Z prvního Skyina vrhu jsme se rozhodli nechat si štěně. Samozřejmě do naší dámské smečky fenku. Vybrali jsme si jednu a dostala jméno Laudine. Letos byl vrh od L a to přímo vyzývalo k použití jmen z Artušovských legend. Zejména mužských je od L hodně, ale i ženská jména jsme našli. Budoucí páníček si vybral Laudine, na kterou voláme Laudie (kromě mnoha jiných, občas i nepublikovatelných jmen).

Laudie - cca 7 týdnů | foto: M. Beránková

Jaká je, to se zatím moc nepozná, je jí něco málo přes 3 měsíce je to štěně. Zdá se celkem suverén. Nebojí se psů, v terénu se naučila pohybovat velmi rychle, nebojí se vody, i když zatím neplave. Na druhé straně je opatrná. Když někde štěká pes, nejprve se schovávala, teď jen zůstane stát a lokalizuje zdroj. Když má pocit, že je daleko, tak se uklidní, ale nemá to moc ráda. I v neznámém terénu se pohybuje opatrně, několikrát už spadla z vysokého břehu a dává si pozor. Zatím začínáme probouzet její vlohu pro lovecký výcvik. Začal ji zajímat aport, ale vše je jen hra.

Nuda před focením | foto: archiv Eva Ž.

Trochu méně obvyklé je, že Laudie vyrůstá v rodinné smečce. Trochu to mění a posouvá vzorce chování. Nemá naprosto žádný problém se socializací, ví, že když pes zavrčí, tak to znamená, že nemá obtěžovat, umí různá usmiřovací gesta, umí podřizovací gesta. Hodně okouká od dospělých.

Za mámou chodí jak ocásek a kopíruje její chování. Skye si s ní také nejvíc hraje. Staré dámy už mají trochu problém, chtějí svůj klid a divoké štěně je hlavně na třináctiletou Ginny hodně. Ale i ta někdy přijme náznak hry. Jinak mladou učí hlavně neotravovat. Derry je přece jen mladší (10 let) a občas si dá říci. I když ona bere strašně vážně roli vůdce a hlavně ochránce smečky, takže na hry nemá moc času, musí hlídat.

Ale život není jen hra. Od starých kopíruje prozkoumávání terénu na procházkách (takže se paní doktorka na veterině divila, že máme poněkud zablácené štěně – no byla tam nová a ještě nás nezná). Učí se nenásilně, že voda není nepřítel. Když nás chytla bouřka, Laudie se hrozně lekla hromu (prásklo to tak, že jsme nadskočili všichni), ale když viděla, že ostatním je to jedno, tak se uklidnila. Je velice zajímavé, jak moc se psi učí napodobováním. Nedávno se pokusila přivléci vycpaného skoro 2 kg těžkého králíka. Dospělí ho přece také nosí…

Laudie - první výstavní postoj | foto: archiv Eva Ž.

Ale pochopitelně velice rychle ztrácí soustředění a během minuty ji zajímá něco jiného. Na druhé straně se přirozeně učí čekat. Vidíme to na ostatních odchovech, které vyrůstají samy. Dcera má půlroční fletku, pro kterou je čekání utrpení. Když k nám přijde kdokoliv na výcvik, tak pokud má psa s chutí do práce, pes se zmítá i kňučí, když musí čekat a vidí ostatní pracovat. Laudie se šmrdolí kolem ostatních, nebo si lehne na batoh a odpočívá. Prostě čekání je pro ni normální součást procházky. Bude se to hodit.

Laudie s mámou Skye | foto: archiv Eva Ž.

Abych ale nezapomněla na důležitou součást socializace, musím zmínit roli psů (kluků). Chodí s námi pravidelně Alf s Elliotem (věk 4,5 a 1,5 roku), což jsou vlastně strejda a synovec, kteří žijí spolu. Alf je syn Derči, Elliot Fleur. Kromě toho chodí pravidelně Bady, Skyin bratr, který žije jako jediný pes v rodině. Kluci se znají a nejsou mezi nimi žádné spory, znají se samozřejmě s našimi holkami. Je to taková širší velká smíšená smečka. Alf je ze psů nejstarší a chová se podobně jako Derry, má roli vůdce. Také spíš hlídá a šéfuje pánskou část smečky a do hry se zapojí málokdy. Zajímavé je, že Alf respektuje naše starší holky. Ginny sice odmítá šéfovat, ale svou pozici si pevně hlídá. A Derča je vlastně nejvyšší pes v hierarchii (a proti Áje to moc neumí, ale snaží se). A s touhle velkou smečkou Laudie vyrůstá.

Laudie, nejhodnější štěně | foto: archiv Eva Ž.

Je pozoruhodné, jak se psi (samci) zapojují do výchovy štěněte. Bylo to vidět, už když k nám chodili na návštěvu, když byla štěňata doma. Alf mírně bublal, protože ho štěňata honila a chytala za ocas, ucho a podobně. Zřejmě si vzpomněl, co musel o rok dříve vytrpět od Elliota. Ale nikdy se po nich neohnal. A Elliot, který je jen o rok starší než štěňata, dělal téměř učebnicového strýčka. Dokázal si se štěňaty hrát a nechal se dost okusovat. Když ho to přestalo bavit, prostě vstal a odešel. Bady také nejprve ukázal, kdo je šéf, zavrčel a pak se nechal od štěňat tahat. Kluci mají větší trpělivost než feny.

Jak Laudie roste, kluci ji postupně přijímají do her a zábavy. Ona ví, co si ke komu může dovolit. Hry s Elliotem jsou trochu drsnější, k Alfovi se chová s respektem a Badyho může do určité míry tahat, ale přesně pozná, kde jdou meze. Zatímco feny se nerozpakují po ní vyjet, když hru přežene, psi jsou daleko trpělivější a nanejvýš jí utečou. Docela to odpovídá pozorováním divokých smeček psů, případně vlků. Samozřejmě život divokých zvířat v přírodě je drsnější a čas na hraní je vzácný, poslušnost je u mladých otázka přežití, takže staří si poslušnost a pořádek zjednají rychle a tvrdě. Domácí psi, a retrívři jako jedno z nejméně agresivních plemen zvlášť, mají přece jen vzorce chování odlišné, štěně rovnají opatrněji.

Laudie s praprababičkou Ginny - tohle by Ginny cizímu nedovolila | foto: archiv Eva Ž.

Laudie se zatím učí hlavně psí etiketě a umí ji praktikovat i na náhodně kolemjdoucí psy. Takhle vychované štěně většinou nemá se socializací problémy, neobtěžuje. Učíme ji hlavně přivolání (to už zvládá velmi dobře, protože je podporováno pamlskem). Kupodivu se dá dobře odvolat i od jiných psů, protože má svou smečku a další tak moc nepotřebuje. Pochopitelně až bude dospívat, bude to horší, ale pes ze smečky obecně tolik dalších kontaktů nevyhledává.

Laudie a prababička Derry hlídají | foto: archiv Eva Ž.

Snažíme se v ní probouzet zájem o aport. Doma samozřejmě nosí kde co, každý retrívr má aport vrozený. Ale jde o to, aby začala chápat i to, že když se něco hodí, tak se pro to běží, vezme se to a přijde se s tím k pánovi.

Zatím jsme ve fázi, že se za tím běží a vezme se to a pak musí pán rychle skočit a s velkou pochvalou a odměnou jí to odebrat.

Ovšem je vidět pokrok. Zpočátku ji ten odhozený předmět tak moc nezajímal, vzala ho jen někdy a často ho hned pustila. Teď už se zájem probouzí a Laudie se učí základům práce.

Ale pozornost udrží jen krátce, takže cvičení jsou jen několik málo minut jednou nebo dvakrát za procházku.

Na dobrém aportu budeme pracovat ještě víc než půl roku a to jen když to půjde opravdu dobře. Do roka má čas (a kdyby to nešlo, tak i déle).

Jinak je to normální veselé hravé štěně. Občas se něčeho zmocní a rozkouše to (posledně krabici papírových kapesníků). Už jsme vycvičení a cennější věci schováváme nebo dáváme do výšky. Domácí pantofle mají už také nějaký šrám od zubů, ale zatím to jde. Jako všechny holky, které zůstaly doma od narození, má problémy pochopit princip venčení venku.

Prvních 8 týdnů života čůrala, kde ji napadlo, a těžko chápe, proč se to teď nemá. Trochu pomáhá příklad mámy, ale dospělá fena nepotřebuje tak často. Skóre se pomalu překlápí v náš prospěch, ale jde to ztuha. Samozřejmě praktikujeme všechna doporučení – venčit po jídle, po probuzení… Ona je schopná venku sedět, koukat na nás a pak jde domů a vyčůrá se.

Laudie, pracovité štěně | foto: archiv Eva Ž.

Má jednu zvláštnost, nechce se jí na mokrou trávu. Tedy venčit se na mokrou trávu. Venku prolítne mokrým obilím, křovím, až vypadá, že spadla do vody. Ale doma ji tráva studí na nožičky, našlapuje zvysoka a nerada. Jakmile se začne honit se Skyou, mokrá tráva jí nevadí. Ale úspěšnost vykonání potřeby venku je dost závislá na počasí. Když prší, prohráváme na celé čáře. Tak jen se závistí čtu nadšené maily majitelů Laudiných sourozenců, jak jsou šikovní a doma udělali jen minimum loužiček.

Další nevýhodou je, že má budíček mezí 5-5:30. No výjimečně do 6. V noci většinou spí dobře, jen někdy má divoké sny, vylítne a začne štěkat. Dospělé feny už ji neberou vážně (Ginny je už dost nahluchlá, ta ji ani neslyší). Tak se k ní naštěstí nepřidají. Ale jako probuzení to není nejpříjemnější.

Ale jinak je přítulná, milá. Olizuje, kouše, drápe všechny v okolí, ale dokáže se k člověku stulit a hřát. Přijde si pro pomazlení, vítá příchozí s ostatními (na rozdíl od vychovanějších dospělých skáče a škrábe). Do smečky už zapadla. Už je prostě naše. Laudine, Lady of the Fountain z Artušovské legendy v černé chlupaté podobě.

Foto: archiv Eva Ž., M. Beránková a J. Hajný. Osobní stránky autorky: http://www.chstercius.cz/