30.6.2016 | Svátek má Šárka






SVĚT: Máme se bát Ruska? (2)

7.11.2014

(první část zde)

Když se ruka k ruce vine aneb Korupce, šavlička dvojsečná

Ve světové tabulce neúplatnosti, vydané Transparency International pro rok 2010, se Rusko nalézá na 154. místě ze 178 (Republika česká, věru žádný vzor panenské čistoty, přece jen na místě 53.), za sebou už jen Tadžikistán, Rovníkovou Guineu a pár podobně zoufalých končin. Bez větší či menší podmazávky prostě na Rusi nejde nic. Všemocná byrokracie navymýšlela za tím účelem taková kvanta nařízení, zákazů a reglementací, že dle slov někdejšího předsedy běloruské státní rady Stanislava Šuškeviče občan či spíš poddaný stráví polovinu svého času tím, že s nasazením všech sil shání naprosto neužitečná lejstra, aby dokázal neužitečným úřadům, že není velbloud, ale člověk. No, třeba to pan Šuškevič s tím velbloudem drobátko přehnal. Skutečností však zůstává, že od kolébky k hrobu, od umístění dítěte ve školce až po universitu, od vystavení řidičského průkazu nebo přijetí do slušnější nemocnice až po důstojnější pohřeb… na všechno shání každý Rus papíry, osvědčení a vysvědčení, podpisy a razítka; a za každé ukápnutí úředního inkoustu musí platit, a ne málo. Nepodmaže-li, vyřízení se nedočká. Vrstva bohatých a superbohatých podnikatelů je na Rusi relativně úzká; mnohonásobně víc je byrokratů, zbohatnuvších vydíráním úplatků. Při platech kolem 700 US$ si tak šikovný úředník nezřídka přijde až na milion dolarů za rok: to jsou ony pověstné davy ruských turistů v alpských a přímořských střediscích, protivných každému jako veš svou snobskou nadutostí. A to jde ještě spíš o maličkosti. B. Reitschuster uvádí taxy za umístění ve vyšších politických a armádních sférách (údaje z r. 2007., lze předpokládat, že teď budou přiměřeně vyšší): za místo důstojníka milice jest třeba vysoliti 50.000 až 100.000 US$, v hlavním městě až půl milionu téže měny. Soudcovská židle je k mání bratru za 300.000 US$, cena za místo senátora v Radě federace může vystoupat k šesti milionům, za úřad ministerský k 10,000.000 US$. Dá rozum, že se výdaj musí zase vrátit v podobě vyšších a ještě vyšších podmazávek. Proč by také jinak někdo o to stál, být soudcem nebo ministrem.

Řeklo by se, že každý režim, ať je jaký je, musí proti tak korupci kolosální, dvě třetiny – přinejmenším – z národního krajíce užírající, zakročit. Nebo se o to aspoň pokusit, byť i polovičatě a neohrabaně. Opak je skutečností. Jest korupce krví demokratury; jen ona jí zajistí kontrolu nad veřejností účinněji a dokonaleji než jakákoli represivní složka. Pochopitelně mají orgánové státní moci dobrý přehled o malých, větších i úplně největších úlitbách; jako u nás za Husáka, podnes má na Rusi každý pracovní i jiný kolektiv svého fízlíka pilně sledujícího, co se kde šustne. Když korupčník nedělá potíže, budiž mu přáno. Když si začne vyskakovat, je na něj co vytáhnout: koukej, holoubku, od toho a toho, tolik a tolik. Jak to pocítil jistý Boris Chodorkovskij, svého času nejbohatší muž Ruska: vyskakovat si začal, vlastní politickou hru proti vládci Putinovi rozehrával – deset let si po různých trestních lágrech odbručel, a ještě byl rád, když ho milostivý gasudar se zbytkem majetku do exilu propustil. Veliká je Sibiř, mnoho v ní koutků mrazivých, a provinění se vždycky nějaké najde, tu úlitbička do kapsy vsunutá, tu daň o milionek zkrácená. I nevyplatí se odporovat gosudaru, slunéčku jasnému.

No co co, odpoví věrný Rus na takové výtky, však u vás na Západě taky máte korupci! Nu, máme, třebaže tak 1:1000 v poměru k ruským obyčejům. Jenže – a v tom je rozdíl – západní korupčník, najde-li se už, výnos nekalého obchodu vhodně investuje, nebo třeba i prohejří, ale doma. Jeho ruský protějšek vyveze nahamoněné prašuldy za hranice, kupuje za ně vily na Floridě, pozemky v Kalifornii, jachty a drahá auta, prohrává je tu v Monte Carlu, tu v Las Vegas, souhrnem řečeno zkracuje ruské hospodářství o astronomické sumy a nalévá je do západního. To nemůže zůstat bez následků a také nezůstává. Neví to Putin gosudar? Nebo ví a je mu to jedno? Převažuje mu téměř stoprocentní kontrola zkorumpované veřejnosti nad nesmírnými hospodářskými ztrátami? Nebo si myslí, že si to může dovolit, vot ničevo, však ropa a plyn zašantročené prostředečky zase nahradí? Nevím. Široká se ruská duše, jiní ji neprohlédli, ani já neprohlédnu.

Jak na chudou holotu

Ruský člověk, není-li ani vysoký činovnik, ani úředník s dlaní nataženou pro podmazávky, si nežije nijak luxusně. Minimální příjem za námezdnou práci činí v přepočtu něco kolem osmi tisícovek českých; střední snad o pár tisícovek víc, ale ani tak to není žádný zázrak, zvlášť když příjemce žije v Moskvě, jednom z nejdražších míst na povrchu zemském. Přesto ruský človíček sužovaný nenasytnou byrokracií, šikanovaný, ponižovaný, na každém kroku dle panské vůle postrkovaný, stojí vysoce převážnou většinou za svým vůdcem. Demokrátorovy skutky ať jsou jaké jsou schvaluje, na západní rozvraceče a jejich domácí přisluhovače se hněvá… čím to? Reitschusterova kniha má pro ten jev takovéto vysvětlení: jediným zdrojem informací je Rusovi zglajchšaltovaná televize, v poněkud mnší míře a až na nepatrné výjimky neméně zglajchšaltovný tisk. Jiné signály k němu v širých prostorách svaté Rusi nedolehnou, i věří režimní propagandě, co mu nakuká, za pravdu pravdoucí má.

S tím se mi při vší úctě nechce souhlasit. Sedával jsem po svém úprku za kopečky v několikaměsíčním intenzivním kurzu němčiny pro přistěhovalce, legální i nelegální. My Češi, Slováci, Poláci, Rumuni – vesměs nelegální uprchlíci - jsme byli šťastní jako blechy, že jsme vyvázli z toho bolševického polokriminálu, pro své bývalé panstvo jsme měli jen posměch a zlost za darmo utracené roky života. Rusové… nu ano. Byla v tom Západním Německu rezavá auta za babku, kaše a vodky co hrdlo ráčilo, to se jim jevilo pozitivně a stálo za vystěhování (v jejich případě legální, byť někdy až patnáct let po podání žádosti). Jinak svou sovětskou vlast milovali, dopustit na ni nedali, o výročí Velké Říjnové – prý, nebyl jsem naštěstí u toho – po chodbách s rudými prapory pochodovali, revoluční písně pěli… bane, to nebyl nedostatek informací. Těch měli všude kolem sebe, jen se rozhlédnout. Jsou jiné hlubiny ruské duše, a je v nich neochvějné přesvědčení o vlastní výjimečnosti, o poslání být všemu lidstvu příkladem, ba spásou. Rus vpraví nové prvky do evropské civilizace, které ji snad navždy z kořene přemění a vykoupí lidstvo, praví k tomu F.M.Dostojevskij, dalších příkladů netřeba. Proto jde Rus ochotně za každým, kdo mu slíbí velikost a slávu, i kdyby doma cvrčky louskal; to, nikoliv neinformovanost, je příčinou jeho tvárné poddajnosti. To už také není zkušeným mistrům dezinformace zatěžko přesvědčit ruského človíčka, že se nachází v obklíčení samými nepřáteli; a jen síla a přesila něco platí.

Jak dlouho to může jít dobře, je obtížno si představit. Jakési remcání je slyšet už nyní, i když remcání není totéž co vědomý odpor: mnohému se na Rusi nezdá, že si páni mezi sebou rozdělují miliardy z pokladů země a na obyčejného človíčka zbývají leda drobky z panského stolu. Možná ruský člověk časem prohlédne, jaký prošvindlovaný mariáš se s ním hraje a odepře poslušnost demokrátorům, vysoké sumy bych na to ale nevsázel; příliš hluboko je zakořeněn mesiášský komplex v ruské duši. Možná se ještě víc zatvrdí ve svém pocitu Jediného Spravedlivého a všechno skončí malérem, proti němuž je nynější rusko-ukrajinské kočkování ještě holá legrace. Ale ani to se mi nezdá příliš pravděpodobné, hned povím proč. Třetí možnost je pozvolné uvadání moci, nezaložené na ničem víc než na neopodstatněné pýše a nezasloužených pokladech země, s nimiž může zůstat putinská říše namydlená, jen ještě nějakou chvíli licitovat, zákaznictvo nesolidností odpuzovat. Ostatně, to bylo řečí, není-liž pravda, jak ukrutně drahé teď budou pohonné hmoty, když jsme dožrali východního obra těmi sankcemi… a koukejme: chodím kolem benzinových pump u nás v Hannoveru, a ceny místo aby stoupaly a stoupaly jak předpovězeno, pomalu, ale setrvale klesají až k stavu, jaký byl naposledy někdy před patnácti lety a kdovíkam ještě chtějí klesat dál. Že by obr přece jen nebyl tak nezranitelný jak vypadá?

Otázka do pranice: je Rusko schopno Velké války?

To totiž pořád slýchám z vlasti otců mých: jen aby z toho ještě nebyla nějaká třetí světová válka! Nu dobrá, rozeberme si i tuto možnost. Každou válku musí někdo začít; jelikož je značně nepravděpodobné, že by se jednotky americké námořní pěchoty vylodily dejme tomu v Murmansku a zahájily pochod na Moskvu – o evropských armádičkách škoda slov - zbývá jako jediný potenciální iniciátor putinské Rusko. Příliš pravděpodobně to, aspoň prozatím, nevypadá, úplně vyloučit takovou eventualitu ale také nelze. Zazněly už řeči o Kyjevu, jejž by ruské voje dosáhly ve čtrnácti dnech (později zkráceno na dva), o Tallinu a ostatních baltských metropolích obsaditelných v témže bystrém tempu… Jak vážně ty hrozby bohatýr Voloďa myslel, ví jen on sám. Třeba jen tak strašil, bujnou představu za skutečnost zaměňoval, to se orientálním vladařům stává. Třeba už také má něco konkrétního v rukávu: obnovu carského imperia v jeho nejširším rozsahu a kdyby to šlo, třeba i o kousek dál. Otázka zní: má na to bohatýr? Jak vůbec, střízlivě vzato, vypadá jeho ozbrojená moc?

Ubohá armáda

neboli Arme Armee, jak zní německý originál jedné z kapitol Reitschusterovy knihy. Jest ovšem ruská branná moc obrovská; čítá kolem jednoho milionu knechtů ve zbrani, na tom se od rudoarmějských dob změnilo málo nebo nic. Plánovaná přeměna povolanecké armády v profesionální za účelem větší efektivity se ale ne a nedaří. Už Jelcin ji chtěl mít dokončenou v roce 1995 a po něm Putin v r. 2010, doposud se však smělý záměr dočkal naplnění sotva ze třetiny, a to ještě přijde na to, co si máme v ruském případě představit pod pojmem „profesionální voják.“ Hlavním sloupem armády tak i nadále zůstává rekrut, hlavička opižlaná, do zeleného munduru nedobrovolně navlečená. Není mu, abychom se vyjádřili zdrženlivě, co závidět. Kniha na vícero stránkách uvádí otřesné příklady sadismu, jemuž je vystaven nováček ze strany svých starších druhů, ostatně, žádná novinka. Bití, ponižování, vynalézavé mučení končící zmrzačením a nezřídka smrtí, pakli si nováček v hrůze z té vyhlídky nevezme život sám… samo ruské ministerstvo obrany přiznává, že jen v prvních osmi měsících roku 2005 ztratila armáda tímto způsobem 660 vojáků, víc než Američané za bojových akcí v Iráku. Přičemž skutečné číslo může být ještě o mnoho vyšší: sdružení Vojenských matek dochází k počtu 3000 utýraných či dohnaných k dobrovolné smrti během jediného roku.

Na tomto místě bych si opět dovolil vsuvku. Sloužil jsem v československé armádě v době nejhlubšího úpadku let 1953-55 pod pologramotnými oficíry a politruky, za velení poddůstojníků, jimž nějaký ten kus buzerace rozhodně nebyl cizí. Také tehdy existovalo dělení na nováčky (bažanty) a mazáky, a jistá přehlíživost byla v tom vztahu běžná; ono si takové jelítko dvacetileté neodpustí povytáhnout se, když má nad kým. Ale jen přehlíživost, prosím, nic víc. Bylo nemyslitelné, aby někdo dával průchod svému vejtahovství týráním a mučením mladších; kdo by si s něčím takovým začal, sám by dostal od ostatních po hubě. Ale nepamatuji se na takový případ. Ani naši oficíři, třebaže spolek primitivů, by takové chování netrpěli a nekryli jako jejich ruští kolegové, spíš by násilník skončil před vojenským soudem. Čím to, že ruské vojsko je za vcelku srovnatelných okolností sadismem jen tak prolezlé? Je nějaký kout ruské duše, v němž se skrývá samouúčelná krutost, záliba v týrání a ponižování? Jestli ano: je to plod málem už století komunismu a putinského postkomunismu, nebo byla ruská duše taková už vždycky? Je mužická pokora rubem bestiality? Nebo bestialita rubem pokorného mužictví? Nevím. Ať tak či onak, měli bychom s tím počítat.

Kniha dál hovoří o matkách, shromažďujících pro své syny už od dětské školky lékařské atesty za účelem zproštění vojenské služby. Komu se to nepodaří a má na to, hledí se z ní vypodplácet, což vzhledem k mizerným důstojnickým platům - polovina důstojnického sboru žije pod hranicí chudoby – není nesnadné. Následkem toho uvíznou ve vojenském kabátě vesměs chlapci ze sociálně nejslabších venkovských rodin, z toho jedna pětina bez ukončeného základního vzdělání. Ani nižší důstojníci na tom nejsou o mnoho líp; také oni jsou vystaveni neustálé šikaně a ponižování, což si ovšem nenechá každý líbit: jen v roce 2005 vypovědělo službu 12.000 mladých důstojníků, často právě těch nejschopnějších. Zůstávají tak jen ti, kteří nemohou najít jinou práci… věru, ubohá armáda. S takovou že by chtěl kremelský vládce vytáhnout za obnovu imperia v jeho carských hranicích? Ale kdoví, třeba i chtěl. Nepodceňujme iracionalitu, je jí v ruské duši zakleto odjakživa dost.

A krade kdo ruce má, ve velkém i v malém. Což opět mohu potvrdit vlastní zkušeností: zajíždíval jsem za oněch časů v rámci svého povolání (odebíral jsem vzorky vody) do vojenského prostoru Milovice, kde se po invazi r. 1968 usídlila Rudá armáda. Měl jsem příležitost sledovat čilý obchod: rudoarmějci prodávali kde co od vybavení důstojnických bytů po vlastní čepice, k tomu benzin po kanystrech, kačku za litr, oficíři po cisternách, což se vcelku shoduje s údaji Reitschusterovy knihy, ledaže nehovoří o kačkách. Za čečenské války ruští důstojníci, kteří po měsíce neviděli rubl frontového příplatku, prodávali zbraně nepříteli, a ten je okamžitě obrátil proti nim, což by při vší absurditě ještě pořád… na straně 168 ale čtu o dvou stech padesáti jaderných hlavicích, které také jakýmsi záhadným způsobem zmizely, nikdo neví kam. To už se jednomu ježí chlupy na hřbetě.

K tomu přistupuje tradiční ruská neschopnost či spíš strach před samostatným rozhodováním. Kolovala v r. 1968 po Praze zvěst o sovětské tankové koloně, které někdo obrátil tabulku s nápisem ΠΡΑΓA do jámy povrchového dolu. Tanky tam jeden po druhém poslušně vjely… ne že by to osádkám nepřišlo divné. Ale že se nikdo neodvážil zvolat – proboha, lidi, neblbněte, v té díře přece Praha neleží! Jindy čeští nádražáci přehodili výhybku ruskému vlaku – údajně vezl zařízení k lokalizaci rozhlasového vysílání, jež se sovětským orgánům nedařilo objevit - na zkušební okruh. Vlak po něm kroužil a kroužil… a zase: ne že by strojvůdce netušil, že se už podvacáté točí dokolečka jako ten blázen. Ale že se neodvážil bez příkazu z vyšších míst něco sám podniknout. Nevěděl jsem tenkrát, nakolik mám těm chýrám věřit; takový trouba přece nemůže nikdo být. Reitschusterova kniha mi podala příklad, že může. V sedmnáctipatrové budově, kde sídlí redakce jeho týdeníku, došlo k havárii. Nic zvlášť dramatického, prostě jen někde praskla vodovodní trubka. Voda ale zaplavovala patro po patře, protože se správce domu neodvážil bez přivolení vyšších míst otevřít dveře, za nimiž se nalézal kouhoutek uzávěru. Takových příkladů je na Rusi mnoho, a i s tím je třeba počítat.

Ruská generalita se nestačí chlubit novou, moderní výzbrojí, ale ani ta není žádný div světa: dle autorových údajů je kvalitativně na třináctkrát nižším stupni než americká a třikrát nižším než čínská. Asiže bude rozdíl v tom, s čím se na prvního máje po Rudé ploščadi mašíruje a co se v armádních magacínech opravdu nalézá. Abychom tedy vše v jedno shrnuli: v boj se Putinovy voje vydat mohou, ale nesměl by být moc náročný. Na počtech halapartníků záleželo za válek třicetiletých; dnes je rozhodující stupeň odborného výcviku, a s ním to nebude slavné. Nelze čekat zázraky od nedovzdělaných vojáčků, kteří to dotáhli právě tak k malé násobilce, a to ještě kdoví. Profesionální vojáci na tom jsou jistě lépe, přijde však na to, o kolik. Obsluhovat technicky vysoce náročné systémy nemůže každý Ivánek; a armáda, z níž kdo může se vypodplácí, kdo může uteče a zbudou už jen chudí a hloupí… kolik, opravdu a reálně, jí může zbývat sil nasaditelných v moderně vedeném boji? To se pochopitelně nedozvíme, můžeme však leccos vyčíst mezi řádky denních zpráv. Tak byla například řeč o jednotkách v počtu 17.000 mužů, jež Kreml odvolal-neodvolal z ukrajinské hranice; dobytí Krymu - odhady se různí – se účastnily síly v řádu desetitisíců; kolik ruských ozbrojenců může působit v řadách východoukrajinských povstalců, je ještě nejistější, ale víc jich také nebude. Není to nakonec všechno, co může Kreml vyslat do pole? Z celého milionu ozbrojenců maximálně sto tisíc použitelných? Kteří navíc nehnou prstem, dokud si nejsou jisti souhlasem nejvyšších instancí, v boji malých, samostatně operujících jednotek, jak jej vyžaduje tento čas, věru to pravé? Ne, neočekával bych, že se Evropou převalí útočná vlna neodolatelné síly. Že v Rize a Vilniusu bude za den, v Kyjevě za dva, v Praze řekněme za týden… Bezpochyby se dočkáme ještě mnoha provokací, vyhrožování, svalů ukazování, možná i dalších vpádů do malých zemí mimo rámec Nata, do Moldávie například či podruhé do Gruzie. Třetího vydání Velké války ale stěží. Leda by se kremelský vládce načisto pominul rozumem, no, úplně se to yloučit nedá.

Studený mír aneb Nepřátelé kam se podíváš

Nepřátel měla ruská říše odjakživa dost a dosud má; a kdyby jí chyběli, zručně si je nadělá. Již carevna Jekatěrina Veliká (vlastním jménem Sophia Augusta von Anhalt-Zerbst) se cítila ohrožena v tehdy ještě relativně úzkém rámci své říše a snažila se ji pro větší bezpečnost opatřit ochranným valem závislých území. Ta ovšem byla osídlená různými národy a kmeny, jimž se nijak nelíbilo být něčím valem, i vzpouzely se a punktovaly se zahraničními mocnostmi. Tu se ukázala nutnost rozšíření o další území, která by byla ochranným valem ochrannému valu, a tak pořád dál. Nikdo si nemůže být jist, že se nestane nepřítelem Ruska, popřípadě jeho ochranným valem; jen porážka v krymské válce let 1853-56 zabránila ruskému carství, že si po přivtělení švédského Finska nedokročilo i na samotnou mateřškou zemi švédskou. Ostatně i za těchto dnů rejdí ruské ponorky mezi ostrůvky švédského příbřeží, bůhví co tam hledají. Že by starou chuť?

Pocit obklopení nepřáteli je základním kamenem ruské politiky už od časů zmíněné carevny a slouží dvojímu účelu: šíření vlivu a moci navenek a rozněcování nacionalistických vášní v poddaném lidu, jenž by jinak měl pramalý důvod milovat kremelskou vrchnost. Jest však, jak sami ze své historie víme, třeba i nepřítele vnitřního; a i o toho je bohatě postaráno. Nepřítel nebo aspoň rozkladný živel č. 1. jsou Gruzínci, Čečenci a jiní Kavkazané. Není lehko žít na Rusi lidem s kavkazskou vizáží, což dokládá autor knihy příkladem moskevského vědce čečenského původu. Bezdůvodné šikany, hrubosti, zatýkání, výslechy, vězení… „My Kavkazané jsme hromosvodem, jímž Rusové odvádějí pozornost od vlastních problémů a zločinů,“ cituje zmíněného muže vědy. A když je třeba zahájit na Kavkaze válku… nu což. Vyletí někde do povětří panelák, a dobrý ruský lid hned ví, kdo za tím vězí: prokletí Čečenci nebo jiná taková slota. Jeden se musí až divit, proč se tedy ruská říše toho vosího hnízda tak urputně drží, ale to víte: ochranný val. Vot logika.

A nejen Kavkazané. Už tradičně za všechno zlo ve světě a v Rusku zcela specielně může žid, židák. Antisemitismus není zakořeněn jen v prostém a nejprostším lidu, ale sahá až do míst nejvyšších. Reitschuster cituje oficiální dopis ruskému generálnímu prokurátorovi: „…židovské náboženství je nejen protikřesťanské a nepřátelské lidstvu… jsou to sami židé, kteří demolují synagogy a vlastníma rukama hanobí židovské hřbitovy, aby vyprovokovali trestní stíhání ruských patriotů.“ V roce 2003 vyšel v Moskvě první díl pravoslavnou církví financované Encyklopedie ruského lidu, v níž se praví: „…od staletí až po dnešek ohrožuje Rusko vnitřní satanský nepřítel, svobodní zednáři, kosmopolité a liberálové.“ Kdo je míněn těmi zednáři a kosmopolity, netřeba dokládat. Spisovatele židovského původu (z nich Pasternak a Brodsky nositelé Nobelovy ceny) pomíjí Encyklopedie zcela, zato má slova chvály pro Sergěje Nila, autora nechvalně proslulého pamfletu Protokoly sionských mudrců.

Rovněž černoši a jiní barevní si občas schytají svoje, dalším vydatným hromosvodem lidového hněvu jsou však homosexuálové. Přiznám se, že ani mně se moc nelíbí, dělá-li se z této sexuální menšiny lepší část lidstva; jinak ale je mi jich spíš tak trochu líto, třebaže osahávat bych se dával nerad. V Rusku se ale onen jistý podvědomý odpor změnil v nenávist a nenávist v nástroj politiky, v níž je výrazně měřeno dvojím metrem. A ovšemže, kdo by si dovolil nesouznít s vlastenecko-xenofobní (zde je to slovo na místě) linií ruské politiky, hned je z něj fašista. „Kdo v Rusku kritizuje prezidenta,“ praví k tomu autor, „je obratem prohlášen za fašistu, jenž v západním žoldu zrazuje svou vlast nepříteli.“ Je až k neuvěření, co fašistů stvořil pravoslavný Hospodin svému lidu na potvoru.

*

Ale už toho nechám, výčet nepřátel, ze všech stran ohrožujících dobrý a nevinný slovanský lid, by nebral konce. Místo toho zakončím svůj komentář k Reitschusterově knize „Putinova demokratura“ doporučením: dejme si dobrý pozor na ty, kteří si nikdy nejsou svými průšvihy sami vinni, vždy jim za všechno může úlisný nepřítel, imperialista, kolonialista, nevěřící křižák, sionista i jiní takoví. Neboť z nich nebezpečí vychází, nikoli ze Západu, zpytujícího své svědomí někdy až přespříliš.

Pro případné zájemce poznamenávám, že druhé, doplněné vydání citované knihy vyšlo v berlínském nakladatelství Econ pod číslem ISBN 978-3-430-20183-4. V českém překladu, pokud vím, dosud nevyšla. Některý překladatel by se toho díla měl chopit; českému publiku, v němž navzdory škaredé zkušenosti s východním dubiskem kolují všelijaké iluze a staroslovanské náklonnosti, je toho velice, převelice zapotřebí.

Hannover, 2. listopadu 2014



Diskuse


J. Mrázek
12:56
7.11.2014

L. Křivan
10:51
7.11.2014

J. Babicka
17:33
7.11.2014

J. Kanioková
17:25
7.11.2014

A. Alda
8:30
7.11.2014

J. Vintr
9:34
7.11.2014

J. Poláček
10:01
7.11.2014

B. Volarik
10:17
7.11.2014

J. Poláček
11:23
7.11.2014

J. Babicka
17:46
7.11.2014

J. Vintr
11:55
7.11.2014

I. Schlägel
8:13
7.11.2014

P. Lenc
7:59
7.11.2014

F. Svoboda
10:50
7.11.2014

K. Frauknecht
7:40
7.11.2014

B. Volarik
10:09
7.11.2014

P. Maleček
5:41
7.11.2014

J. Babicka
5:00
7.11.2014

J. Vintr
3:08
7.11.2014

počet příspěvků: 23, poslední 7.11.2014 07:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.