Rozpočet by měl být vyvážený, státní pokladna by se měla znovu naplnit, veřejný dluh snížit, arogance úřednictva zmírnit, pomoc cizím zemím by se měla omezit, nemá-li Řím přijít na mizinu. Lidé se znovu musí učit pracovat, místo aby žili z veřejné podpory. (Marcus Tullius Cicero, konsul římské republiky pro rok 63 př.Kr.).

Zlatá slova, dědečku Cicerone. Ale právěže jen slova; který politik se pokusí učinit je skutkem, sám sobě vykopal hrob. Neboť nikoli lidé moudří a prozíraví jsou zdrojem politické moci a s ní spojených výhod, nýbrž bláhovci s myšlením od snídaně k večeři. Proč tomu tak je, budiž námětem následujících odstavců.

Jde jeden nářek zeměmi Západu, českých nevyjímaje: ubývá nás! Jestli to takhle má jít dál, bude tato země za nějakých čtyřicet, padesát let hostit sotva sedm milionů obyvatel, z toho polovinu v neproduktivním věku; a kdo pak má živit naše stařečky? Nu, neplašil bych se tolik, ta patálie je při dobrém rozumu a troše odvahy k opuštění vyšlapaných cestiček řešitelná, třebaže ne snadno; nabízejí se i jiné systémy zajištění na stará kolena než současný takzvaně sociální, na všech koncích děravý. Horší je, nač v Němcích před časem upozornil arcikacíř Thilo Sarrazin, sklidiv za svou smělost bouři morálních odsudků i osobního postihu: neklesají jen početní stavy západních populací, nýbrž a zejména i jejich kvalita. Čím to… ač pokrokovějšími myslemi nerado bráno v úvahu, existuje cosi jako genetika. Už jsem kdesi toho příkladu užil, ale pro názornost zopakuji: určuje-li chovatel k dalšímu rozplozování vždy jen králíky s krátkýma ušima, bude mít po řadě generací králíky docela bez uší. V lidské společnosti probíhá týž proces – neníť člověk extrabuřt přírody, pro nějž zákony vývoje neplatí - ledaže pomaleji než u králíků. Jakž si hned ukážeme.

Měli jsme nedávno v Německu volby, i jedu na kole ulicí, když vtom zrak můj padl na plakát, tuším, strany Zelených. Mířilo z něj na mě prstíkem takové přitloustlejší děťátko, říkaje: Moje mami je šéfkou! A ty?" I ujížděl jsem dál, pomysliv si - no, je to krásné, děťátko, že tvoje mami je šéfkou. Ještě krásnější ale je, že je tou mami; to už je dnes mezi mladými nadanými dámami pomalu vzácnost. Střídajíce - ale kdepak partnery, dnes se takové mužské osobě říká "přítel" - jako botky studují do třiceti, poté se věnují budování kariéry, s pohrdáním odmítajíce představu nějakých vdavků. Když je napadne – napadne-li je to vůbec – že by mohly být matinkami (ne nutně i manželkami), klepe jim na dveře čtyřicítka, i jest výsledkem jedno takovéhle děťátko, někdy s tatínkem, jindy bez něj, pokud vůbec nějaké. Vrstvy lidu, řekněme, plody ducha méně nadané, končíce s veškerými studii i s budováním kariéry v patnácti, mají na rozplozování víc času i pomyšlení, a je to znát. Nepřestanou-li fungovat zákony dědičnosti, bude našich potomků za pár desítiletí nejen málo; to by ještě tolik nevadilo. Hlavně však, abych to pověděl ohleduplně, nebudou to žádní obzvláštní geniové.

Zmíním se i o jiné, neméně závažné přičině rozplozovací neochoty: je jí doposud nikdy nebývalý objem volného času. Ještě já jsem započínal svou životní kariéru s dvěma týdny dovolené ročně; dnešní zaměstnanec mívá týdnů šest, někdy i více. Což je sice krásné, má však svůj nechtěný důsledek; stojí vůbec za povšimnutí, jaký sklon zvrtnout se v malér v sobě tají dobře míněná opatření. Tak i v tomto případě. Človíček ze spodnějších vrstev společnosti… inu co. O dovolené si ráno přispí, pak obrývá zahrádku, večer jde na pivo, je-li činorodější, stráví část dovolené na chatě, také cosi obrývaje a prkýnka natíraje. Člověk vyšších duševních kvalit by věděl o jinačím využití té nadílky volného času: cestováním, studijními pobyty, všelijak jinak. Jenže ta sakramentská škola. Nic platno; od chvíle, kdy potomstvo dosáhlo věku šesti let, rodič se ocitá v kleci, z níž není úniku: dovolenou si smí vybrat ne kdy by se líbilo jemu, nýbrž jak mu určila školská byrokracie, vesměs když je všude horko, hlava na hlavě a obchodníci v turistice využívají jeho nouze k nestydatému šroubování cen. Příjemnější a levnější většiny roku si pak užívají ti, kteří se eventualitě býti rodičem prozíravě vyhnuli. Pomalu by bylo záhodno si připustit, že využití volného času hraje v dnešní společnosti podstatnější roli než v dobách, kdy se jezdívalo na prázdniny k babičce do Počerad, pokud vůbec někam; je-li vnímavější člověk v té možnosti omezen, stává se tato okolnost nikoli poslední z příčin klesající kvality společenského průměru.

Vše v jedno shrnuto, západní lidstvo pozvolna, ale nezadržitelně hloupne. To velmi neradi připouštějí idejím všelidské rovnosti oddaní myslitelé, publicisté a jiní tvůrci veřejného mínění; naši volení zástupcové – obzvláště někteří – to však vědí velmi dobře a dovedou z toho pro sebe vytěžit užitek. Který politik vsadí na rostoucí potenciál osůbek prostšího ducha, plebejce, jak takovým říká náš převzácný pan prezident, má dobrou naději zvítězit ve volbách a povystoupit k vrcholům moci. Jen kvůli nim, dobře ovlivnitelným, se ostatně pořádají volební boje; člověk myslivější, vlastního úsudku schopný, takovou malinu neslupne, i jest pro pořadatele řečených bojů nezajímavý. Duševní prosťáček si však řekne: "To je hezký pán, ten na tom plakátu, jak pěkně se usmívá, a co všechno nám obyčejným lidem slibuje, toho budu volit!" Po volbách se pak zpravidla ukáže, že slibovační přátelé prostého lidu jsou mnohem zdatější v umění slibu než skutku; i naštve se oklamaný prosťáček a najust dá příště svůj hlas něčemu z opačného konce politické nabídky; to však je přechodné vybočení, nikoli příklon k pravicovým hodnotám, jak jsem se já sám, trouba, tolikrát radoval. Jen co takto zvolené orgány veřejné moci začnou, zlehka a opatrně, napravovat, co po sobě zanechali jejich rozdávační předchůdci, všelijak šetřit, dluhy odbourávat nebo aspoň nezvyšovat, naštve se prosťáček znovu a vrátí se k tomu, co je jeho plebejské dušičce beztak bližší, k lahodnému spočinutí v náruči pečovatelského státu. Tak tomu jest a tak tomu bude, má-li se i nadále měnit poměr vrstev duchem nadaných a méně nadaných v neprospěch prve jmenovaných.

Leda by se ten vývoj dočkal zvratu. Příliš pravděpodobná taková eventualita není, ale ani zcela nemožná; připusťme tedy, že budoucnost může mít v rukávu vedle černých Petrů i nějakou nadějnější kartu. Co by jí mohlo být… netřeba darů prorockých k předpovědi, že se současné sociální systémy pod tíhou nákladů jednou zhroutí, a nemusí to trvat ani tak dlouho. Pak bude opět velmi výhodné mít v záloze houfek dětí jakožto pojistku proti žebrácké holi na stará kolena. Mladé inteligentní dámy budou hledět ukončit svá studia co nejdřív, aby se ještě včas mohly stát matinkami; rodiny budou soudržnější, ne jeden tatínek dnes a bůhvíkterý do roka a do dne; studia se pak budou týkat něčeho zužitkovatelnějšího než pořád samé sociologie či politologie. Nic v dějinách lidských nepodléhá tak často reformám jako školství; snad tedy lze doufat, že se dostaví i nějaký Komenský s reformou vyvazující rodiny z diktátu prázdnin, například možností pohyblivých kurzů, po jejichž absolvování dítko postoupí do vyšší třídy kdykoli během roku a rodičovstvo si bude smět vybrat dovolenou dle vlastních potřeb a zálib, ne k pohodlí ministerské byrokracie. Další možnosti přenechávám váženému čtenáři k volnému uvážení. Najde jich hromadu, jen upustit od schémat hodících se k potřebám tohoto času méně než napudrovaný cop feudálův.

České publikum má v té věci jednu velikou, dosud nevyužitou rezervu: konečně už jednou se vymanit z představy, že předurčeným rozhodčím ve věcech veřejných je malý, drobný, obyčejný etc. človíček, plebejec, příslušník oněch… no, ne hned desíti spodních milionů, na nichž postavil svou strategii náš vysocectěný pan prezident. Sám bych odhadoval potenciál chalupnické malosti tak na patnáct, dvacet procent české populace, zhruba týmž procentem pak potenciál opačný, tvůrčí, přemýšlivé inteligence. Co leží mezi tím, není ani malé, ani snadno nabulíkovatelné, jen dosud ovlivněné osvícenskou legendou o drobném chalupníčkovi, služtičce, tovaryši, jakožto nádobě pravého češství a lidské ryzosti. Osvícencům, usilujícím o vzkříšení národa po staletém úpadku, jiný materiál než služtičky a tovaryši nezbýval; my už jsme bohdá na poněkud vyšší úrovni a mohli bychom tanců kolem modly plebejství nechat. Snad se už dokonce něco takového začíná dít: v celém západním světě je mladá, najmě studující generace až na vzácné výjimky levičácká, třebaže také už dávno ne v té revoluční krajnosti jako za časů Rudiho Dutschke a květinových dětí. Její český protějšek, jako naznačily obojí letošní volby, se naopak kloní k ideálu šlechtictví ducha, což je, doufejme, dobré znamení. Jen tak dál, mládeži, a bohdá se zbavíme stigmatu proletářství, ležícího na zemích českých jako zvlhlá peřina. Že duševní šlechtictví nikdy nebude majetkem většiny, je přirozené; také ale nemusí být volebním trumfem plebejství, prosťáček bez zájmu o víc než pivo a fotbal tím, kolem nějž se točí veřejný život.

Hannover, 1. listopadu 2013

*************

Poznámka: Čtenářové mohou z plodů ducha mého přebírat cokoliv, kdykoliv a za účelem jakýmkoliv.