23.7.2021 | Svátek má Libor


PTÁCI: Opičit se po druhých je vlastní všem (1)

14.6.2021

V jedné ze zvířetnických diskusí pod článkem, v němž mimo jiné bylo řečeno i to, že je zajímavé, jak se od sebe psi dokáží učit navzájem (konkrétně šlo o tento článek Evy Žampachové), jsem krátce zavzpomínala na své pejsky s tím, že to tak opravdu je, a někoho napadlo, že by ty vzpomínky nemusely být špatný námět pro článek. A tak tedy vznikly níže uvedené řádky o tom, že „opičit se“ jeden po druhém je přirozené nejen opicím a lidem, ale vlastně asi úplně všem živým tvorům. Jen u některých je to učení nápodobou více „okaté“ a pro zájemce o přírodu a zvířenu tedy i lépe pozorovatelné.

Než se dostanu ale k těm vzpomínkám na to, jak se opičili moji chlupatí kamarádi, nedá mi to nezmínit alespoň okrajově jiný druh, u něhož lze učení nápodobou také krásně pozorovat. Samozřejmě myslím ptáky. Jako první se samozřejmě nabízí papoušci, ale o nich psát nebudu, neb s nimi prakticky žádné zkušenosti nemám.

Tlachapoud na jabloni

Tlachapoud na jabloni

Od té doby, co jsme naši zadní část zahrady vyhradili převážně ptactvu, hmyzu a ježkům, měli jsme s mužem již mnoho příležitostí pozorovat, jak se od sebe navzájem učí ptáci. „Našim“ ptáčkům souhrnně přezdíváme „Tlachapoudi“. Nejprve to byla přezdívka jen pro rodinku strakapoudů, jejichž mladí nám tam loni „vyřvávali“ docela hlasitě, ale od jisté doby už tak říkáme všem návštěvníkům našich krmítek, neboť se tam kolem nich neustále někdo mezi sebou hašteří, rozpráví... prostě tlachá :-).

Loni jsme měli rodinku strakapoudů, letos máme špaččí gang (asi 15 jedinců + -. Ještě, že nemáme třešně :-)) . U těch „tlachapoudů“ jsme se s mužem ve volných chvílích bavili tím, že jsme z balkonu pozorovali, jak strakapoudí rodiče ukazují názorně svým mláďatům (sedícím vedle sebe na střeše garáže), jak nejlépe sedět na ptačím koláči a jak z něj co nejrychleji dostat co největší kus a zdrhnout. Jakmile uměla „tlachapouďata“ už lépe lítat, hned to začala zkoušet. Třeba tři tlachapoudíci pak seděli na jednom koláči a pilně do něj bušili zobáky proti sobě, dokud nevydolovali větší kousek, ten vystrčili na zem, honem sebrali a šup s ním pryč.

Tlachapoud na koláči

Tlachapoud na koláči

Přišlo nám to naprosto přirozené, že se mladí takto krásně učí od svých rodičů. Ale nenapadlo nás, že letos se od tlachapoudů budou učit špačci! Náš samozvaný špaččí gang se nejprve spokojil s tím, že chodil buď do domečkového krmítka anebo paběrkoval na zemi, od jistého dne ale začali členové gangu najednou více než zdatně konkurovat již ostříleným matadorům ptačích koláčů – tlachapoudům. Zatímco tlachapoudi, pokud tedy zrovna neučí svoje mladé, létají na lojové koláče a koule samostatně a s jinými (cizími tlachapoudy) se tam střídají, členové špaččího gangu nejen že evidentně odkoukali od tlachapoudů, jak co nejrychleji „rozpitvat“ kompaktní hmotu na menší kousky, ale začali tak činit kolektivně a organizovaně!

Hřivnáč a špačci

Hřivnáč a špačci

Když se prostě rozhodnou, že teď bude „prostřený stůl“ jejich, nejprve od něj společně (a nutno podotknout, že dost nevybíravým způsobem) vystrnadí všechno ostatní ptactvo (včetně třeba mnohem větších hrdliček, hřivnáčů, o malých sýkorkách apod. vůbec nemluvě) a pak se začnou střídat na klubání na krmítkách. Vždycky nějaká část špačků klove na koláčích, další sbírá dole a pak se zase vystřídají. A tímto způsobem třeba během pouhých 2 hodin zmizí s „mřížek“ 3 koláče o velikosti cca 12 x 12 cm a 4 velké lojové koule. Kam se tlachapoudi hrabou na špačky, a přitom to byl vlastně původně jejich nápad.

Holub hřivnáč

Holub hřivnáč

Špačci se nejenže dokonale opičili, ale díky své organizovanosti nás asi brzo přivedou „na buben“ a ostatní ptáčci budou muset hledat jinde, neboť spotřeba koláčů, koulí a slunečnice je teď tak obrovská, že musím všechna krmítka (5 na semínka a 4 na koláče a koule) doplňovat prakticky denně! Samozřejmě, že to mizející krmení nemají na svědomí jen špačci, ale rozhodně na něm nyní mají největší podíl, protože v některém z blízkých stromů vyvedli mladé. A když už jsem se o těch špačcích tolik rozepsala, závěrem této ptačí části nemohu nezmínit jednu tragikomickou příhodu.

Dlask na krmítku

Dlask na krmítku

Byli jsme všichni doma, dcera si přivedla kamarádku a najednou na mě volají: „Honem, mamííí, tetóo, Eda zas čuchá pod okapem, něco se tam hejbe. To je určitě potkan!“ Tak říkám holkám, ať počkají a neotvírají ten deklík, dokud nepřijdu. Eda tam slintal, snažil se sundat deklík sám. A už vidím, že se tam opravdu něco hýbe. Opatrně otvírám deklík, připravena poštvat Edu na potkana, ale místo toho – ouha! Křičím: „Edo vystřel! Fuj je to!“, protože zpod deklíku vykukuje žlutavý zobáček. A už je to stvořeníčko venku celé.

No samozřejmě – mladý, ještě ne zcela dopeřený špaček. Chudák se učil lítat a evidentně musel propadnout okapem dolů až do té odpadní díry se sítkem a snažil se z něj vydrápat. Nebýt Edy a holek, nikdo by o něm nevěděl, sám by si to totiž neotevřel ani omylem a chudák by v díře bídně zahynul. Takhle ale vystřelil díry jak raketa a zmizel ve křoví u sousedů dřív, než jsme se stihli vzpamatovat. Ptáky Eda nehoní, takže jakmile uviděl, že to není hlodavec, přestal se zajímat. Za toho „špágra“ doufám, že to přežil, neboť zmizel na území jiného „lovce“ (sousedovic mladého labradora).

O chlupatých kamarádech si počteme příště.

Foto: Eva Zvolánková

Eva Zvolánková Neviditelný pes


LETNÍ SOUTĚŽ: Už jste navštívili Archeopark Chotěbuz?
LETNÍ SOUTĚŽ: Už jste navštívili Archeopark Chotěbuz?

Vkládejte svoje tipy na výlety s dětmi a vyhrávejte hodnotné ceny po celé léto. Kam vyrazit tento týden? Navštivte třeba Archeopark Chotěbuz.