Zatímco přítelkyně probírala s chovatelkou klady a zápory budoucího domácího mazla, namířila jsem si to rovnou k fenuše. Vykulená očka, kratičká prořídlá srst, ocásek jako potkan a třes…

"Jak se jmenuje?" optala jsem se chovatelky. "No, vlastně nevím. Koupila jsem ji na inzerát na štěňata, jenže dvakrát nezabřezla, i když má podle císaře už aspoň jeden z sebou. Je hodná, ale pořád hubne, asi budu muset na veterinu," koukla paní po fence ne zrovna přívětivě.

A tak jsem na stůl položila patnáct stovek a domů jsme odjížděli ve čtyřech. Kamarádka se štěnětem, a já s vyděšenou fenečkou, choulící se v koutku pod sedadlem.

První cesta vedla do koupelny, kde jsme provedli koupání a odblešení a pak hned představit nový přírůstek rodině. "Jejda, ta je holá jak lípa," pravila dcérečka při pohledu na klepajícího se psa. A tak bylo rozhodnuto o jménu - z neznámé se stala Holly.

Vzápětí jí vyrazily dech naše dvě čubiny, které ji s hlasitým jekotem utíkaly přivítat…večer už spaly všechny v jednom křesle. Přecpané k prasknutí a spokojené.

Ráno mě čekal úklid, Hollynka byla pes venkovní a základní návyky hygieny absolutně postrádající. Naštěstí se to ale díky holkám hodně rychle naučila, takže dneska už není problém.

Ten nastal při návštěvě veta. Zjistil, že i přes absenci některých zubů je fenka maximálně tři roky stará. Mimo zánětů dělohy a uší diagnostikoval i vtočené víčko, které psinu nutilo stále slzet. "Se divím, že ještě není slepá, tohle je vrozená vada," rozhodl o operaci pan doktor. Jak řekl, tak udělal. Předepsal mastičky, kapičky, antibiotika a taky čubenku doporučil odčervit…

Z Holly se časem stala moc hezká fenečka, na které se zalíbením spočinulo leckteré oko a tak nastal čas, aby náš dům opustila. Nové pány jsem hledala dlouho a opatrně, až našla. Maminka mé kamarádky přišla o psíka stejného plemene jako Holly a tak proti nové obyvatelce nic nenamítala.

Jenže týden se sešel s týdnem a Holly byla doma. "Je skvělá a strašně hodná, ale mama už to nezvládá. Čím dál hůř vidí a bojí se chodit z baráku. Na zahradě má pes zas málo pohybu, nemůže si ji nechat," se slzami v očích mi vrátila radostně poskakující fenuchu, šťastnou, že je zase mezi holkama.

Od té doby se na ni přijela podívat spousta zájemců, odjeli ale s nepořízenou. Já ji do velkochovu nedám, i když je mladá a štěňata nebudou problém. Takových rádobyzájemců bylo bohužel nejvíc. Chci, aby se dostala do rodiny, kde na ni budu moci dohlédnout, nejlépe ke starším manželům. Je pohodlná a moc toho neulítá, vyhovuje jí spíš klídek. Zaslouží si ho.

Takže, pokud chcete prima mazlíka z rodu královského rodu shi-tzu, vděčného a nenáročného, ozvěte se. Čeká třeba právě na vás.