23 fotografií

Nežer to! Díl 2

První díl najdete na tomto odkazu.

Oslovila jsem pár kamarádů na téma „Co to ten pes zase sežral“ a myslela si (naivně), že to vtělím to svého vlastního článku. Ale ne – tak dlouhý být nemůže, proto je tu druhý díl poskládaný z příspěvků našich přátel:

MoMa : trpasličí jezevčíci = samohybný vysavač

Jezevčíci jsou všeobecně považováni za plemeno žravé a naše první holčička, Baruška, byla typická. Žrala jako mlejn, a to naprosto všechno. Klacíky, šišky, vajgly (ty z pomsty, když jsme jí venku něco zakázali), králičí bobky a všechny možné hnusy, které si majitelé pejsků jen mohou představit. Lidská hovínka lízala jako zmrzlinu a nikdy jí nic nebylo.

Barunka | foto: MoMa

Vlastě ano, jednou, když se přemnožili slimáci, a Bára, přestože jí vůbec nechutnali, tak se jich přežrala. Třepala u toho odporem hlavou, ale když je toho tolik, přece to nevyhodíme, že. Tak jsme skončili na veterině s injekcí na žlučníkový záchvat, pěkně bolestivou, po které naše nenažraná jezevčice lítala po ordinaci jako motorová myš.

Barunka | foto: MoMa

Příště už byla ale chytřejší. Ten rok se později přemnožili na dvoře malí hlemýždi, jejichž kolonii Baruška, myslím tak trochu z pomsty, naprosto zlikvidovala. Už je nežrala, ale prokousla jim domeček, a to stačilo. Postupovala naprosto systematicky, pár hlemýžďů každou procházku, no a po pár týdnech nezbyl ani jeden a už se tam nikdy neobjevili. Poučení: „Pokud máte na zahrádce hlemýždě, pořiďte si pomstychtivou a rozežranou jezevčici.“

Barunka | foto: MoMa

Dnes už je naše pesička v psím nebi, dožila se skoro šestnácti let a prostě to byla naše skvělá, statečná holka.

Náš druhý pejsek je chlapeček, králičí drsňák Ferdík, a je to sice úplně jiná povaha než Baruška, ale co se týká žraní hnusů, můžu říct, že se Barče přinejmenším vyrovná.

Ferdík | foto: MoMa

Když byl maličký, ochutnal skořápku z ořechu, ale vykakal ji, takže pohoda a on, na rozdíl od Barušky, normálně z chodníku nejí. Musím ještě jednou zdůraznit, normálně. Chodíme s naší partou pejsků každý večer na procházku.

Večer není dobře vidět, takže si hned člověk všeho nevšimne. Nějaký lidský čuňas, líný donést pytel se smetím až do popelnice, ho nechal na chodníku a pravděpodobně ho ptáci rozklovali a smetí rozházeli. My v pohodě jdeme a najednou jsem si všimla, že Ferda něco žmoulá. Zkusila jsem mu to vydloubnout z tlamičky, ale co jednou jezevčík schvátí, nikdy nenavrátí, takže smůla.

Ferdík | foto: MoMa

Další den pohoda, ale pak začal Ferdík v noci hodně zvracet a jeli jsme na veterinu. Po sonu a rentgenu, kde nebylo nic vidět, paní doktorka usoudila, že je to střevní chřipka, takže jsme dostali antibiotika, doporučení na dietu, prostě normálka. Během dalších deseti dnů byl Ferda fajn, jen ráno vždycky trošku blinknul, ale běhal, žral, byl veselý a hrál si.

Ferdík | foto: MoMa

Pak ráno najdu na koberci něco, o čem jsem si nejdřív myslela, že je to hovínko, což bylo divné, protože Ferdíček nikdy nekadil na koberci. Po bližším přezkoumání se z „hovínka“ vylíhly dva kusy molitanu. Obrázky přikládám. Dodnes nejsme schopní pochopit, jak tak malý, tehdy ani ne čtyřkilový pejsek mohl něco takového velkého sežrat a potom vyblinkat. No naštěstí to prošlo a my jsme teď slavní všude a u všech, komu jsme ty fotky ukázali.

Ferdíkův molitan | foto: MoMa

PetKo: zkušenosti prvé, protože výchovou zocelení psíci si už nic moc neužijí:

Psí kluci si s podobnýma alotriama vystačili během psího dětství a puberty, kdy Ešus dokázal během vteřiny vdechnout na ulici svačinu i s pytlíkem. Pak mi málem přivodil infarkt poté, co jsem po příchodu domů zjistila, že sundal gelovou svíčku, rozbil ji a obsah – možná včetně střepů – sežral.

Ash neboli Ešus | foto: Petra K.

Rumíček | foto: Petra K.

Jak Ešus, tak Rumíček měli při svém vyrůstání každý nějakou tu hovňousovou epizodku, kdy si pochutnali na nějaké voňavé „lahůdce“… Každopádně posléze se tyhle alotria podařilo výchovou odstranit do takové míry, že nebyl a ani dnes není problém odejít z domu a nechat na konferenčním stolku bifťoura, kdy po návratu tam stále ještě onen bifťour je a vedle sedí pes, který má pod sebou kaluž.

Murphy | foto: Petra K.

Výjimku tvoří Murphy, můj první pes, kdy se nevědělo o výchově nic, a tak mám historek spoooustu, spoustu:

*od té – kdy si z pod stolu vystrkal židle tak, aby se na ten stůl mohl dostat – dle mého názoru při tom stěhování musel stát vyloženě na drápech, aby zádama dosáhl pod sedák a mohl tou hodně těžkou židlí hnout. Na stole si pak bez rozpaků rozbalil exkluzivní bonbošku, plněnou skutečným fernetem. Ve výsledku byla doma prázdná bonboniéra, kde nechal každému jeden kousek, a v pelechu totálně ožralej pes

*přes tu, kdy jsme se chystali na dovolenou ke kamarádovi na chatičku a za těžce vydřené komunistické ušetřené peníze si koupili CELOU ŠTANGLI POLIČANU!, že budeme debužírovat… no… muselo se ještě pro něco do krámu, balilo se a já nechápala, proč ten pes tak hrozně dýchá a hlavně pije, propadala jsem obavám, že dostal nějakou akutní cukrovku. A marně hledala tu štangli salámu, která přece byla tady, ne? V tom pytli, kterej se tady válí. Jak se ten zmetek černoprdelnickej dokázal dostat do toho neforemnýho pytle a celou tu štangli sešrotovat – navíc v tak krátký době –, nechápu dodnes. Kde štangle přebývá, mi došlo poté, co jsem našla provázek s plíškem. Odpadla starost s cukrovkou, přibyla starost, za co pořídit další štangli. No nebyl poličan, byla vysočina.

*až po jeho majstrštyk: to jsme pekly s mámou cukroví a já jí večer říkám – za žádných okolností nenechávej Murphyho v jídelně samotnýho, nech ho v kůchni a zavři protipsí plůtek. On si umí otevřít dveře (včetně dveří mrazáku, který takto rozmrazil), dostal by se do špajzu a sežral by tam, co najde. No jo, matky, kdyby někdy taky svoje dcery poslouchaly… to vono né! A tak ta černá popelnice vybrala dva plechy nejlepšího a nejdražšího vánočního cukroví. Vše polité výbornou hořkou čokoládou. Navzdory varování veterinářů to s popelnicí ani nehlo.

Redakce si dovoluje připojit odkaz na pohádku O princezně Hounožroutce v držení téže majitelky :-)

JiK: zas tak moc toho nikdy neprovedly…

Jednou jsme se vyděsili, v sobotu odpoledne, a utíkali na veterinu s Rozinkou, protože jsme se domnívali, že sežrala jed na myši.

Rozinka | foto: JiK

Tak pejsek dostal v sobotu jako moučník ředěný peroxid a za chvíli bylo pěny kolem Rozinky plno včetně obsahu žaludku, abychom zjistili, že nic jedovatého nepozřela. I když jsme to pěkně zaplatili, úleva to byla obrovská.

A Brusinka, zvaná Brúsa, ponožky jen krade a nosí si je do pelíšku. Zatím jsme našli všechny.

Brusinka | foto: JiK

HeN: pudlíci jsou přemýšlivé plemeno

Náš první pudl, Daník, ten měl pěkné zlozvyky – dámské vložky u popelnic (to mi bylo šoufl) a vajgly, ty mu teda chutnaly. Otrhal tapetu (byla hnusná) a rozlámal proutěný pelíšek. Pak už měl jen látkové. Nesnášel dělníky (trhal jim montérky) a na uniformy vrčel a někdy štěkal na policajty. Taky mi stahoval proutěné ozdoby na větvičkách ve váze a následně je rozcupoval. Větvičky byly neporušené. Když měl žaludeční problémy, tak dokázal pít bylinky. To jsem mu vysvětlila a pil je. To by manžel nezvlád´…

A na závěr historka od MoMa:

Tohle se nestalo nám, ale vyprávěla nám to paní, ke které jsme chodili s Barčou na trimování. Jednou se tak vrátila domů z pracovního procesu a budování světlých zítřků, když zjistila, že její kočka, která využívala kuchyňskou linku k procházkám jako bulvár Champs-Élysées, shodila pytel s granulemi a připravila tak splnění všech jezevčích snů, představ a tužeb fenečce, která tuto nevídanou příležitost hbitě využila. Paní to vylíčila asi takto: „Našla jsem doma jezevčí klíště. Představte si tu malou hlavičku a obrovské bříško. Ona prostě žrala a žrala, až to všechno sežrala. Funěla a ani se nehla.“ Naštěstí se nic nestalo, holka to strávila jak hroznýš a všechno bylo OK.

Podívejte se do pěkné fotogalerie!