16.12.2017 | Svátek má Albína


ŠAMANOVO DOUPĚ: Od moře k vodopádu

4.10.2017

(Užít si cesty údolím Nachal David v Ejn Gedi)

Včera jsme měli náročný cestovní den. Dnes bude taky náročný. Ale nejdřív se osvěžím ve vodách Mrtvého moře. Janinka při včerejší večerní procházce opětovně odmítla možnost smočení, když by se musela k mrtvé vodě trmácet roklinou, takže vybíhám sám ještě před snídaní hned po ránu, tedy v osm hodin. Slunce jako obrovský reflektor září nad jordánskými horami, schovává se do kouřma, chvílemi zalézá do roztřepených mráčků. Ale je teplo. Opět u autobusové zastávky překonám devadesátku, a pak se vnořím do rokliny, ze které včera vyšel mladý cizinec. Jde o vymleté koryto Davidova potoka vlastně. Říkám si, že v takovém potoku snad žádné zrádné propadající se bolani nebude, že by ho už musely zimní vody vymlít.

Nachal David 1

Zatím je na jeho kraji propadlá silnice. Teď v ranním osvětlení vidím, že se nejedná o zborcenou dlažbu, ale betonový podklad, na který pravoúhlý rastr vykreslila síť obnažených ocelových drátů. Na dně rokliny vede mezi ostrými kameny téměř neznatelná pěšinka, která obkružuje jámu, kam by se Janinka vešla celá. Ještěže jsme sem včera se svými omezenými mobilními svítítky nešli! A ještěže mám pevné pohorky, vyzkoušené v kamenitých Jizerkách. Roklina se noří pod okolní terén asi o dvacet metrů, v jejich stěnách mohu sledovat stratigrafii místa. Vycházím na solné pláži. Ona to byla původně kamenitá pláž, ale teď jsou její kameny pokryty solí, která tvoří jakési růžice, či spíš květák. Trochu výše na svahu je ta sůl zahnědlá, jak eroduje postupem času. Blíž a blíž k vodě je bělejší a bělejší. Svah zde není povlovný, ale tvoří terásky, zjevně jde o letokruhy vysychání Mrtvého moře. Snímám solné balvany přímo u moře, jejich povrch, vypadá jako zmrzlá mořská pěna. Okraj břehu zdobí solná kra, naštěstí se v jednom místě otevírá záliv s kamenitým vstupem do vody. No, cesta sem vůbec nebyla pro maminky, ani vlez do vody.

Nachal David 2

A ještě ke všemu jsem si zapomněl vzít šlapky, které kvůli tomu táhnu v bagáži až z Prahy. Přímo u vody jsou solné kuličky vybaveny ostrými hranami, ale ty loňské jsou už vyhlazeny působením atmosféry a času. Najdu si jedno vhodné místo pro dvě nohy trochu výše, kde odložím šatstvo. Protože nechci zbytečně balancovat a riskovat pád na solné struhadlo, nebudu se na opuštěném pobřeží navlékat do plavek. Trošku je ejště problém, jak se zasunout do vody. Ano, jistě, pozadu, jako bych si sedal na nafukovačku. Tahle nafukovačka je snad i trochu teplejší než vzduch. Ale hodně se houpá, ráno fouká od Jordánska svěží vánek. Jde o to, aby mne vlnky nespláchly k okrajovým solným mysům zátočiny. Ale nakonec vypádluju ven a užívám si solné lázně!

Nachal David 3

Deset minut jsem šel na pláž, pět minut jsem snímal solné pobřeží, pět minut jsem se převlékal do plaveckého, a deset minut jsem si lebedil ve vlnkách Mrtvého moře. Nicméně povinnosti volají. Janinka chudinka už šla asi sama na snídani, je čas vrátit se. Hromádka šatstva na břehu slouží jako maják. Nejdříve se na pokoji rychle osprchuju, protože na téhle pláži dnes sprchy nenajdete. No a najednou je devět, Jana končí se snídaní, já začínám, a nadšeně vyprávím o proběhlém dobrodružství. Skutečně, ani jsem se neodřel při vylézání, a následném otření a oblékání. Nemohu s dobrým svědomím nikomu tuhle koupel doporučit kvůli možným rizikům, ale já jsem si je „uřídil“. Janu teď mrzí, že nešla se mnou, ale já jsem rád, že se mi dneska neodřela. Ale ještě se odřít můžeme, v Davidově údolí, kam teď směřujeme.

Nachal David 4

Dobře jsem to naplánoval: Kufry jsme si včera moc nerozbalovali, takže jejich sbalení bylo rychlé. Na recepci jsem si domluvil, že mohu nechat naložené auto parkovat v uzavřeném areálu hotelu do tří, kdy teprve budou najíždět noví hosté, takže se nemusíme obávat případného vykradení. Inu ano, i tenhle hotel nakonec patří do čtyři kilometry vzdáleného kibucu, i tady se branka otevírá po prohlédnutí hosta kamerami. Jsme vlastně na nejsevernější výspě mezinárodně uznaného izraelského pobřeží Mrtvého moře, „Západní břeh“ začíná tři kilometry na sever po devadesátce, nebo míli proti proudu Davidova potoka. Tím směrem jsme se vydali, kolem přeplněného parkoviště (dobře jsem vymyslel parkování u hotelu!) ke vchodu do přírodní rezervace Ejn Gedi.

Vlevo je přeplněné parkoviště pod stromy, vpravo opuštěné ploché dno vádí, na němž rostou široké nízké akácie. Je odtud dobrý výhled do údolí, které se zužuje a ve strmém zářezu stoupá po zlatém úbočí stupňovité hory (Har) Jišaj, vysoké 250 metrů nad mořem, tedy 670 m n. M. m. Biblický Jišaj byl otec krále Davida, je hezké, že zde, nad jeho údolím, má horu! Ve svahu se zde otevírá řada jeskyň, v některé z nich se i schoval David („v místech bezpečných Engadi“), když ještě nebyl král, ale jen královský hudebník. Král Saul usiloval o jeho bezživotí. Měl pro to dobrý důvod. Vlastně špatný důvod!

Nachal David 6
Nachal David 5

Hospodin zanevřel na krále Saula neb byl neposlušen slov jeho. Vyslal proroka Samuela k Jišajovi, aby mezi jeho syny nalezl nového krále. Jišaj měl synů osm, vybrán byl ten nejmladší, který jako nejmladší pásl ovce (někdo z rodiny to dělat musí). Načež dle božího pokynu Samuel Davida pomazal. Prvním pomazaným vladařem byl sice stále kralující Saul, ale jeho synům se toho již nedostalo. Místo nich byl k budoucímu kralování pomazán David. Ovšem když je někdo mrtvý, nemůže kralovat.

I přitáhl Saul se třemi tisícovkami svých vojáků hledati Davida do této kralické „země kamsíků”. Vypráví se, že přišel až ke vchodu do jeskyně, kde byl David ukryt, ale protože ta byla zakryta pavučinou, nevešel dovnitř. Usoudil, že tam se pronásledovaný sok neskryl. Podcenil píli izraelských pavouků!

Ještě než se nám odkryje pohled na ony jeskyně, musíme nejdříve vstoupit do rezervace. Prostor před pokladnami mi opět připomene Afriku: Je přikryt kruhovou rákosovou střechou. A tísní se v něm hustý dav turistů, zejména izraelských turistů. Špatně jsem vymyslel dobu návštěvy! Je izraelský svátek, největší nenáboženský svátek země, Jom ha-acmaut, Den nezávislosti. (Tento den se, jak už víte, slaví podle židovského kalendáře 5. ijaru, nikoli 14. května, kdy byla nezávislost roku 1948 vyhlášena. Tehdy bylo totiž také 5. ijaru.) Omluvou mi je, že jsem to tak neplánoval, prostě když jste v Izraeli dva týdny, tak máte velkou šanci zažít některý ze svátků. A tento svátek se právě izraelskému obyvatelstvu hodí k tomu, aby vyrazil do přírody a užíval si volna a svátku. Jeruzalém je jen 75 kilometrů daleko, hodinu cesty autem či autobusem. Naštěstí nemusíme stát frontu na lístky, protože lístky na tři vstupy do národních rezervací máme ještě z Guvrinu. Modré karty jsou nám podruhé proštípnuty a jsme vpuštěni dovnitř. Nemuseli jsme ani stát frontu na vodu, přesněji na vodovodní kohoutky s chladnou pitnou vodu, protože jsme zásobeni z hotelu.

Nachal David 8
Nachal David 7

V roce 2014 jsem na vstupní planince potkal kozorožce núbijského, který s hrdým postojem hlídal své stádečko, jež se páslo na zeleni na dně vádí. Nějak tady na nás ty tři roky nepočkal! Stejně jako další obyvatel těchto míst, daman skalní. Minule se tu toto přerostlé morče vyhřívalo na sluníčku a ve fotografických blescích na dotek od betonové cestičky. Nikoli tedy na skále, ale na silné větvi blízkého stromu. Dnes někam odešlo společně s kozorožcem, nejspíš kvůli přeplněnosti prostoru turisty. Prý se tu někde vyskytují i levharti, ti však nebyli ke spatření ani minule. Aniž vlci, šakali či lišky.

Co zůstalo a co mne stále překvapuje: Cestou vzhůru se na dně vádí nejdříve objevuje vlhko, pak nízká voda, načež přicházíme k prvnímu vodopádu, který je už na vodu bohatý. Jak jsem si dříve zapsal: „Čím hlouběji do pouště proti proudu potoka jdete, tím je v něm více vody! Člověk má pak pocit, že někde hluboko v poušti musí téci celý veletok.” Pokud však poušť značí „pusté místo“, pak zde pusto vůbec není. Je tu velice přelidníno, a to tak, že téměř nejde udělat obrázek, aniž by na něm nebyla nějaká postava. Vzdávám focení osamělé přírody a snímám vodopád i s lidmi, kteří se u něj vyskytují.

Nachal David 9

Člověk je vlastně taky příroda, moc se neliší od opice, až na to, že to je „nahá opice“. Zde tedy svou nahotu skrývá do plavek. Návštěvníci si nejspíše přečetli bedekr, kde se uvádí, že se mohou do koupacích hávů převléknout na záchodě u vstupu, kde si taky „na požádání“ můžete zdarma vyzvednout klíč od šatní skříňky. Tady se pod prvním podstatným, asi pětimetrovým vodopádem někteří sprchují tedy v kraťasech, ale výše jsme už nějaké oplavkované turisty viděli, jak se ráchají ve vodě a sluní. (Ovšem ti asi šatních skříněk a převlékacích záchodů nepoužili.) Tak buďto četli onen bedekr, anebo to jsou místňáci z Jeruzaléma, kteří se sem jezdí osvěžit jako my do Křivoklátského dolu k rybníku na Harasově...

Nachal David 10

Čekají nás další vodopády. Ale nejdříve k nim musíme vystoupat po schodech, vytesaných do skály, případně po kovových schodištích. Davy se naštěstí shromažďují hlavně u rozkošných osvěžujících jezírek, a tak nemusíme jít v průvodu. Teď oceňuji, že je tato stezka jednosměrná a zejména na těch schodech se nemusíme prát s turistickým protiproudem.

Skály na nás zírají shora, menší skalky se povalují všude kolem cesty. Jde o různé slepence z kamenů, kamínků a uschlého bláta, které jsem pozoroval v průřezu v rokli, kterou jsem se šel ráno vykoupat. V takových „skalách“ se skalním damanům dobře kutají nory. Jedna taková slepená skála je mému srdci blízká. Má tvar srdce, a její fotografii jsem odtud jako ememesku posílal své přítelkyni Janě, která měla v té době ještě před (nepovedenou) transplantací kostní dřeně a se kterou jsem právě začínal chodit. Janince se ta fotka tak líbila, že ji určitě někdy chtěla vidět na vlastní oči.

Teď tady jsme, ale Jana jen proběhla, musím ji zavolat kousek zpátky, abychom zde vyrobili něco pamětních snímků. No jo, no, zase nějaká skála. A kousek za ní druhý podstatnější vodopád, dopadající do tůňky, která dnes slouží jako koupaliště, či spíše brouzdaliště či osvěžiště.

Nachal David 11

Jdeme dál a výše, procházíme tunely, proraženými v masivu suchého papyrového rákosí, pod nohama nám šplouchá voda. Je tak čirá, že je ve slunci nad písečným dnem téměř neviditelná. Ze všech pramenů a pramínků v této oblasti jich za rok vytryskne na tři miliony kubíků! A ano, slouží nejen k osvěžení turistů a zavlažování, ale dokonce se i balí pro další prodej. Procházíme kolem segmentu tvrdých skal, ze kterých stéká voda po zelených lístcích. Jako v trojské botanické zahradě ve skleníku Fata Morgana. Místní mikroklima zde umožňuje růst vegetace nejen pouštní, stepní a středomořské, ale dokonce i tropické. U některých rostlin je zdejší místo dokonce nejsevernějším bodem jejich výskytu! Víc se o tom snad dovíme v blízké botanické zahradě.

Už jsme tak vysoko, že se nám rozevírá zpětný pohled z údolí na hladinu Mrtvého moře a obrys jordánských hor, oddělených od samotné hladiny bílým pásem oparu. Už jsme tak vysoko, že na druhé straně vidíme svůj dnešní cíl v Ejn Gedi, stříbřitou stuhu Davidova vodopádu. Jak jsme vysoko? Když dojdeme až k němu tak vlastně nízko, asi 250 metrů pod mořem. Od vchodu do rezervace jsme vystoupali během kilometru asi 150 metrů. Odtud vidíme geomorfologické rozložení zdejšího údolí. Má nejméně tři podstatnější patra či obří schody, každý je asi 150 až 200 metrů vysoký. Dostali jsme se na nejvyšším bod prvního patra, pod spodní hranu druhého patra. Až do druhého patra vedou boční stezky k nádherné vyhlídce, to ale ponecháme zdatnějším turistům, kteří mají více času a které ještě nečeká Masada a večer hotel v Jeruzalémě.

Nachal David 12

Jsme u Davidova vodopádu, sem jsme chtěli dojít a tak tu jsme. Já sem vlastně šlapu proti proudu - nejdříve tedy proti suchu - potoka už od hladiny Mrtvého moře. Dnes je ve vodopádu o něco více vody než posledně, ale také se do jeho dopadové tůňky hrne víc turistů než minule. My se totiž nehrnuli, ani teď se nehrneme, zejména proto, že skála pod vodopádem je za drátem, za nějž jest vstup zakázán. Ani se tak nebojíme pokuty (jež může dosáhnout až 730 šekelů), jako je nám nepříjemno rvát se s davy o místo pod fotografickým sluncem... Pokud si chceme vyfotit padající proudy vody bez lidí, musíme tak činit bez úplně nejspodnějších partií. I tak se nám celý vodopád do záběru vejde jen těžko. Jeho výšku odhaduji na 20 metrů, tenký proud vody jede nejdříve po skále jak po skluzavce, teprve pak ji opouští a padá volným pádem, ve kterém se tříští až na jednotlivé kapičky. Vlevo od tohoto oči poutajícího hlavního vodopádu vytéká z jeskyně další, mnohem nižší boční proud, klouzající po šikmé skále.

Užili jsme si, zafotili si, a už musíme zpátky dolů, jednosměrně po druhém břehu kaňonu. Ten je nejdříve hodně pustý, kamenitý, skalnatý, slepencový. Mineme odbočku vpravo nahoru, po níž bychom se dostali k vodopádům Šulamit, samotným pramenům Ejn Gedi a k Jeskyni lásky. Lze tudy vystoupat až na náhorní plošinu a o něco jižněji sejít údolím Nachal Arugot. Ale to by byla výprava na celý den, která se musí hlásit u vchodu, aby o vás měla místní Horská služba přehled. My toho máme dost už teď, slunce stoupá, spolu s ním i teplota.

Nachal David 13

Kousek za tímto rozcestím je nad cestou další zajímavá slepencová skalka. Opět mi připomíná srdce, ale tentokrát rozpůlené srdce. Skála je rozdělena puklinou, do níž se vejde i lidské měřítko. Ano, nejen lidské srdce může puknout...

Strmá stráň je ozdobena tabulkou s výstrahou: Pozor! Kozorožec („Ibex“) může ze svahu uvolnit kameny. Dávejte pozor na zvířata, procházející kolem cesty. Dáváme pozor, ale z kozorožců vidíme jen jejich hovínka na cestě. Až když sejdeme skoro dolů, objeví se v průhledu keřů vysoko na horizontu typicky zahnutý kozorožčí roh. Je tam, je tam! I se stádečkem. Název „Ejn Gedi” je tedy potvrzen, znamená totiž „kozorožčí” či „kozí” nebo dokonce „kůzlečí“ pramen. Jsem rád, že Janinka mohla uvidět živého divokého kozlíka, po chvíli kolem proběhne i nečekaně čilý daman. V křoví se ozývá se svým typickým „kovtííí juť!“ pěkný ptáček, a je i vidět: Uhlově černý endemický špaček se zlatohnědým zabarvením konců letky. (Nevyskytuje se tedy výlučně na Masadě, jak jsem si myslel!) Vlky či hyeny si budeme muset prohlédnout v nějaké ZOO.

Nachal David 14

Spokojeně vycházíme z rezervace, neodřeli jsme se, ani nezahynuli. Tady se rozdělujeme. Jana na mne počká někde na lavičce u stolu, kde se občerstvují turistové, já zaběhnu k hostelu pro auto a pak sem pro ni zajedu, aby se nemusela trmácet. A pak pojedeme na Masadu.

Avšak o tom až příště.

(Prožito v údolí Davidova potoka v úterý 2. května 2017, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 2. a úterý 3. října 2017. )

Fotogalerie z výpravy za koupáním v ústí Nachal David: ZDE

Fotogalerie z Nachal David, Ejn Gedi: ZDE

Fotogalerie z rezervace Nachal David, Ejn Gedi v roce 2014: ZDE

Foto © Jana Rečková, © Jan Kovanic

***

Vyprávění o Ejn Gedi z roku 2014: Mír kozorožců

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců
(třeba v e-shopu na Neoluxoru mají ještě poslední kusy; vedou ho tam v učebnicích:)
či na besedách s autogramem přímo od autora.
(U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



8 tipů na dárky pro prarodiče
8 tipů na dárky pro prarodiče

Připravili jsme pro vás hned osm tipů na dárky, které potěší babičku i dědečka.

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.