Z hlediska naší psychiky je to vcelku přirozené - svět vyschnul, zteplal a všechno se před očima obrozuje, kvete a páruje. A lidem to vleze do hlavy také. Ona to má příroda dobře vymyšlené. Když se v májovém poblouznění zalíbí ona jemu a on jí, tak mají právě tak ty dva měsíce na to, aby se trochu poznali a za rok - opět na jaře - se vykulilo na svět nové mládě.

To by byl takový správně přírodní přístup pro plodné ročníky:)), jenže vlahá voňavost máje působí prakticky na všechny, kdo jsou ochotni pustit si do duše pozitivní emoce - ať už je jim kolik chce let. Máj je svůdný, mámivý, hraje si s našimi smysly, pašuje nám do myšlenek růžové pentle pokušení. Není divu, že prvnímu máji říká svátek zamilovaných (svátek práce momentálně vypustíme, ano?:)) a o lásce se jen vzdychá. Proč?

Inu proto, že opravdová láska není zdaleka jen růžová, umí být vichřicí i nožem otáčejícím se v ráně. Aby se lásce dařilo, je třeba práce, nejen okouzlení. Však také láska, která se vydaří a projde všemi stádii až k přepevnému spojení duší kořeněném láskyplným žertováním a absolutní důvěrou, je oním vzácným diamantem, který se zdaleka nepodaří každému najít, ale vždy stojí za to o jeho získání usilovat.

Kdežto taková zamilovanost, to je jiné kafe! Jiskřivá, plná naděje, odvahy, a se sklony k dobrodružství. Slzy jsou dočasné, jak ten májový deštík, převládá radost, dychtivost, křídla touhy nás vynášejí výš a výš, přitom ta výška nás neděsí, protože máme síly na rozdávání. Zítřek nás nezajímá, protože dnešek je úchvatný.

Navíc je zamilovanost vždy jen tím začátkem. Konce se nepočítají, protože když ty nastanou, tak už je zamilovanost obvykle ta tam. I proto lidé na svoje zamilovávání většinou vzpomínají rádi, a občas krkolomné historky o tom, jak ON potkal JI a byli z toho - aspoň na čas - MY patřívají do vypravěčského zlatého fondu.

A protože zrovna dnes je první máj, tak si budeme povídat o tom, jak jsme se všelijak zamilovávali. A protože zamilovanost není zdaleka jen výsadou mladých a všeho schopných, tak čekám i na historky o láskách dětských, zralých, platonických či virtuálních.

Myslíte si, že se člověk nemůže zamilovat třeba do knižního nebo filmového hrdiny? Ale může, a nemusí mu ani být dvanáct a plakat na skonem největšího z náčelníků, jak jsem slzela já, když jsem se dychtivě dočetla ke konci třetího dílu Vinetoua. Konec konců jsem měla kamarádku, která se ve stejném věku zamilovala do jedné úžasné sochy...:))

Samostatnou kapitolou jsou i zamilovanosti kolektivní, kdy se celý houfek dívek zamiluje do jedné osoby (spolužák to obvykle nebývá) a společně vyhledávají příležitosti k "náhodným" setkáním, dělají příslušným směrem buličí oči a jednohlasně vzdychají, kdykoliv si jich jejich idol všimne. Vzhledem k tomu, že jde obvykle o záležitost platonickou, málokdy zainteresovaná děvčata napadne na sebe navzájem žárlit - vždyť s kým si nejlépe o NĚM mohou popovídat než s podobně postiženou?

Prostě vašim vzpomínkám se meze nekladou. Kdy, kde a jak se vám povedlo se zamilovat? Pamatujete si na svoje první okouzlení? Znáte nějaké umělecké dílo, které podle vás dokázalo věrně vylíčit ony přemety srdce, které nazýváme zamilovaností či začínající láskou? Či ještě jinak - uchvátilo vás někdy nějaké umělecké dílo - kniha či film - tak, že jste prožívali euforii podobnou doopravdové zamilovanosti? Pojďme oslavit první máj povídáním o zamilovanosti a o lásce...

PS: Pánové, nezapomeňte dnes svoji milovanou zavést pod nějakou rozkvetlou větev a pěkně ji polibte, aby vám ku potěše kvetla celý rok:)) A vy dámy svým nejdražším nezůstaňte polibek dlužny, ať už vám nad hlavou kvete cokoliv...