Pozn. red.: Tohle vypadalo na pořádnou detektivku. V e-mailu ze 14. 6. 2022 od Petry K. stálo:

Tak nevim. Sedím tu a jsem lehce nervózní.

Z toho, co se právě chystám podniknout. Protože výsledek je trošku nejistý. A hlavně důležitý. Pro hodně, hodně zainteresovaných. A to já nerada. Nechci špatným rozhodnutím ovlivnit životy jiných.

V tuhle dobu, co vy to budete číst, už budu trošku vědět, jak si stojím. Jen trošku. Od soboty ještě málo času na to, abych poznala, jestli jsem neudělala velkou hloupost. Nicméně ani mi vlastně nic jinýho nezbývalo, než takhle zariskovat. Pokud chci zkusit aspoň něco podniknout pro jednu neščastnou duši. Moc ráda bych jí pomohla. Moc. Ve hře je ale taky hrozně moc proměnných a já tentokrát – ač jsem se opravdu moc snažila – nemám šanci ty proměnné poznat blíž a otestovat si je předem.

Sedím tu a jsem lehce nervózní, protože teď si to ještě můžu dovolit. Pak už ne, pak už budu muset stát pevně nohama na zemi, abych byla schopná ukočírovat to, co jsem si vymyslela.

Nebude to ovšem chyba?

Stavím všechno de facto na pontonovým mostě a to není zrovna stabilní místo. Nemám k dispozici moc opěrných bodů pro moment, že to nevyjde.

Skáču po hlavě do vody, kam nevidím. Snažila jsem se to nastavit tak, abych tu vodu trošku odkalila a hlavně, aby moje rozhodnutí minimálně ovlivnilo ty, kterých se to dotkne. Jenže můj excelentní plán nevyšel. Proč? Protože o starý psy nikdo nemá zájem. Ani ti, kteří prezentují, jak psům pomáhají. Nikdo si nechce vzít do dočasné – ač mnou a to předem na dřevo sponzorované péče – starou bábrdli, která je zoufalá v záchytným kotci. Tak moc zoufalá, že já prostě udělám všechno tak, jak bych to nikdy neudělala.

Nemám ideální podmínky, nemůžu se s ní seznámit sama, abych ji poznala trošku blíž než jen z popisu paní ošetřovatelky. Natož abych s ní poseznamovala stávající členy smečky. Chtěla jsem to takhle udělat, proto jsem jí hledala pro tu dobu, než budu ty podmínky mít lepší, dočasný domov. Kde by pak i v případě tom, že by si to v něčem nesedlo u nás, mohla zůstat dál, do doby, než by se jí našel domov v místě, který by pro ni tedy bylo vhodnější. Jenže – nikdo se nenašel, ač všichni prý zachraňují jak o život. Chtěla jsem to udělat takhle, aby se s ní minimálně šíbovalo pro případ, že to u nás bude nějak výbušný – dvě feny a kocour – přeci jen nevím, jak to klapne... Tak teď to prostě klapnout musí a vy držte palce aspoň dodatečně, aby tahle dáma zkrátka zapadla bez potíží:

Cindy, foto z útulku

Red.: A vzápětí přišel e-mailem od Petry dodatek:

Tak jakpak si stojíme?

Zatím překvapivě dobře :-)

Všechno všecičko naše Bubi Zwei – páč helejte, ona JE PROSTĚ FAKT BUBI (o ní si můžete přečíst např. zde) a kamarádka Brůtice může každýmu potvrdit, páč ji viděla – zvládá suprově.

Když jsme přicházeli ke kotcům, jasně jsem identifikovala, kdo že to tam řve jak hladová jordánská kráva :D Ten nezaměnitelný opilecký hlásek nejen že nelze přeslechnout, ale taky se fakt jasně identifikuje. Ano, byla to ona. Stařenka vižlí. Stejně jako ťupávala radostně tlapkama Bubrdlína, tak stejný stepařský sólo jsem slyšela z kotce, kde jí paní ošetřovatelka nasazovala Taliprtčin postroj, který jsme si vzali s sebou, abychom ji mohli bezpečně umístit v kufru.

Vyřítila se z branky a rovnou to nápalila k Brtnikovi, který stál opodál. Mě minula a rvala to přímo k němu s takovou radostí, že mi to kuwa vhrklo slzy do očí. Jak kdyby se před sto lety odloučili. Když se pak přišmrdolila ke mně, vyhrklo ze mě, ani nevím proč, ubulený: „Kde si byla tak dlouho?“ (Helejte, píšu to a zas mám mokrý oči, nemožu za to, ona je prostě šílená kopie Bubinky, je). Prostě – jako bychom se znaly odjakživa. Kde já už jsem tohle zažila před těmi desíti lety?

Zcela nadšeně šla s Brtnikem a rovnou se bez potíží nasáčkovala do kufru, když jí zkusmo řekl: „Hop!“ Jen ty zadní noženky jí tam, stejně jako Bubině, musel šoupnout. Seděla tam spokojeně, jako by s námi takhle vyrazila na výlet.

Cindy jede domů

To bylo supr. Protože nás čekala fakt dlouhá cesta – z Hodonína do Domečku to zrovna nejni, co by kamenem dohodil a zbytek došel. Takže první bod jsme měli za sebou a já si říkala, kéž by to takhle hladce šlo i nadále. Ještě chvíli jsme s paní ošetřovatelkou mluvili – teda hlavně mluvily, páč Brtnik se věnoval vižlí dámě, že jo. Když jsme se pak loučily, měly jsme my dvě obě ty oči krapet mokrý. A já slíbila, že dám vědět, jak to doma situace umožní.

Cinďule... jo prosím vás šécky, zvykejte si, že tohle jméno se vbrzku změní. Já mám zatím tendence, ač to nikdy pro mě nepřipadalo v úvahu, říkat psu stejným jménem, říkat ji Bubi. Je mi to, k mýmu překvapení, nějak hrozně vnitřně nejbližší. Jen nevím, takovej blbej pocit, aby to Bubrdli nebylo líto? :D :D Ale možná že ne, možná že ne, protože nevím, jak si to jinak vysvětlit, ale poslala mi znamení.

Když jsme totiž milou Cinďuli vzali před odjezdem na procházku do lesa, tak ledva jsme do něj vkročili, přistál mi na levé ruce na palci rezavý motýl (nevyznám se v nich, neměla jsem s sebou telefén, ale mohl by to být podle klíče jakýsi hnědásek květelový) a setrval tam 3/4 hodiny, co jsme byli na procházce. Takže jsme venčili ve čtyřech. Brtnik, Cinďule, motejl a já.

Když jsme se pak vraceli k autu, dala jsem milýho motejla na květ a odešla. Neodešla jsem daleko a už mi na tý ruce seděl zas! Nakonec jsem mu, pokud jsem nechtěla, aby s námi odjel do Prahé a zůstal ve svý domovině, musela utéct, opravdu. Neutíkalo se mi teda lehce, protože prostě – bylo to znamení, ale chtěla jsem, aby zůstal tam, kde se narodil. A říkala jsem si, že když jsem dostala takovýhle silný znamení, že to prostě musí, musí, klapnout.

Cestou domů na pumpě

Že by to tak mohlo být, naznačovalo i to, že když jsme byli skorem u auta, povídal Brtnik: „Hele, doupňáci!“ Na zemi se popelili dva tihle holubi. Výborný! Šikovnej Brtnik, že mě na ně upozornil. Jdem na to. Nasměrovala jsem bábrdlínu k nim a ona k mojí neskonalý radosti – vystavila! Supr!! A ještě víc supr, že se nechala „odvolat“. Na vodítku sice, ale reagovala, nebyla urputná třebas jako kdysi Tali. To mě potěšilo, to by třeba nemusela být ani kočkovrah.

Cestu jsme zvládli se stejným přehledem, s jakým bábrdlína nastoupila do toho kufru. Půl cesty jsem seděla vzadu, abych byla „po ruce“, kdyby něco. Jen asi dvakrát se naše nová spolucestující rozpovídala, ale když jsem jí řekla: „Tichoučko, lehni si a spinkej,“ tak přestala. Velkou radost mi udělala při zastávce na pumpě. A nemyslím tím to, že hnedle něco zbufetila :D Mám na mysli moment, kdy se Brtnik vracel od pumpy a nesl nám kávičku. Vítala ho zase s takovou radostí, že... jo, jako by se vrátila domů. Tak tohle jsme taky měli cajk.

Teď teda už „jen“ to, jak si to posedá doma. Nikdy jsem neměla na stálo tři psy, natož dvě baby. Ajša s Bubi byly kámošky, jezdilo se i v kufru ve třech psech, ale přeci jen to bylo jiný, než mít doma stálou smečku, z toho dvě feny. Pokud si nesednou, bývá to peklo. A taky ten Mouses, že jo. Kdyby byla Cinďule kočkovrah, mám problém.

V pohodě jsme dorazili dom a mohlo se jít seznamovat.

Hromadné hemžení doma

Stejně jako cesta autem, i seznamovačka proběhla v klidu. Já skočila domů pro ohaříky a Brtnik zůstal s novou členkou bandy na louce za Domečkem. Ohaříky jsem dala na vodítko, aby se na bábrdli nenařítili jak velká voda. Trošku mi dělal starosti Mouses, kterej se k nám nečekaně přidal. Já ho totiž po krátkým přivítání zamkla za brankou a doufala – zcela marně, já vím –, že tam aspoň chvíli zvostane.

Můj předpoklad nevyšel, a tak to proběhlo celý komplet najednou. Cinďula na něj vybafla a on se držel trošku stranou. Zjišťoval si, jak si stojí. Když jsme pak všichni nakráčeli na zahradu, dost nás oba s Brtnikem, tenhle řízek mourovatej, zaskočil. Bylo na něm totiž vidět, že ho to převálcovalo. Že ho příchod novýho člena smečky rozhodně nepotěšil. Jak dokážou ty zvířata rozklíčovat, kdo je návštěvou a koho nemusí řešit a kdo tu zůstává, to nevím. Ale fakt byl totálně převálcovanej. Lehnul si pod lavičku a totálně se „zhroutil“. A to tak, že si toho všimnul i Brtnik a šel se mu vemlouvat do přízně. Zcela zbytečně, to je jasný.

Nebohý Mouses se urazil

Rumíček obletoval Cinďuli jako blásen, až jsme museli jeho vižlí-úchylný temperament krotit. Tali moc emoce nedala najevo, ale... ani nemusela, bylo i na ní vidět, že nadšená úplně není. Lehla si bokem a čučela. Hm, hmmm, jako je mi jasný, že jsem jim radost vyloženě neudělala, ale jak jsem jim vysvětlovala pár dní před tím, než jsme pro Cinďuli vyrazili, musíme si pomáhat a nemůžeme ji tam nechat, babušku jednu. Však ono si to sedne. Hlavní bylo a je, že se holky neškorpí hned z první a respektují se.

Cindy lítala zahradou stejně nadšeně jako kdysi Bubi, když jsme přijeli na chalupu. Z jejího šedivýho xichtíku čišelo nadšení nad tím, že je to tady fakt boží. Abychom to znásobili a taky, aby se žvejkáním všichni trošku odreagovali –, dostal každý z nich jeden syrový hrtan.

Syrové žvejkání, to je dobrota (Cindy)

I Mouses, pochopitelně, ale ten jen malej kousek. Přijali to všichni s nadšením, stejně jako to, že jsme vyrazili potom na procházku. Pro Cinďuli jsem měla připravenou takovou kratší měkkoučkou stopovačku, kterou jsem dostala od Peti AP a používala pro Tali. Musím tady poznamenat, že jeden nešvar přeci jen na Cindu prásknout musím – je to koza, co táhne jako kráva :D :D Takže na tom se bude muset hodně zamakat. Nicméně na druhou stranu můžu říct, že když jsme se zapikolíkovali na louce, bylo možno jí s tou stopovačkou trošku dopřát pobíháníčka, protože se držela celkem u nás. Když se i náhodou vydala někam dál, stačilo zašlápnout stopku a bylo to.

Pohodička na dvoře

Zcela jiný to je, pokud jsme v pohybu. Pravděpodobně s ní někdo běhal nebo jezdil na kole, protože jak se rozejdete, nejde ji prozatím zastavit a valí to a valí to a valí dopředu. I tak se nám ale na lesní cestě podařilo docílit toho, že si nakonec uvědomila, že valí vlastně sama, a vrátila se za námi, kteří jsme předstírali odchod opačným směrem.

Tak snad půjde i tohleto?? říkala jsem si. Uvidíme, to bude chtít čas. Hlavní je, jak jsem říkala, že nejsou žádný rozepře. A i s tím Mousesem to snad půjde. Po návratu domů ho sice trošku prohnala, ale když jsem houkla, tak dobrý. Kdyby po něm chtěla jít, udělala by to nejspíš dávno.

Hemžení na loukách

Zbývala ještě noc. Jak to bude? Zvládnou to v klidu? Hlavně, pochopitelně, Cinďule. Vyvenčili jsme je, dali na pelíšky a šli do peří. Z kuchyně jsem nechala otevřeno do předsíně, aby jednak bylo slyšet, ale hlavně, aby neměli pocit moc malýho prostoru. I tu noc všichni zvládli na jedničku. Dalo by se říct, že i s hvjézdičkou. Tu louži, co Cinďula vytvořila v předsíni, neberu v potaz. Páč jak byla nervózní, tak celej den chlastala jak opilec, a i přes vyvenčení tý tekutiny v sobě měla asi tolik, že to vydržet nemohla.

Co doufám, ale vydrží, bude ta pohoda, která panuje. Nikdo se nehádá (jo Rumíček zabrumlal, když se mu šla kouknout k misce :D) a fšicí tak nějak dobře fungují, si myslím. Jen krmení je „čelindž“. Páč obě ohaří dámy jsou při žrádle naprosto excitovaný a ukočírovat je, to je trošku náročnější. Ne že by do sebe šly, ale mají tendence skákat radostí a dělat virvál. Což není úplně žádoucí, páč když se zvednou emoce, nemusí to dělat dobrotu. Takže se vyžaduje klid a sezení a to se jaksi dělá zpočátku hůř, když je ten pes nový. A Tali, která tohle těžko zvládá i sama, se dá ráda strhnout. Takže tohle taky potrénujeme. Už hned od prvního krmení si pochopitelně trváme na svém, leč fuška to je. Nicméně, kde je vůle...

Tož helejte, držte nám všem palce, ať nám to i nadále klape tak, že bude pořád jenom pohodička.

Foto: Petra K. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie. Osobní stránky autorky: https://zrzavec.com.cz/