Neklid, ženoucí člověka nejdřív za humna, a potom za obzor. Jeden, druhý... a jak dál? Někdy je to jen takové maličké svědění, které lze běžně podrbat četbou či cestopisnými pořady a pro skutečné potoulání stačí dvakrát do roka pár dní dovolené někde za humny. Pro tyto lidi je domov zcela naplňující a spokojeně žijí na místě, které si vybrali.

Jindy toulavá krev překypí, a člověku je domovem jen to, co unese v srdci a na zádech. Nový obzor je vždy zajímavější než ten, na který právě hledí.

A mezi těmito extrémy samozřejmě existuje široká škála možností. Někomu stačí k uspokojení toulavých choutek jednou ročně zajímavá dovolená, jiného svědí toulavé nohy víkend co víkend. Další ve jménu velkého snu žije roky na jednom místě, pilně střádá peníze a informace, aby si konečně udělal pořádné volno, dal vale všednodennosti a projel kus světa - nejlépe toho pro nás exotického. Další vyjíždějí do ciziny za prací a poznáním, a sami nevědí, jestli se usadí tam někde venku, nebo se vrátí domů.

Lidé jsou prostě různí a rozhodně se nedá říct, že by některá varianta byla lepší nebo normálnější než druhá. S čím se ale souhlasit dá, je užitečnost cestování a poznání z něho vyplývajícího - tedy pokud je cestující osoba ochotná poznávat a nechat se poučit.

Samozřejmě existují lidé, kteří musejí odejít ze svých domovů a žít někde jinde, bez svobodné volby. Toulavá krev v tomto případě pomáhá se přizpůsobit, nalézt tu správnou rovnováhu mezi zachováním vlastní svébytnosti a přijetím způsobů hostitelské země. Nucená emigrace člověka hluboce upnutého na svůj domov je tak dvojnásobně bolestná, protože potěšení z poznávání nového nemírní bolest ze ztráty vlasti.

Ale to jsme se dostali nějak dál, než jsem chtěla. Pokud bych měla mluvit za sebe, tak já patřím k lidem s vysokým podílem toulavé krve. Měla jsem to po kom zdědit - oba moji rodiče vlastně začali už rozhodnutím odejít do Prahy ze svých původních domovů nejprve studovat, a potom i žít.

Ale to jim nestačilo - co se pamatuju, tak jsme někam vyráželi velmi často, na víkendy i na prázdniny a dovolené. Sice za mého dětství nikdy mimo ohradu vymezenou železnou oponou, ale i tak bylo hodně co poznávat! Po vlastech českých jsme obvykle cestovali zájezdovým autobusem, všude jinde vlakem. Kdybych si dokázala pamatovat všechno, co jsem viděla a zažila, tak mám v hlavě encyklopedii!

Stejně jako moji rodiče i já jsem toulavá s jedním zásadním omezením - musím mít svoje doma. Musím mít kam zapustit kořeny - místně i lidsky. Pokud tohle funguje, dokážou být moje kořeny velmi pružné a dovolují mi potulovat se světem více méně bez zábran. Můj muž je myslím ještě toulavější, a ke spokojenému životu na cestách nebo v zahraničí mu stačí ještě méně než mně.

A navíc mám ten dojem, že to jde dál - že jsme svoji toulavou krev předali i našim synům. Přitom podívám-li se po širším příbuzenstvu nás obou, vidím lidi spíš usedlejší, spjaté s půdou či krajem, kde bydlí. Je to zajímavé a řekla bych dost typické - historie potřebuje víc lidí, zvelebujících místo kde žijí, než těch, kteří objevují místa nová.

A tak se vás dnes ptám: jak jste na tom s touláním vy? Cestujete rádi? Máte místa, která velmi toužíte poznat, ale dosud se vám to nepodařilo? Nebo máte pocit, že ve vašem okolí je pořád co objevovat, a velký svět vám nechybí?

Existuje na Zemi nějaké místo, o kterém máte pocit, že jste tam "někdy předtím museli žít"? Jak pružné jsou vaše kořeny - dokázali byste trvale nebo dlouhodobě žít někde mimo svoji vlast? Dokážete si užívat virtuální cestování - prostřednictvím knih, časopisů, filmů či internetu? Třeba právě Zvířetníku??:)) Pojďme si povídat o cestování...