo ovšem s kým. Bubi se mi složila na matraci, kterou mají ohaříci na venkovní ležení. Sesypala se zase jako domeček z karet, přesně jako když jsme s ní pak jeli honem na tu veterinu. Řekla jsem si, že se nebudu plašit, že jí určitě nic není, jen je po té operaci vyřízená.

Zkoušela jsem ji přesvědčit, že aby šla se mnou domů, ale dala mi najevo, že je za svejma hranicema a vzdává to. Nezbývalo mi, než ji - nechtěla jsem ji tahat v náručí kvůli té jizvě - odtáhnout na matraci ven, pak na dvůr a ke dveřím. Tam se konečně zvedla a odcupitala na pelíšek v předsíni. Musela jsem ji rychle přesvědčit, že tady ještě ne a dirigovala jsem ji na pelíšky v jídelně. K mé úlevě se zvedla a šla.

Lehla si vyčerpaně a já ji v tichosti přikryla připravenou dekou. Nebyla sice zima, ale po operaci a narkóze tělo neovládá termoregulaci. Usnula. A já ji v tichosti pozorovala, nechtěla jsem hlučet nějakou činností. Měla jsem moc velkou radost, že to takhle zvládla. Holka moje šikovná a statečná.

Když se pak ohaříci vrátili z venčení, přivedla jsem je opatrně a pod dozorem k Bubince. Jen nakrátko, aby ji přivítali, pozdravili a pak jsem je poslala šupem na pelíšky. A byla jsem Tali vděčná, že se chová jako jedinec v majetku IQ vyššího, než má běžně.

Tali vítá Bubi z nemocnice, Rumíček přihlíží

Pro nejbližší dny jsem se přestěhovala do jídelny, kde máme pohodlný gauč. Čekala nás fáze srůstání a rekonvalescence. A to všechno probíhalo, k mé velké radosti, naprosto dokonale!! Opět díky šití nebyl opravdu zapotřebí žádný límec. I když jsem pro jistotu zakoupila jakýsi dětský objemný, ale pohodlný límec na cestování. Zůstal ležet nevyužit ve sklepě.

Bubi se hojí po operaci

První dva dny měla Bubinka nejen léky proti bolesti, ale také pruban. Ty další dva byla přes den v mém tričku, aby jí pruban, i když v něm měla vystýlku, nedráždil ránu, a na noc zase ten pruban oblíkla. Musím říct, že jsem se ty první noce moc nevyspala. Pan doktor by se mi asi smál, protože věděl, že zbytečně, že má pravdu a Bubi si to blízat nebude... ale! Já radši sichr :-), takže při každém otočení jakéhokoliv psa - a že jich tam spí, že jo - jsem byla auf, ešivá náhodou Bubi nejde blemcat :-D. Nešla.

A to ani ty následující noce, ani vůbec. Takže pak už byla přes den i bez trička, jen s dozorem. A pro ty první dny jsme měli úplně stejný režim, jako s Tali po té kastraci. Furt jsem ležela, abych je zbytečně neaktivovala. Protože dokud jsem ležela, leželi fšicí. Jak jsem se zvedla, tak Rumíček nebo Tali vstali a zvedli ty ostatní vč. Bubrdle. Takže povalování a srůstání, to byl denní režim.

Zleva Tali, hojící se Bubi, Rumíček

No a!! Za deset dní už bylo hotovo. Opravdu. To základní zhojení bylo krásně za námi a já musela naši pacošku brzdit v rozletu, protože ona už dávno došla k názoru, že může plně do provozu. Tento pohled jsem s ní nesdílela, takže měla smůlu, ale procházkovat lehce mohla, to ano. A bylo vidět, na aktivistce naší aktivní, že jí to jde k duhu, stejně jako jí během rekonvalescence šla k duhu moje obvyklá strava pro pacienty po operaci. Doměkka uvařené kuřátko s bramborem a mrkví a to vše umíchané do hladka, aby tělo nemuselo moc pracovat, nebylo zároveň hladové a aby si pochutnalo.

Takže za deset dní byla Bubi ofiko propuštěna do volnějšího oběhu a já byla ščastlivá, že jsme do toho šli a že je to za námi. Teď když to píšu, je to už pár týdnů a na ní byste nepoznali nic. Vlastně jo! Poznali! Poznali. Je ščastlivější, spokojenější, ešče aktivnější, protože jí ta hrča už netrápí. A! Začala vyvalovat pupík. Hoodně často. Už ji tam nic nezlobí, tak ho může bez zábran vyvalit na veřejnosti :-). Jsem tomu moc ráda.

Bubi už vyhojená :-)

Psáno v srpnu 2023. Foto: Petra K. Klikněte si do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: Odkaz