Tak milé děti, dneska si povíme pohádku. A ta pohádka se jmenuje... O princezně Hounožroutce. Žila, byla jednou jedna moc krásná princezna. Byla to opravdu moc krásná princezna, a protože pánbůh bývá spravedlivý, milé děti, tak tam, kde nadělí krásu, tak trochu ubere na rozumu. Aby byla zachována rovnováha světa. Nemůžou mít šicí šécko, že ano. Že tím pak následně trpí okolí, už je věc jiná. A stejně tak to bylo i s touhle krásnou princeznou. Fšicí ji strašně moc obdivovali, jak je krásná. Ale jakmile se k ní dostali blíž, uuuutíkali uuutíkali, seč jim noženky stačily. Kdo nestihl včas utéci, byl následně zahamtán, zakousnut, oslintán, přeražen, povalen a byl nakonec rád, že si zachránil alespoň holý život. A tahle krásná princezna si jednoho krásného jarního dne, milé děti, vyšla s celou svou družinou na výlet.

Její vrchní páže pan Brtník z Brtníkůch, určený k tomu, aby nosil míček pro míčové hry a něco na zub, když princezna dostane chuť, vymyslel pro ten den ragbičovou hru. Neboli hru s pískacím ragbičem, co lítá vzduchem dvěstěmetrůch vysoko a princezna ho pak nadšeně chytá ve výskoku, aby si při dopadu zpřerážela všechny čtyři svý flekatý haxny. Protože je kopyto, co se pohybuje světem nebezpečně pro sebe i okolí. Princezna nějakou dobu nadšeně hrála ragbičovou hru a pak si nafrněně a umíněně zaběhla do vysoké stařiny. Je přece ta princezna a tak si bude, bude a bude dělat, co se jí zlíbí.

Tu ale musela hbitě jednat její garde dvorní dáma Koláče. Protože dvorská etiketa praví, že princezny se od dvora zásadně nesmí vzdalovat a samy ve stařině se už vůbec pohybovat nesmějí. Sic by přišly k úhoně. Ne samotné princezny, ale zvířátka nějaký. Takže dvorní dáma vypálila raketovou rychlostí a... malér, princezna měla malér. Dvorní dáma jí řekla od plic, kam nyní může jít, když jí je tedy celý její dvůr šumák, a odkráčela do kšá. Z princezny se rázem staly zakletý a zaražený prdy, který seděly na cestě a čuměly jak puk. Dvorní dáma odeslala do kšá i pana Brtníka z Brtníkůch a páže Rumíčka a fšicí šli pořád do kšá. Prdy v podobě princezny zjišťovaly, že se jim ale vůbec nelíbí, když celý dvůr dělá to stejné, co udělala předtím sama princezna.Tedy že se vzdaluje a nedbá. Když pak dvorní dáma na princeznu zavolala, zhmotnila se tato obratem u svého dvora a následně se vůbec nevzdalovala, aby náhodou zase někde nezůstala osamocena.

A tak si celý dvůr užíval krásného jarního dne v lukách, až došel do míst, kde se cestička vydupaná zvířátky, která v lukách bydlí, dělila do dvou směrů. A zatímco celý dvůr se vydal pravou cestičkou, zamířila si to princezna svéhlavě levou cestičkou. A moc dobře věděla proč. Kousek vedle cesty totiž, milé děti, nastražil jakýsi kouzelník na princeznu past. Hned vedle cestičky totiž leželo... no hádejte, hádejte, co tam tak mohlo lákavého „ležet“ a „vonět“ po kraji. Kouzelník věděl, milé děti, že takovému lákadlu princezna rozhodně neodolá a on ji bude mít ve své moci a z princezny se stane stráášlivá prasnice Hounožroutka. Ani papírem to nebylo tentokrát opatřeno, aby to princeznu jistojistě přilákalo.

A taky jo, hnedle se k tomu hrnula a chybějící ubrousek jí byl fučik. Protože princezna byla opravdu kopyto a proti všem pravidlům dvorní etikety ona ubrousky stejně nepoužívala. A jak se přiblížila, začlo kouzlo působit, milé děti. Z princezny se stala rázem strašlivá prasnice Hounožroutka a pustila se hned do nabízené lahůdky. Dvorní dáma Koláče věděla, že je zle, a velmi rázně přiskočila princezně na pomoc. Mocným hlasem zaburácela zaklínadlo, které jediné mohlo ještě princeznu zachránit: „Fhůůůůj ty prase hnusný!“ neslo se loukou, polem, městem, královstvím, přilehlým královstvím i vesmírem.

A dvorní dáma Koláče čekala bez dechu, zda její zaklínadlo ochrání princeznu a odčaruje z ní kouzlo strašlivé prasnice Hounožroutky. A!! Protože dvorní dáma Koláče byla taky tak trochu kouzelnice, povedlo se!!! Nejdřív se strašlivá prasnice Hounožroutka zarazila jak vidle do hnoje a probíhal v ní lítý boj, kdy se nevědělo – vyhraje prasnice? Nebo zvítězí duch princezny? Veliké nervy to byly. Bylo vidět, jak duch princezny sílí a sílí, až nakonec zvítězil a princezna byla zpět! Odvrátila svou krásnou hlavu od enóna a podívala se na svou dvorní dámu Koláče, ešivá je to takhle dobře. Bylo to dobře, bylo to moooc dobře.

Aby kouzlo přestalo působit a aby bylo možno příště princeznu ochránit o něco lépe, šla s ní dvorní dáma Koláče o kousek cesty zpátky a pak se na rozcestí vrátily, aby mohla princezna volit, kterou cestou se vydá. K překvapení celého dvora se vydala tentokrát tou pravou cestičkou. Aby bylo možno princeznu příště ještě lépe ochránit, trvala si ale dvorní dáma na tom, že se půjde tou levou cestičkou a navrch si ještě bude muset princezna v inkriminovaném nebezpečném místě pohovět. O samotě. Protože všechny princezny někdy v životě procházejí nějakou zkouškou. Některé jdou třeba pouští, hledají vodu a za žádných okolností se nesmí ohlédnout. A naše princezna musela setrvat na místě, sama ve společnosti enóna a za žádných okolností si nesměla ani uždíbnout.

A ukázalo se, že i naše princezna, stejně jako ty ostatní, je statečnou princeznou a dokázala svou zkoušku ustát. Ani žďabínek, ani kousíček neochutnala. Ba naopak, milé děti, tvářila se milá princezna, že by nikdy nic takového do své půvabné a krásné kušny nevzala, že něco takového může přeci udělat jen strašlivá prasnice Hounožroutka. A tvrdila to i dne následujícího, kdy ji tam vrchní páže Brtník z Brtníkůch schválně v rámci zkoušky znovu zavedl. Je ještě mnoho takových zkoušek, které na princeznu čekají, aby se z ní skutečně nestala strašlivá prasnice Hounožroutka, a tak jí, milé děti, držte prosím palce, co to dá, aby při těch těžkých zkouškách obstála, jinak ji čeká doživotní kletba :D