Doprovodný komentář ke knize Borise Reitschustera „Putinova demokratura“

Žurnalistů, politologů a jiných znalců, vyslovujících odborné soudy o dění v Rusku ze zátiší svých pracoven, k ruské hranici se co živi na třista verst nepřiblíživše, je plný Západ. Boris Reitschuster, vedoucí moskevské redakce německého týdeníku Focus, je člověk v Rusku trvale žijící, s ruskou rodinou a vysokou mírou sympatie – nikoli nekritické – pro neprivilegovaného, staletým osudem těžce zkoušeného ruského člověka. Jestli o současném Rusku někdo opravdu něco ví, je to on.

*

Vpád ruských vojsk do Gruzie r. 2008 poněkud Západem otřásl, nezměnil však jeho pohled na Rusko jako na trochu nedokvašeného sice, nicméně nezbytného politicko-obchodního partnera, k jehož zájmům je nutno přihlížet. Až záborem Krymu a pokusem o opanování východní (zatím) Ukrajiny spadly Západu – nebo aspoň jak komu - šupiny s očí a vidí co vidí: nemáme před sebou partnera, ale všemi mastmi dezinformace mazaného, ve lžích a podlostech zkušeného protivníka. Jedno však dosud chybělo: kvalifikovaný vhled do systému, jejž nelze v plném smyslu toho slova nazvat diktarurou, tím méně ale demokracií. Kniha Borise Reitschustera „Putinova demokratura“ takový vhled podává.

Kdo je Vladimir Vladimirovič Putin

Tyranie posledního dvousetletí od jakobínské po komunistickou byly při všech hrůzách založeny na ideálech. Opíraly se o takový či onaký návod, jehož pomocí měl být napraven špatně stvořený svět; když návod neprošel zkouškou času, zanikla s ním i tyranie. Teď poprvé máme co dělat s autoritativním systémem všeho idealismu zcela prostým, jehož prostředkem i cílem není náprava čehokoliv, nýbrž jednoduše moc. Síla a prestiž. Nepochopíme jej, dokud si neuvědomíme osobu a pohnutky jeho vůdce a původce.

Malý Voloďa vyrůstal v pochmurném prostředí zchátralých činžáků a krysami se hemžících dvorků staré petrohradské čtvrti, v jejíchž uličkách utloukaly čas tlupy špinavých, přiopilých výrostků. Vládlo pěstní právo: prosadil se jen ten, kdo byl dostatečně silný a bezohledný, kdo těch vlastností postrádal, byl vystaven pohrdání a uličnímu teroru. Drobný, slaboučký Voloďa měl v té společnosti špatné karty. Statečně se vrhal do pranic, kousal a škrábal, pokaždé ale dostal nařezáno. Ani doma to neměl s mrzoutským otcem o nic lepší, byl bit jako žito, ať bylo proč nebo nebylo. Obojí tu zkušenost si zformuloval do zásady: v právu nebo v neprávu, abych v té džungli obstál, musím být silný, silnější než druzí. Tak, aby se mě všichni báli, všichni mě respektovali. Jako první krok k posílení sebevědomí se přihlásil do džuda a postoupil v bojovém umění dosti vysoko. Poté, ještě jako mladistvý, se ucházel o přijetí do KGB a i v tom uspěl. Jeho prvním úkolem bylo sledování cizinců v rodném Petrohradě. Zřejmě se v té úloze osvědčil, takže byl o něco později vyslán jako agent do tehdejší NDR. Moc se mu tam líbilo. Pořádek a dochvilnost, chodníky a ulice zametené, slušně zásobené obchody, před nimiž se jen zřídkakdy vytvářely dlouhé fronty. Jaký to rozdíl proti jeho sovětské vlasti! Pak ale se jeho malý, poklidný svět v drážďanské rezidentuře začíná hroutit. Čert aby vzal tu perestrojku!

„Když padla berlínská zeď,“ vzpomíná později, „uvědomil jsem si, že tohle je konec. Byl to strašný pocit: NDR, země, která se mi stala bezmála domovem, najednou přestala existovat.“ A nejen ona. Sám Sovětský svaz přestával existovat: ochuravěl smrtelnou, nevyléčitelnou chrobou, ochromením moci. Když po desíti letech, 11. prosince 1999, sám stane v čele teď už ruského státu, směřuje všechno jeho úsilí k jedinému cíli: ukončit ochromení moci. Směřuje k němu podnes, metodami, jak se v nich vycvičil u KGB: bezohledně, cynicky, nevybíravě, právo neprávo, morálka nemorálka, nátlakem či násilím, lží či polopravdou, obracením skutečností naruby, indoktrinací, dezinformací.

A přesto. Stal se ne-li nejmocnějším mužem planety, tedy tím, v jehož rukou spočívá koncentrace moci, s níž není v tomto čase srovnání. Může-li někdo o sobě prohlásit slovy Ludvíka XIV „Stát jsem já,“ je to on. Pocit slaboučkého, nevzrostlého hošíka, kterému nabančí kdo si vzpomene, mu však z duše nevyprchal. Stále cítí potřebu dokazovat světu svou sílu a nebojácnost, jednou v uniformě kapitána ponorky, jindy jako krotitel tygrů, pilot stihačky, jako parašutista… ta křečovitá snaha o upoutání pozornosti by mohla připadat až dětinsky, kdyby v ní nebylo obsaženo zlé memento: hle člověk, jemuž žádný úspěch, žádná překonaná meta nestačí k tomu, aby se sebe setřásl napoleonský komplex. Někdejší gruzínský prezident Saakašvili ho při jakési příležitosti pojmenoval „Liliputin;“ je důvod se domnívat, že tento posměšek se stal jednou z příčin ruského vpádu do Gruzie. Snad by nějaké mezinárodní gremium mělo stanovit minimální tělesnou míru, pod niž nikdo nemá být vyzdvižen do nejvyšších státních funkcí.

Demokrátor

Kdyby se V.V. Putin býval po svém nástupu prohlásil samovládcem, ruský lid by to nejspíš přijal. Všechno lepší než ten jelcinovský chaos! Jako odchovanec KGB však věděl, že moc, má-li být trvalá, musí mít podporu v širší veřejnosti, ať dobrovolnou, ať vynucenou. Našel ji v miliadářské vrstvě rozkrádačů a velkokorupčníků, výsledku Jelcinova pokusu o tržní hospodářství, což mu umožnilo taktické rozehrávání kořistnických gangů proti sobě navzájem a tím i kontrolu nad nimi. V obecném, chudobou a nejistotou trýzněném lidu posloužilo témuž cíli vytvoření ventilu, jímž lze regulovat tlak nespokojenosti: vhodně a užitečně spojit prvky demokracie i diktatury, ovládnout tisk a televizi, zároveň ale ponechat vrbu, do níž mohou vyplakat své nářky nespokojenci. Nechat běhat pár idealistických buřičů, občas dát některého zavřít nebo zmlátit, ne však celou kritickou scénu do základu zlikvidovat, jak by snadno mohl. Povolit nebo spíš strpět tu a tam demonstraci za doprovodu policejních pendreků tak, aby se k ní připojili opravdu jen nejzásadnější protivníci režimu. Záběry ulice, v níž je pětkrát tolik milicionářů co demonstrantů pak vysílat v televizi, aby každý a především na Západě viděl: hle, nepatrný hlouček jakýchsi bláznů proti stamilionové převaze pořádkumilovného, s vládními opatřeními souhlasícího ruského lidu! Mohlo by být záhadné, k čemu vlastně potřebuje souhlas šedivé masy režim mající všechny páky moci ve svých rukou. Stane se nicméně občas, že si některý kritický novinář vyskakuje až příliš vysoko; že vyžvaní, co mělo zůstat skryto… nu což, i s takovými si poradí hoši od FBS. Najde se pak v některém zákoutí bezduché, do modra a dokrvava umlácené tělo prostohubého novinaříka, nad čímž pak je v západním tisku mnoho rozčilování. Brzy ale umlkne překryto domácími skandály; a není-li jich, lze je vyrobit. I v tom má FBS, rodná dcera Čeky, dlouhou a bohatou zkušenost. Ostatně si nepředstavujme, že zrovna my jsme její péče ušetřeni.

Na tomto místě bych si dovolil vsuvku: otevřená, demokratická společnost je vždy v nevýhodě vůči společnosti uzavřené. Diktatura či polodiktatura dovede skrýt svá selhání, své katastrofy, skutky zvůle i holé zločiny před vnějším světěm buď zcela, nebo do něj pronikají jen jako vzdálená ozvěna jakýchsi disidentských protestů bez širší publicity. Naproti tomu demokracie na sebe, abych se tak nectně vyjádřil, všechno vykecá. Sebemenší pochybení veřejně činných osob, jejich skandály a milostné aféry, daňové podvody a podvůdky i jiná uklouznutí, vše se okamžitě stane vděčným tématem mediálního přetřásání; a komu se podaří vynést na veřejnost skutečnosti, jež z dobrých důvodů měly zůstat utajeny, je ověnčen aureolou hrdinského rebela. Diktatura pak, obzvlášť má-li k dispozici zkušenou dezinformační službu, se takto doširoka rozmazaných tajemství ráda chopí a využije jich k svému prospěchu. Přejme tedy rebelu Snowdenovi ještě dlouhý pobyt v moskevském azylu, ať si dosyta užije, čemu napomohl; a nám ostatním potřebnou mírku zdrženlivosti, než se začneme rozčilovat nad nepravostmi. Západu Jistěže je svoboda ktitického projevu nezbytným atributem demokracie; mějme však na paměti, že může být v podlém úmyslu zneužita.

Opory a slabiny moci

Jest Rusko země nejen převeliká, nýbrž i přebohatá, ledaže dary poněkud jednostrannými. Poté, co byl rozkraden kaviár a po zbraních je poptávka spíš v zaostalejších a tudíž penězi neoplývajících končinách, zbývá už jen dvojí, zač může získávat tolik potřebné západní devizy: ropa a plyn. Z nich nejenže proudí znamenité zisky, ale dá se jimi i všelijak licitovat, vyhrožovat, západní státnictvo v rozhodnutích ovlivňovat. Věru znamenitá zbraň jsou poklady země v rukou demokrátorových, kdoví jestli ne lepší než všechn rakety.

Jako příklad uvádí Reitschusterova kniha na více místech jméno někdejšího německého kancléře Gerharda Schrödera… inu vzpomínám si, vzpomínám. Jak v čase, kdy západní politikové jeden přes druhého cesty hledali, kterak by po té perestrojce zchromlého východního obra zase na nohy postavili, vystoupil Gerhard Schröder s vcelku rozumným názorem, že pomáhat Rusku půjčkami je jako házet peníze do sudu beze dna. Vzápětí si však sám na Rus vyjel a jako vyměněný se vrátil: vládce Putina přítelem, křišťálovým (lupenrein) demokratem zval, chválou a obdivem nešetřil… z čeho ta proměna? Nu, z čeho asi: jako jiní levicoví politikové za dob studené války napětí uvolňovat zajížděl, tu do Varšavy, tu do východního Berlína, a jak tak napětí uvolňoval, do ledačehos se zapletl, také jako mnozí jiní. A teď služ, holoubku, a neškubej se, nebo… Jako bychom to neznali, my odchovanci Husákovy klícky. Ale pravda, štědrý je vládce svaté Rusi k poslušnému služebníku: na vysokou pozici plynařského koncernu Gazprom s platem podstatně vyšším než celá kancléřská gáže i s příplatky ho vsaditi dal. Však se také hned objevil na ruských webových stránkách výrok: Musíme nakoupit ještě víc kancléřů a prezidentů! Pak budeme na celém světě ti nejmoudřejší a nejkrásnější. To nebyla slova jen tak do větru, aspoň popřemýšlet třeba, kolik nakoupených státníků už na západní politické scéně působí, chválí a ovlivňuje, i co všechno už ovlivnili. Ba ani za leckterého politikuse českého bych zlámaný rublík nedal.

Ladaže co má být oporou, snadno se může stát slabinou. Hodnému plynový kohoutek přiotevřeš, neposlušnému přiškrtíš… nějak to už po tom ukrajinském hromobití přestává působit. Ukazuje se nepříjemná závislost: zajisté že potřebují země západní Evropy ruskou ropu a plyn, ale ještě víc potřebuje východní obr jejich prachy. A penízky jsou jako voda, zacpávej skuliny jak zacpávej, cestičku si vždycky najdou. Už Amerikánec, čubčí syn, olej z břidlic tlačí, do Evropy exportovat se hotoví, už dumají energetičtí stratégové, kudy plynovody vést, aby se ruskému území vyhnuly, už se u nás v Německu hlasy ozývají, že to byla hloupost tenkrát po té Fukušimě z jaderné energie horempádem vystupovat, jen se tak závislost na Rusku o hodný kus zvýšila, už i kdekdo jiný v Evropě náhradní zdroje hledá… A jak jednou zákazníka nesolidním jednáním odradíš, už se nevrátí, o tom by mohlo každý hokynář dlouhé písně pět. I kdoví, jak to ještě dopadne na svaté Rusi. Prachy sice potřebuje každý, Rusko ale mnohonásobek toho co země, kde nevládne demokratura. Jakž ukázala přeslavná zimní olympiáda v Soči, nad níž měly celému světu obdivem oči vypadnout: vyšly v přepočtu na 50 miliard euro, osminásobek toho, zač pořídil tytéž hry kanadský Vancouver. Jaký také div, když jeden kilometr silnice od pobřeží do horského střediska Krasnaja Poljana stál 120 milionů euro ve srovnání s dvaceti až pětadvaceti, jaká je běžná cena v západní Evropě, a takových příkladů více. O démonu korupce, jednom z pilířů demokrátorovy moci, si však povíme dále.